sobota 29. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Mezi zdejší absolventy a pedagogy patřili a patří kupříkladu Robert Ashley, Steve Reich, Terry Riley, Pauline Oliveros nebo Laurie Anderson. Padesátému výročí malé liberální instituce, která ovšem měla mimořádný vliv na podobu americké hudby 20. století, se věnuje Sam Lefebvre na serveru KQED. Řeč je o Center for Contemporary Music při Mills College v kalifornském Oaklandu, které si stále zachovává kontrakulturního ducha šedesátých let a sází na interdisciplinární přístup, stejně jako na praktické zacházení s novými technologiemi.

To jsou ostatně důvody, proč tu studovala i jedna z nedávných velkých hvězd experimentální scény, skladatelka Holly Herndon. „Zdejší konceptuální přístup na mne měl obrovský vliv,“ vyznává se v rozhovoru. „Více než komplikovanost či dokonalost hudební myšlenky se tu akcentuje myšlenka konceptu, což je přístup vlastní uměleckým školám, ale ne hudebním konzervatořím,“ říká a vzpomíná pak na semináře, kdy je zástupce ředitele CCM Chris Brown nechal tvořit hudbu v omezených podmínkách.

"Měla jsem k dispozici jen rozbitý kazeťák s kontaktním mikrofonem, který vytvářel nepříjemnou zpětnou vazbu, kdykoli jsem se přiblížila k reproduktoru,“ vybavuje si Herndon. „Bylo to skvělé cvičení v tom, jak se dá vytvořit zajímavý hudební kus nebo narativní oblouk s omezenou paletou prostředků. Pomohlo nám to překonat autorské bloky i úzkosti. A také se oprostit od toho, že potřebujeme perfektní vybavení, což je něco, co elektronické muzikanty často paralyzuje.“

https://www.youtube.com/watch?v=nHujh3yA3BE

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Proč se popkultura nedokáže vyrovnat se sexualitou černého muže? To je zdánlivě bulvární otázka, kterou si klade brilantní text Wesley Morrise s titulkem Poslední tabu v The New York Times Magazine. Strach z černého penisu je však fobie, jejíž kořeny prorůstají dějinami Spojených států a díla populární kultury ji v různé míře zrcadlí více než století.

Morris si všímá, jak se v posledních sezónách uvolnily naše kulturní standardy a tam kdysi mužská nahota budila pozdvižení, dnes je v kinematografii i televizní tvorbě zcela běžná. „Jsme víc neutrální, pokud jde o gender, víc feminističtí - a víc v klidu, pokud jde o různost těl,“ píše Morris.

Reklama
Reklama

„Zvykli jsme si vídat mužskou nahotu nejen v šatnách fitness center, ale také na Instagramu, Snapchatu nebo Tumblru. Zdá se, že pokud jde o penisy, jsme už v pohodě.“ To lze doložit ani ne na extrémních příkladech, jako je tvorba režiséra Gaspara Noé, ale na masových seriálu typu Hra o trůny nebo Girls, kde divák mohl spatřit nahé muže i jejich penisy.

Nic z toho se však netýká černé sexuality, jejíž potlačování a démonizování je stejně staré jako dějiny americké kinematografie. Morrise popisuje již na příkladu filmu Zrození národa z roku 1915, jak byl černý muž vždy portrétován coby sexuální hrozba. Důvody tohoto strachu není těžké odhalit a sahají samozřejmě do časů otroctví, které zahrnovalo i sexuální služby. Pro bílého otrokáře byl sex demonstrací síly prostřednictvím znásilnění. Vedlejší účinek, který tato praxe přinesla, byla mimo jiné i paranoia: „Co když černá pomsta bude také obnášet znásilňování? Co když to budou chtít udělat našim ženám?“

A nebyla to jen paranoia. Čtrnáctiletý chlapec Emmett Till byl v roce 1955 unesen, mučen a nakonec zastřelen za to, že na ulici údajně zahvízdal na bílou ženu. Tento případ sloužil pro celou jednu generaci Afroameričanů jako varování - a sám autor článku ji slýchal stejně jako rady, aby nepřecházel na červenou a nemluvil s cizími lidmi.

Mimoto Morris popisuje zásadní scény demonstrující sílu černošské sexuality z Tarantinova westernu Osm hrozných, aby mýtus velkého černošského penisu následně shrnul do trefné věty: „Bílý penis, jako by nenesl žádné významy, zatímco černý – ať už je to dáno odporem nebo chtíčem – vždy znamená příliš mnoho.“

Reklama
Reklama