Islandská vláda ukrývala za války mladé ženy před spojenci

K výbavě Irmely Mensah-Schrammové patří škrabka a černý lak na nehty. Když na sloupu veřejného osvětlení vidí samolepku s hákovým křížem, ostrým předmětem ji seškrábe. Když narazí na rasistický slogan napsaný fixem, černým lakem ho přemaluje. Sedmdesátiletá Berlíňanka čistí ulice od projevů nenávisti už třicet let a každý odstraněný symbol si zapíše do deníku nebo vyfotí. „Za ty roky jich bylo přesně 72 354,“ říká s jistým zadostiučiněním.

Nasměrovala ji k tomu první návštěva koncentračního tábora v roce 1980. Když se vrátila domů, prý znechucením nad zločiny svých předků zvracela. Přesto se rozhodla, že do tábora bude každým rokem jezdit a připomínat si oběti Hitlerova režimu. Psal se rok 1986, když na autobusové zastávce poblíž svého bytu narazila na samolepku, která požadovala propuštění nacistického pohlavára Rudolfa Hesse z vězení.

Celý den ji ta samolepka iritovala, až po návratu z práce vyndala z kabelky klíče a seškrabala ji. Hned se cítila lépe a o pár dní později se paní Irmela vydala na první systematickou výpravu. Prošla svou čtvrť, s překvapením pozorovala počet pravicově extremistických symbolů, které objevila, a všechny odstranila.

Zrodil se tím neobvyklý koníček, přesněji řečeno osobní politická mise, která Irmelu Mensa-Schrammovou dovedla až na stránky New York Times a do Německého historického muzea v Berlíně. Tam nyní probíhá výstava o dějinách antisemitských a nenávistných samolepek v Německu od roku 1880 do současnosti a dokumentace berlínské důchodkyně – stejně jako její škrabka a lak na nehty - patří k exponátům.„Její sbírka je bohatší než jakékoli archivy,“ říká kurátorka výstavy.

S příchodem stovek tisíc uprchlíků nenávistných projevů v Berlíně přibylo a Irmela Mensa-Schrammová má zase hodně práce. Bývalá učitelka je v důchodu a čištěním města se věnuje i několik dní v týdnu. Ze zkušenosti už ví, kam se zaměřit: na stanice metra, nádraží, automaty s kondomy nebo s cigaretami, hřiště, sloupy veřejného osvětlení. Inspiruje už také následovníky: je zvána do škol, kde s dětmi na hodinách výtvarné výchovy přemalovává slogany jako „Miluji Hitlera“ na něco veselého. Odkazuje se k ní Ibo Omari, majitel obchodu s graffiti spreji, který založil nadaci motivující umělce, aby extremistická graffiti přemalovávali na Rubikovy kostky, sovy nebo velké komáry.

Rasistická nenávist není osamocená, naše svobody ohrožuje i nenávist islamistická. Dlouhodobě ji zkoumá holandský sociolog Ruud Koopmans a zaměřuje se především na to, jakou oporu mají fundamentalisté mezi muslimy žijícími v Evropě. Z jeho výzkumů vyplývá, že větší, než si mnozí tolerantní Evropané myslí.

47 procent německých muslimů například ve studii berlínského institutu WZB řeklo, že předpisy víry jsou pro ně důležitější než demokracie. Podle jiného výzkumu by 31 procent holandských muslimů podpořilo hnutí, které chce zavést v zemi šaríu, a 26 procent britských muslimů věří, že Židé jsou odpovědní za většinu válek ve světě. Další studie se dánských muslimů ptala, co je správné dělat ve chvíli, kdy džihádista prchající před policií zaťuká na dveře: 17 procent řeklo, že je povinností ho ukrýt, 25 procent nevědělo.

„Islamismus neschvaluje většina evropských muslimů, to považuji za důležité zdůraznit, ale vlivná a výrazná menšina,“ píše Koopmans v komentáři, který vyšel ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ). „Namísto opakování toho, že islám s násilím nemá nic společného, by většina muslimů a jejich svazy udělali lépe, kdyby situaci v řadách stoupenců své víry nepředpojatě zanalyzovala. Skutečná hrozba pro islám nepřichází z Jeruzaléma nebo z Washingtonu, ale z jejich vlastního společenství. Jen masivní a veřejně viditelné angažmá liberálních muslimů dokáže napravit pověst islámu.“

Mnoho liberálních muslimů se již samozřejmě angažuje. V západní Evropě jsou aktivní v lokální politice, v médiích, při sociální práci - a ve většině našich médií se jejich jména na rozdíl od různých extremistů nikdy neobjeví. Není jich ale zdaleka dost.

Dánsko se snaží islámské extremisty omezit, konkrétně zákazem vstupu pro zahraniční radikální kazatele na jeho území. Kodaňské ministerstvo pro imigraci a integraci připravuje seznam kazatelů šířících nenávist - a pokud se nebude jednat o občany EU, nepovolí jim vstup do země. Seznam nevítaných hostů bude veřejně přístupný, na něm zanesení imámové se budou moci proti nařčení bránit a očistit své jméno. Současně vznikne neveřejný seznam radikálních kazatelů s evropským pasem, kterým v schengenském prostoru není možné v překročení hranice zabránit, ale dánské tajné služby je budou sledovat.

Plán má však své kritiky, třeba právnický think tank Justitia. Ten například zpochybňuje, jak budou úřady prokazovat, že daný kazatel má protidemokratické smýšlení.

Když už jsme se ocitli ve Skandinávii, vydejme se na úplný sever: na Island. Ten se zázračně vzpamatoval z finanční krize (přečíst si o tom můžete v příštím vydání tištěného Respektu) a zároveň se tu otevřelo napínavé téma z historie.

Během druhé světové války geostrategicky významný a řídce osídlený ostrov obsadili Britové a později Američané. Island měl 122 tisíc obyvatel - a k nim se přidalo nejprve 45 tisíc britských a poté 60 tisíc amerických vojáků. Jejich přítomnost a kupní síla nebyla jen začátkem desítky let trvajícího hospodářského růstu, který ze zchudlé země učinil jedno z nejbohatších míst planety.

Ostrov byl také plný aférek mezi Islanďankami a zahraničními vojáky, kterým se v lidové mluvě říkalo “stav”. Místní muži měli často smůlu a o svém „erotickém bankrotu“ psali i humorné básně. Téma se nyní otevřelo díky dokumentárnímu filmu, který odkryl nové zdroje informací.

NZZ to popisuje následovně: Vláda v Reykjavíku se obávala, že pro islandské muže nezbude dost žen. Ministr spravedlnosti pověřil tímto problémem první islandskou policistku. Ta řídila sbor špiclů, kteří sledovali asi 500 bezúhonných žen. Dívky, které ještě nebyly legálně způsobilé k pohlavnímu styku, byly za právně pochybné situace poslány do pracovního domova, kde byly mnohé z nich po celé dny zavřené do sklepů.

Poslanci ze všech parlamentních stran tak nyní požadují podrobné přezkoumání této historické události a také oficiální omluvu od státu.

Se kterou zemí má Island hodně společného? Třeba geotermální energii, mimozemskou krajinu a pravidla pro určení příjmení, které se odvozují od křestního jména otce? Ano, máte pravdu, je to Etiopie. V denním menu se této východoafrické zemi věnujeme častěji; jedno loňské menu bylo jen o ní. Pro zájemce o dění v Africe tu sdílím odkaz na zajímavou analýzu tamní novodobé historie, která vyšla na webu časopisu Foreign Affairs.

A na závěr to nejaktuálnější. Poslední dobou se množí zprávy o porážkách samozvaného Islámského státu. Mluví o velkých územních ztrátách, menším přílivu zahraničních válečníků a finančních problémech vlivem amerického bombardování, které vedou ke snižování žoldů pro bojovníky. V Sýrii nyní kurdští bojovníci s podporou spojeneckých náletů chystají zteč na hlavní město chalífátu Raqqa a v Iráku začal boj o město Falúdža. Ofenzivu tam nevedou Spojené státy, ale Írán a jím kontrolované irácké šíitské milice.

„Írán i Spojené státy chtějí ISIS porazit. Ale Američané jsou přesvědčeni, že Írán a šíitské milice obviňované ze sektářských masakrů sunnitů můžou situaci spíše ještě zhoršit. Tím, že se sunnité přimknou k radikálům z vlastních řad,“ popisuje složitost boje proti krutému nepříteli v nepřehledném politickém a náboženském prostředí deník The New York Times.

Obava je reálná.  Internetem se šířilo video, v němž vůdce jedné z šíitských milicí své bojovníky připravoval na nadcházející boj. „Nejsou to patrioti, ve Falúdži nežijí žádní pobožní lidé. Máme šanci vyčistit Irák tím, že vyhladíme rakovinu Falúdži.“ Milice pohání zloba, že právě z Falúdži pochází řada sebevražedných atentátníků, kteří se v minulých měsících odpálili na ulicích a trzích v Bagdádu. Obavy z masakrů má i ajatolláh Ali Sistání, nejvyšší šíitská náboženská autorita, který milice vyzval k sebekázni.

Uprostřed Falúdži uvízly desítky tisíc civilistů; mají hlad, chybí jim léky a čelí útokům z obou stran. Podle OSN tzv. Islámský stát zastřelil řadu z těch, kdo se v minulých dnech pokusili utéct, domy dalších se zhroutily pod palbou jednotek bojujících proti ISIS. Spojené státy sice mají v Iráku tisíce vojenských poradců a cvičí oficiální iráckou armádu, v bitvě o Falúdžu však jsou dle New York Times spíše v roli diváka.

Video: Vytiskni si jídlo.

Watch this video on The Scene.

Kulturní tip:  Vzkaz v láhvi. Od čtvrtka v kinech

https://www.youtube.com/watch?v=85NAfubCoCg