čtvrtek 2. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura před dvěma dny na svém facebookovém profilu zveřejnil video s provokativním titulkem Němci velí Čechům. Okamura v něm kritizuje Dohodu o intenzivnější spolupráci 4. brigády rychlého nasazení Armády ČR a 10. obrněné divize Bundeswehru, kterou podepsali ministr obrany Martin Stropnický se svou německou kolegyní Ursulou von der Leyen.

Poslanec SPD má na kritiku takové dohody samozřejmě právo, jeho příspěvek ji však zásadním způsobem dezinterpretuje. Podle Okamury totiž ministr podepsal dohodu s tím, že vše bude pod německým velením. Krom toho se prý české vlády chovají jako protektorátní vlády německo-bruselské kolonie; a to je už dle poslancových slov “opravdový hnus”.

Reklama
Reklama

Ministerstvo obrany se již před pár dny ohradilo vůči spekulacím, že pakt předává německé armádě velení nad částí Armády ČR a dohodu na svém webu zveřejnilo. Z ní lze vyčíst, že byla podepsána „jen“ za účelem spolupráce a společných cvičení; s cílem zintenzivnit společný výcvik a výměnu zkušeností.  Není tedy třeba vyhlašovat paniku, skutečnost je významně méně dramatická. Navíc společná cvičení jednotek české armády se zahraničními spojenci jsou obvyklá. Například se Slováky, Rakušany nebo Američany.

Okamura přitom není prvním, kdo si smlouvy věci všiml, a jal se ji vybarvovat téměř v okupačních barvách. Ministerstvo již reagovalo na podobné zprávy, které se šířily částí českého veřejného prostoru — zejména v médiích, jako jsou Parlamentní listy, Zvědavec, Severočeskápravda, Nová Republika. Tedy na serverech, které lze bez větších obtíží označit jako zdroje dezinformací, což potvrdily i šířením této zprávy.

Nejznámější Parlamentní listy vydaly text s jímavým titulkem „To nemá obdoby. Stropnický předal polovinu naší armády pod německé velení. Vojenský analytik vstává ze židle“ a nabídly i fascinující kompilát s názvem „Opravdový hnus. EuroWehrmacht. Kolaborantské hovado. Stropnický přidružil české vojáky k německé divizi a toto nám na to řekli Bělobrádek, Schwarzenberg či Lorencová“.

Zejména u druhého textu zaujme smysl pro expresivnost, která vychází z prohlášení různých politiků. Spojení „kolaborantské hovado“ totiž použil senátor Jaroslav Doubrava, o EuroWehrmachtu hovořil vládní poslanec Koskuba (ČSSD). A poslanec Fiedler (nezařazený — zvolen za Úsvit) dodal odzbrojující slova: „Vzhledem k tomu, že jde vlastně o tvrzení proti tvrzení, je otázkou, co je skutečnost. Je to však mediálně i na sítích tak frekventováno, že nevylučuji tu pověstnou českou kapku šprochu.“

Možná by si zákonodárci mohli nejprve zjistit základní fakta. Nebudou pak ve veřejném prostoru zavdávat možnost právě k tomu, aby někdo i jejich „šprochy“ řešil.  Někdy by stačilo jen navštívit web centrálních orgánů správy naší země a přečíst si primární zdroj informací. Za to by ovšem předseda Okamura zase neměl tolik lajků.

Autory textu ze serveru Demagog.cz jsou Jiří Uhlíř a Michael Koževnikov

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Mzdy zaměstnanců v čínských továrnách už předehnaly většinu států Jižní Ameriky a dotahují se na úroveň chudších členů eurozóny. Zjistila to výzkumná firma Euromonitor International srovnáním dat, která získala od Mezinárodní organizace práce, Eurostatu a národních statistických úřadů zkoumaných zemí.

Autoři zprávy srovnali mzdy ve výrobním sektoru v různých částech světa podle jednoduchého klíče: spočítali, kolik si v jaké zemi pracovník vydělá dolarů za hodinu. Při svých výpočtech brali v potaz inflaci, ale ignorovali odlišné životní náklady v různých zemích.

A zjištění výzkumu jsou překvapivá: čínský zaměstnanec ve výrobním sektoru si vydělá více než pracovník v Brazílii, Mexiku a ve většině velkých latinskoamerických zemí s výjimkou Chile. Mzdy v továrnách v nejlidnatější zemi světa se za posledních deset let ztrojnásobily na současných 3,60 dolarů na hodinu. Za stejné období v Brazílii klesly z 2,90 na 2,70 dolaru a v Mexiku pak z 2,20 na 2,10. V Jihoafrické republice pak ve sledovaném období 2005 – 2016 mzdy klesly ze 4,30 na 3,60 dolarů na hodinu. V průběhu desetiletí Číňané předehnali také Argentinu, Kolumbii nebo Thajsko. Nejkontrastnější srovnání je ale mezi Čínou a Indií: indické mzdy ve výrobě se zasekly v roce 2007 na pouhé částce 0,70 dolaru za hodinu.

Čínští dělníci už dýchají na záda chudším Evropanům, jako jsou Portugalci či Řekové – vydělají si v průměru 70 procent toho, co oni. Zatímco čínské mzdy ve výrobě rostly, protože země zažívala prudký hospodářský růst tažený z velké části exportem, v částech Evropy zasažených ekonomickou krizí na konci první dekády tisíciletí mzdy naopak padaly. Portugalcům klesla hodinová mzda z 6,3 na 4,5 dolaru.

Čínský úspěch je nicméně potřeba vidět v souvislostech: výrobní sektor patří k těm lépe placeným odvětvím v zemi (na rozdíl od Evropy). Pokud bychom brali v potaz veškeré mzdy napříč sektory, čínský zaměstnanec si vydělal jen 3,30 dolaru na hodinu – což je ale stále více než v Latinské Americe.

Selský rozum říká, že zdražování práce v Číně povede k přesunu výroby do levnějších částí Asie – stejně jako se předtím pracovní místa přesunula třeba z Evropy do Číny. Podle odborníků má však Čína stále velkou výhodu nad zeměmi, jako je Bangladéš nebo Thajsko. Čínští dělníci mají mnohem vyšší produktivitu než dělníci za stejnou mzdu v jiných částech světa. Čína má zároveň velmi dobře fungující výrobní řetězec. Je propojená novými dálnicemi a železnicemi, které kvalitně vyrobené zboží spolehlivě dopraví do přístavů a odtud do celého světa. „Výrobcům se i nadále vyplatí být v Číně,“ řekla tak deníku Financial Times analytička Oru Mohiuddin z Euromonitoru.

Jistě, čísla z Číny je třeba brát s mírnou rezervou – komunističtí soudruzi jsou pověstní „lehkým“ zkreslováním statistik tak, aby odpovídaly velkým oficiálním plánům strany. Pokud je však trojnásobný růst čínských mezd alespoň částečně pravdivý, je to pozitivní zpráva. Vyvrací totiž oblíbeného strašáka západních politiků, že se výroba z vyspělé části světa přesune do míst, kde ji budou dělat armády otroků za směšnou almužnu. Čínský případ naopak dokazuje, že když roste produktivita práce, rostou i mzdy.

Reklama