Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Svět se pře, proč kapitalismus lapá po dechu

Střední třída přestává bohatnout • Proč technologie nefungují • Připomíná dnešní situace 30. léta? • Proč už Putin nechce válčit v Sýrii

Francouzští taxikáři protestují proti Uberu • Autor: ČTK, AP
Francouzští taxikáři protestují proti Uberu • Autor: ČTK, AP

Západ budí dojem rozvratu; od Donalda Trumpa přes Marinu Le Pen až po Jeremyho Corbyna. Má všechno tohle populistické hemžení nějakého společného jmenovatele? Mnoho komentátorů píše, že základní příčinou - překrytou ovšem často vrstvou různých dalších témat - je konec růstu střední třídy (zde ukázka).  Kapitalismus stojí na optimistickém předpokladu, že (ano) zítra bude líp. Tenhle příslib zmizel.

Víme proč? Odpovědi na problém stoupající nerovnosti a stagnující střední třídy se liší, jednou z nejcitovanějších knih těchto dnů je ale The Rise and Fall of American Growth (Vzestup a pád amerického růstu) od ekonoma Roberta J. Gordona. V redakci serveru Quartz si autora nedávno pozvali na besedu.

Podstatou zmíněné knihy je teze, že Spojené státy procházely zhruba od 20. do 70. let minulého století bouřlivým růstem produktivity práce. Právě produktivita je základním předpokladem růstu mezd - pracovník za jednotku času více vyprodukuje, zaměstnavatel ho může lépe zaplatit. Gordon tvrdí, že tohle období bylo ovšem zcela výjimečné a je nenávratně ztraceno. Dnes sice produktivita roste také, ale hlemýždím tempem. A pokud se něco nezmění, nemohou růst výrazně ani mzdy. V kombinaci s dalšími faktory - především stárnutím populace a z něj plynoucími náklady na důchody a zdravotní péči - má tak Amerika zaděláno na problém.

Proč se stroj zadrhl? Technologie. Překotný růst produktivity poháněly tehdejší vynálezy: elektřina a elektrické osvětlení, telefon, automobily, letecká doprava… Některé byly staršího data, trvalo ale i dvacet let, než se jim průmysl dokázal přizpůsobit a skutečně je účelně využít.

Dnes si prý ani neumíme představit, jak překotné změny lidé prožívali: letecká doprava se ve Spojených státech rozjela během osmi let. Letectví vůbec si Robert Gordon bere za příklad jako mikrokosmos dnešních problémů. Letecká doprava v tomto pohledu v podstatě vrcholila pár let po svém rozjezdu: v roce 1937 jste se z New Yorku do Chicaga dostali za přibližně stejnou dobu jako dnes. Tehdy jste strávili více času ve vzduchu, dnes se otravujete ve frontách na letišti.

Mark Zuckerberg • Autor: Profimedia.cz
Mark Zuckerberg • Autor: Profimedia.cz

Celé pojetí je v příkrém rozporu s technooptimisty, kteří se domnívají, že bouřlivou dobou technologických změn procházíme právě nyní. Možná ano, ovšem na produktivitě (a tedy případně růstu mezd) se Facebook ani Uber zatím nijak neprojevují. Všechny ty počítače, roboty a komunikační kanály jako by se nedokázaly dostat ze stádia hraček.

Ano, jízdenku na Regiojet si koupíte z iPhonu, na Spotify si pustíte poslední desku Davida Bowieho a audioverzi nejnovějšího vydání Respektu si můžete streamovat do sluchátek už v neděli, když zrovna sjíždíte na horském kole z hřebenovky. Otázka je, jestli to náhodou nejsou jen banality - zvlášť když za to platíme ztrátou pracovních míst a se vší pravděpodobností prudkým růstem příjmové nerovnosti.

Paradoxem si láme hlavu kde kdo. Autor menu doporučuje třeba knihu The Fourth Industrial Revolution (Čtvrtá průmyslová revoluce) od zakladatele Světového ekonomického fóra (to je pověstný Davos) Klause Schwaba. Ten tvrdí, že všechno teprve přijde, že se elektronické mozky teprve naučíme správně používat, stejně jako například to trvalo dlouho, než průmyslníci dokázali přizpůsobit výrobu elektrickému proudu. Pro Schwaba jsme na pokraji skvělých zítřků, snad s malým zaškytnutím v mezičase.

Robert J. Gordon nesouhlasí. “(Technooptimisté) si myslí, že jsme na pokraji nějakého prudkého zrychlení produktivity. Já se domnívám, že to bude stejné jako v posledních 40 letech (tedy nic moc, poznámka autora menu). A pak začnu zmiňovat různé další překážky: nerovnost, generaci baby boomers odcházející do důchodu, stagnaci dosaženého vzdělání a potřebu vyrovnat se s rostoucími dluhy z důchodového zabezpečení a zdravotní péče. A na to nemají technooptimisté žádné odpovědi.”

Ve Financial Times ovšem neztrácejí naději. Komentátor Edward Luce si tu klade otázku, jestli už jsme v podobné bryndě jako ve 30. Letech, a říká, že ještě přece jen kousek zbývá. “Západní demokracie nečelí smrtelné hrozbě. Prochází ale fází akutního zátěžového testu,” nabízí optimisticky.

Právě všeobecná ztráta optimismu je podle něj nejzákeřnějším projevem dneška. Dobrá nálada se vytrácí už delší dobu, Alan Greenspan prý už v roce 2005 varoval, že “společnost nedokáže dlouho tolerovat situaci, v níž většinu lidí postihne pokles životní úrovně. To není něco, co by demokratická společnost - kapitalistická demokratická společnost - mohla ignorovat”.

Ilustrační foto • Autor: Globe Media /  Reuters
Ilustrační foto • Autor: Globe Media / Reuters

Dnes jsme o desetiletí dál a většina obyvatel Západu je na tom hůř. I Luce cituje knihu profesora Gordona, k tomu dodává rostoucí pocit nespravedlnosti, kdy bohatnou jenom bohatí, a také plíživí nástup nihilismu, kdy “lidé mají pocit, že jejich zájmy jsou ignorovány nebo dokonce zlehčovány”.  Naštvaní voliči reagují protiútokem, čehož jsme v různých podobách právě svědky v podstatě kamkoliv se podíváme.

Luce tvrdí, že hodně se toho bude lámat v následujících měsících. V Británii bude referendum - a pokud Britové zvolí Brexit, evropský projekt se může začít hroutit. “Bude to Ameriku vůbec zajímat?” ptá se Luce. (Asi ano, mezitím probleskla zpráva, že se Barack Obama chystá do Londýna pomoci s kampaní za setrvání v EU).

“Do té doby už budeme také vědět, jak přesně bude narýsována bojová linie v amerických prezidentských volbách. Se vší pravděpodobností to bude Hillary Clinton proti Donaldu Trumpovi. Západní demokracie prochází zkouškou. Autokraté v Rusku a Číně vše budou bedlivě sledovat,” končí Edward Luce.

Rusové (zdá se) balí letadla i tanky a vracejí se ze Sýrie domů. Ruský prezident umí překvapit a povedlo se mu to i tentokrát. První analýzy celkem neskrývají, že je Putin zaskočil.

“Putinovo oznámení vojenské analytiky zaskočilo,” píše the Guardian. “Jestliže dramatický nástup Ruska v Sýrii předcházela tichá, ale rozpoznatelná logistická příprava, odchod nečekal nikdo, ani ti, kteří mají těsné vazba na (ruskou) vojenskou hierarchii.“  List se podobně jako jiná média ptá, jestli je oznámené stažení důvěryhodné po všem tom lhaní, jehož jsme byli svědky na Ukrajině i v Sýrii.

Ruský Su-25 v Sýrii na základně Hmeymim • Autor: Profimedia.cz
Ruský Su-25 v Sýrii na základně Hmeymim • Autor: Profimedia.cz

Britští novináři nicméně docházejí k názoru, že spíše ano. Rusku rozhodně nešlo o zničení ISIS, dokonce i snaha podpořit Asadův režim byla spíše druhotná. “Po Ukrajině nechtěl s Ruskem nikdo nic mít,” cituje The Guardian nezávislého vojenského analytika Alexandera Goltse, “a cílem kampaně v Sýrii bylo donutit Západ zase s Ruskem vyjednávat. To se stalo a oni se mohou z konfliktu stáhnout s minimálními ztrátami. Podle mého je to brilantní taktický tah.“

The Washington Post k tomu dodává, že Putin záměr oznámil ve chvíli, kdy se v Ženevě rozjíždí přerušené mírové rozhovory. “Pondělní rozhodnutí může zvýšit tlak na syrskou vládu, aby se s povstalci v Ženevě dohodla,” píše list. Putin se tak z válečníka mění v mírotvorce a zároveň se mu daří včas vyvléknout z nekonečného konfliktu.

Video: Americká města, kde to funguje.

Kulturní tip: Oběti války. Nova Cinema 15.3.2016  22:25. 

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].