pátek 31. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V souvislosti s aktuálními zátahy na cizince jsme se rozhodli zaměřit na situaci Ukrajinců v ČR. Kolik jich u nás žije, kolik pracuje? Demagog.cz se podíval na základní fakta.

České firmy cizince často zaměstnávají proto, že na českém pracovním trhu chybí lidé schopní a ochotní danou práci vykonávat. Je zde však problém s  pracovním povolením, v případě Ukrajinců je navíc problém s VISAPOINTY, skrze které se o víza žádá: standardní cestou se do systému téměř nelze přihlásit, registrované termíny se dají sehnat skoro výhradně za úplatu zprostředkovatelům. Jak ukazuje rozsáhlá reportáž Českého rozhlasu, tyto “agentury” za částky od 5 do 10 tisíc zajistí volný termín v jinak nedostupném systému.

Reklama
Reklama

A jaký je pohled na Ukrajince skrz čísla? Ukrajinci tvoří přes 20 % cizinců žijících v ČR, jejich počet válka na Ukrajině příliš neovlivnila.

  • Ukrajinců v ČR bylo podle předběžných dat cizinecké policie 31. 12. 2016 legálně 110 245  (tvořili 22,2 % z cizinců).
  • Za rok 2016 tvořili Ukrajinci největší skupinu zadržených kvůli nelegálnímu pobytu: šlo o 1 552 osob, jde o třicetiprocentní meziroční nárůst.
  • Dle Úřadu práce, který v souvislosti s pracovními povoleními cizince eviduje, jsou Ukrajinci druhou největší pracující cizineckou skupinou po Slovácích. Přes 40 tisíc je v zaměstnaneckém či obdobném poměru, dalších asi 23 tisíc je držiteli platného živnostenského oprávnění.
  • Další však bezpochyby reálně pracují, ale z různých důvodů bez legálního oprávnění. Loni podle Státního úřadu inspekce práce (ČTK) tvořili Ukrajinci většinu zadržených pro výkon nelegální práce, ať z důvodu chybějícího nebo propadlého povolení.

Podrobnější rozbor najdete na Demagog.cz

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Být pořád v poklusu je v dnešní době nutnost, alespoň psychologická. Jak píše server Quartz: kdo má moc volného času, v očích ostatních selhává. Je málo efektivní, produktivní a akční. Což je nesmysl.

Očtyřdenním pracovním týdnu tento časopis nedávno psal, připomeňme proto jen několik čísel, které za společenskou poptávkou po třídenním víkendu stojí. Z výzkumu z padesátých let, provedeném na jedné z amerických univerzit, vyplynulo, že vědec trávící v laboratoři 25 hodin za týden toho neudělal víc než vědec s jednou pracovní hodinou denně. 35 hodin týdně znamenalo pak dvakrát méně udělané práce než 20 hodin týdne. Badatelé, kteří bádali 60 hodin týdně, toho vybádali nejméně. Jednoduše řečeno: rovnice “déle v práci - více práce” obecně neplatí.

Reklama
Reklama

Některé švédské firmy už se rozhodly vydat neprozkoumanou cestou a zavedly čtyřdenní pracovní týden. Ale vlastně zase ne tak neprozkoumanou. Tři myslitelé už si to vyzkoušeli, připomíná Quartz -  a jak známo, s velkým úspěchem. Charles Darwin, autor evoluční teorie, pracoval každý den jen ve třech fázích - a každá trvala devadesát minut.

Charles Darwin
Charles Darwin • Autor: Biophoto Associates

Ráno se prošel, posnídal a pracoval od osmi do půl desáté. Pak psal dopisy, četl anebo poslouchal nahlas čtený román. Od půl jedenácté do dvanácti následovala další porce práce, po níž už byl se svým výkonem spokojený. Poslední, odpolední hodinka a půl (které předcházela dlouhá procházka) začínala ve čtyři – a bral ji jako příjemný nadplán. Následovala večeře s rodinou a spánek.

Charles Dickens, kronikář modernity, pracoval od devíti ráno do dvou odpoledne, s přestávkou na oběd. Pak už ani ťuk. Ještě kratší psací čas si vytyčil německý romanopisec Thomas Mann. Od devíti do poledne. Quartz to sice nedodává, ale my tak přece jen učiníme - nepracovat na druhé straně ještě nevyhnutelně neznamená být autorem evoluční teorie nebo Kouzelného vrchu.

Reklama
Reklama