„Všechno nejlepší k narozeninám, Evropská unie! Promiň, že nebudeme na večírku. Loni v létě jsem ti dal dárek, jestli si vzpomínáš. Udělal jsem jedno X na hlasovacím lístku, stejně jako řada mých vrstevníků. Ale bohužel to nestačilo.“
Těmito slovy začíná osobnější text britského novináře Marka Rice-Oxleyho z deníku The Guardian k šedesáti letům existence Unie, které si připomenou její lídři v sobotu v Římě – tam se 25. března 1957 podepsala zakládající smlouva dnešní EU. Oslava proběhne už bez Británie; její voliči se loni v červnu rozhodli v referendu pro Brexit, který se nyní pomalu rozbíhá.
Britského novináře přimělo výročí vyznat se z toho, že právě EU jednou provždy změnila jeho pohled na Evropu. „Britský školák se v 70. a 80. letech dovídal hlavně o tom, jak bestiálně spolu evropské národy posledních tisíc let válčily. Moje generace – jsem starý zhruba jako britské členství – vyrůstala s otevíráním a zpřístupňováním všeho evropského. Přišly nejen ABBA a Hry bez hranic, ale také korespondenční přátelé, výměnné programy, prázdninové jízdenky na vlak napříč Evropou, pizza, chianti. Poznali jsme, že Evropané jsou normální a v pohodě. Zajímaví a zajímající se,“ píše Rice-Oxley. „Objevovali jsme kontinent způsobem, jakým ho naši rodiče nikdy objevit nemohli. Pokud jste chtěli a měli na to, mohli jste naskočit na vlak nebo na letadlo a odejít žít do Berlína. Vzít tam místo v bance, na stavbě, v baru. Cokoli. Bez víz, bez překážek.“
Ironií osudu je, pokračuje britský novinář, že pro generaci dnešních čtyřicátníků se Unie stala synonymem absence přebytečné byrokracie a všemožných omezení, zatímco dnes představuje její nános. „Kdy se to všechno pokazilo?“ přemítá Mark Rice-Oxley, „Je jasné, že ona europeizace se týkala relativně úzké privilegované menšiny, která měla zájem po světě za koncem vlastní ulice pátrat a mohla si to dovolit. Ta vlna se obrátila v nultých letech, i když je těžké přesně ukázat na konkrétní bod obratu. Bylo to příchodem nových imigrantů? Ekonomickou krizí? Kritikou elit?“
Rice-Oxley to nechává bez odpovědi. Jen zastáncům teze, že lze milovat Evropu, aniž by člověk miloval EU, vzkazuje, že zkušenost jeho generace je úplně jiná; použil pro to přirovnání dívat do dalekohledu obráceně: „Byl to právě ten pocit přátelství mezi námi, jež EU upevňovala - a které nám pomohlo objevit Evropu a zamilovat se do ní.“
Pokud bychom citovali autora euroskeptického deníku nebo britského obchodníka, jemuž regulace v EU ztrpčuje život, dostali bychom jistě jiný obrázek. Ale jednou za čas, třeba den před narozeninami, si lze takový eurodoják dovolit. A kdo by se chtěl na víkend víc zahloubat do historie, v aktuálním Respektu přinášíme text o tom, jak to tehdy v roce 1957 všechno začalo (Nechci slyšet, že to nejde, Respekt 12/2017).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
