Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Kultura

V temném mezaninu moderní doby. Mistrovské album Massive Attack slaví 20 let

Možná nic neshrnuje onu historickou éru a rozpoložení kapely tak dobře jako do očí bijící titul: Mezzanine. Místo, které není ani přízemím ani prvním patrem. Limbo. Tak, jak to ve své době v rozhovorech říkal Robert Del Naja, lídr kapely Massive Attack: „Mezzanine je místo, kdesi uprostřed, kde si nejste jistí, jestli je ještě včerejšek, nebo už dnešek.“ Minulý týden uplynulo dvacet let od vydání tohoto mistrovského kusu trip-hopových inovátorů, což je výročí, které připomíná hned několik textů. Zároveň s tím kapela vystoupí v pátek 22. června v Praze v rámci festivalu Metronome.

Mezzanine Turns 20
Toma Breihana na serveru Stereogum si všímá cinematických kvalit hudby Massive Attack, které využilo bezpočet tvůrců filmů i seriálů. Jen skladba Teardrop dlouhé roky uváděla seriál Dr. House a píseň Dissolved Girl má zase prominentní místo v Matrixu. Fakt je ale ten, že od příjemných a vstřícných melodií svých předchozích alb Blue Lines a Protection se Massive Attack na Mezzanine posunuli směrem k hutnému kytarovému zvuku a znepokojivé, často až hrůzu nahánějící atmosféře.

Bristolská scéna, z níž Massive Attack povstali, měla vždy blíže k americkým vlivům než ta londýnská. Právě proto tady na sklonku osmdesátých let začal klíčit zvláštní amalgám zvuků kombinujících rap, soul, taneční hudbu, r'n'b a reggae. Rodil se okolo rasově i žánrově promíchaného kolektivu The Wild Bunch, z nějž Massive Attack vyšli. Po dvou hitových albech ovšem stála kapela před Mezzaninem na křižovatce – buď zajetou formuli opakovat, nebo zkusit něco radikálně nového.

Výsledkem se stalo temné album, které si půjčovalo inspiraci jak od post-punkových Gang of Four, tak od industriálních Nine Inch Nails. Podobně jako o rok dříve na OK Computer od Radiohead, i tady s vidinou blížícího se konce tisíciletí najednou rezonují pocity klaustrofobie a paranoia zrychlujícího se informačního věku.

Dekáda sevřená mezi pádem železné opony a útokem na WTC se skutečně jeví jako jakýsi mezanin, kdy se chvíli naivně věřilo, že skončily dějiny, a z popkultury na chvíli vymizela politická témata. Ke slovu se dostala generace, která si nedokázala představit budoucnost jako utopii, k níž by mohla směřovat, a tak se tvůrci se stáhli do vnitřních světů. Začali mrazivě mapovat apatii i úzkosti moderní doby.

Tuto izolovanost jen podtrhuje skutečnost, že Massive Attack byli v době natáčení Mezzaninu absolutně v rozkladu a jednotliví členové tria mezi sebou takřka nekomunikovali. Střídali se v nahrávacím studii tak, aby jeden druhého nepotkal, každý dělal na svých písní, a jen velmi obtížně nacházeli shodu. Album tuto neschopnost nacházet společnou řeč dokonale zachycuje, sloky různých rapperů si tu třeba i protiřečí. Zároveň tato oddělenost autorů učinila desku velmi pestrou, byť si nakonec nade všemi hlavní slovo vybojoval vůdčí Del Naja.

Mezzanine se stal vrcholným bodem kariéry Massive Attack. Na následujícím obřím turné kapelu opustil jeden ze zakládajících členů Andrew „Mushroom“ Vowels. Zůstala jen dvojice Grant Marshall a Robert Del Naja, jejichž tvorba během posledních dvaceti let čítala pouze dvě řadová alba a EP.  Mezzanine jako by se pro ně stal závažím, jež s sebou nesou do dnešních dnů - a stále přesně nevědí, jak na něj navázat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].