Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Denní menu

Schengen zřejmě skončí kvůli teroristům. Nastane znovu čas pasových kontrol?

Nejde jen o svobodu pohybu • Jak vychovat mistra • V Burundi hrozí genocida

21/12/ 2007 vstup CR do Schengenu 21/12/ 2007 na cesko-polsko-nemecke hranici
Autor: Milan Jaroš

Otevřená Evropa bez vnitřních hranic – tedy Schengen – nedokáže chránit občany EU před teroristy, a proto se obnoví hranice mezi jednotlivými státy, které jsou k tomu lépe vybavené, píše komentátor Financial Times Wolfgang Münchau.

Autor dokonce tento vývoj nejen předvídá, ale i doporučuje, protože Schengen podle něj ztratil důvěru států a politická dohoda, která by zajistila 8 800 km dlouhé vnější hranice, je podle něj neprůchodná. Spojené státy chrání svoje hranice společnými silami včetně armádních, jenže to je federace, která v EU nemá šanci. Münchauovi je to líto, ale prý nezbývá nic jiného než návrat k pasovým kontrolám.

Reklama
Reklama

Agentura Bloomberg se v sérii článků, jako je například tento, rovněž věnuje budoucnosti Schengenu a píše, že mladá generace Evropanů zažije něco, s čím dosud nemá zkušenost: neprůchodnou Evropu. První známky jsou viditelné už teď, pět dnů po útocích v Paříži stály kamiony na hranicích mezi Francií a Lucemburskem dvě hodiny. Právě pro obyvatele Lucemburska bude zrušení Schengenu hodně bolestivé, protože z celkové populace 550 tisíc obyvatel jich 157 tisíc denně dojíždí za prací do sousedních států (Francie, Německo, Belgie).

Schengen
Autor: Milan Jaroš

Schengen je bezesporu největším výdobytkem evropské integrace a v tomto prostoru bez hranic žije zhruba 400 milionů Evropanů. Nejde však jen o dobrý pocit ze svobody pohybu. Schengen významně přispívá k ekonomickému růstu. Jak ve své analýze napsali Fabrizio Coricelli a Luigi Moretti, kdyby Irové v roce 1973 neuzavřeli dohodu o volné prostupnosti hranic s Velkou Británii, jejich příjem na hlavu (počítáno z HDP) by byl o 50 % nižší než dnes (a v případě Dánů by to bylo o 25 %).

Autor další analýzy Dane Davis říká, že jakmile dva státy uzavřou dohodu o průchodnosti svých hranic, každý rok tím přispějí k růstu svých ekonomik o 0,1 % (spočítejte si sami, co to znamená, když jde hned o několik států najednou).

Ekonomických výhod je nespočet: čínští turisté navštěvují Německo častěji, když vědí, že odtud si můžou zajet bez víz i do Francie nebo Španělska, italské firmy více obchodují se švýcarskými, když vědí, že na hranicích je nikdo nezastaví atd.

Zrušení Schengenu se nejvíce dotkne těch, kteří dodržují zákony, ne těch, kteří je – jako teroristé – porušují. A nejvíce se dotkne těch nejchudších a samozřejmě imigrantů. Což ale zároveň poškodí i bohaté státy. „Národy jako Japonsko, které jsou alergické na imigraci, platí za svoji izolaci nízkým růstem, zatímco státy přátelské k imigrantům jako Německo jsou odměněny,“ píše Bloomberg. Dokonce i v tomto chaotickém roce přispějí podle Německého institutu pro ekonomický výzkum imigranti 0,2 procenty k celkovému růstu 1,8 procenta.

I autoři článků agentury Bloomberg - navzdory tomu, že se snaží zdůraznit všechny klady Schengenu - však spíše očekávají jeho konec.


Pokud věnujete nějaké činnosti 10 tisíc hodin, stanete se v ní mistrem. To je známá poučka zpopularizovaná knížkou Malcolma Gladwella Outliers, která vyšla v roce 2008. V podstatě říká, že vaše geny nejsou pro úspěch zdaleka tak podstatné, a důležitější je disciplína. Pak ovšem vyšla loni kniha Davida Epsteina The Sports Gene, která toto tvrzení zpochybňuje: bez genů, které vyženou vaše tělo do výše dvou metrů, nemůžete být špičkovým basketbalistou, a pokud nemáte správný poměr dlouhých a krátkých svalových vláken daný geneticky, nikdy nebudete špičkovým sprinterem.

Šachová rodina

A přesto se zdá, že teorie o 10 tisících hodinách tréninku (to znamená v průměru hrát na housle nebo šachy zhruba šest hodin denně po dobu pěti let) neztrácí svůj půvab. Existuje totiž jeden důkaz, který nelze jen tak smést se stolu a jmenuje se rodina Polgárových.

Jak píše Paul Voosen v článku Výchova génia, tři dcery László Polgára – Zsuzsa, Szofia a Judit – se staly jedněmi z nejlepších šachistek světa jednoduše proto, že on se kdysi rozhodl, že je k tomuto úspěchu vychová. Bylo to za hlubokého komunismu, v malém bytě v Budapešti, kde se Polgár s manželkou Klárou odhodlal k podivnému experimentu.

Svoji první dceru Zsuzsu (dnes Susan) přivedl jako tříletou k šachu a ona už v pěti letech porážela na místních turnajích hráčky dvojnásobně starší. Když se narodily další dvě dcery, vedl je ve stejných stopách. I za komunistického režimu se mu nějak povedlo obejít úřady a dcery nepustil do školy – rodiče je vychovávali doma, kde hrály osm hodin denně šachy a učily se z kartiček, na které jejich otec nalepil výstřižky ze všech šachových partií, které byl schopen z knížek a novin sehnat; měl jich v regálech na 100 tisíc.

Sám Polgár velkým šachistou nebyl, ale tato hra mu připadala jako nejlepší pro svůj pokus vychovat ze svých dětí mistryně oboru. Věnoval jim s manželkou všechen svůj čas, dcery hrály nejen šachy, ale také stolní tenis (doma), protože věřil, že fyzická zdatnost je pro intelektuální rozvoj důležitá.

kae
Autor: Archiv

Zsuzsa se stala ještě v 80. letech první velmistryní v šachu na světě, Judit se stala nejlepší ženou v šachu všech dob a výrazně uspěla i mezi muži. Skvělá byla i Zsofia - a všechny tři reprezentovaly Maďarsko na šachové olympiádě ve 4členném týmu. Komunisté zpočátku Polgárovce perzekvovali a málem jim vzali děti do dětského domova, ale když začaly dcery vítězit na mezinárodních turnajích a staly se z nich celebrity, nechali je být.

Jméno Polgár se stalo pojmem nejen v šachovém světě, ale i mezi vědci zkoumajícími příčiny úspěchu. Rodina Polgárových se zdá být jasným důkazem toho, že stát se mistrem či géniem je především otázka cviku a vůle (například rodičů). Přesto to není tak přímočaré, jak by se mohlo zdát.

Nejznámější průkopník teorie „10 tisíc hodin“, psycholog K. Anders Ericsson, zkoumal houslisty a zjistil, že ti nejlepší cvičili o několik tisíc hodin víc než ti, kdo co hrají v orchestru „druhé housle“. Jenže Guillermo Campitelli se svým profesorem Fernardem Gobetem zkoumali šachisty a zjistili, že zatímco jednomu stačí k dosažení mistrovské úrovně tři tisíce hodin, jinému to trvalo 25 tisíc hodin a pořád nebyl tak dobrý. Ericsson však kontruje, že tento výzkum ještě nic nedokazuje a že „je nefér tvrdit lidem, že k dosažení úspěchu musíte být superinteligentní“.

Pro Ericssonovu teorii jsou dcery Polgárovy důležité: kdyby totiž jedna vynikala v šachu výrazně lépe než další dvě, svědčilo by to ve prospěch teorie genů. Jenže ony byly všechny tři takřka stejně dobré. To, že Judit byla nejlepší, ona sama vysvětluje tím, že má „zabijácký instinkt“, zatímco Zsusza jej neměla (a Zsofia dávala občas přednost čtení beletrie po nocích v koupelně).

Vysvětlit to lze ovšem tím, že Zsuzsa je o sedm let starší a vlastně se stala svým sestrám tak trochu trenérkou, což vyžaduje více empatie a méně touhy po osobním úspěchu. Ostatně dnes vede v Americe nejúspěšnější univerzitní šachový tým, v němž jsou i šachisté lepší než ona - bez jejího vedení by však zdaleka nebyli tak úspěšní.

Všechny tři sestry tvrdí, že měly šťastné dětství, i když žily v uzavřeném prostředí a neměly moc kamarádek. Zajímavé je, že na vlastních dětech už experiment svého otce neuplatnily. Zsofia má dva syny, kteří sice hrají skvěle šach, ale nemají ambice stát se šampiony. A ona je k tomu netlačí. „Já chci mít také svůj život,“ říká a vysvětluje, že její rodiče vlastně žádný neměli, protože všechen svůj čas věnovali výchově svých dcer k tomu, aby se stali geniálními šachistkami.

Na to je dobré myslet, pokud máte malé děti a chcete z nich vychovat génie. Schopnost obětovat část svého života pro úspěch svých dětí tak, jak to dokázali manželé Polgárovi, je možná genetická výjimka, o ní se v článku nepíše.


Spojené státy vyhlásily sankce proti několika současným a bývalým vládním činitelům afrického státu Burundi. Touto desetimilionovou zemí zmítá od jara čím dál horší vlna politicky motivovaného vraždění a svět – zaměstnaný ovšem také řadou jiných, bližších a viditelnějších konfliktů, válek a krizí – se snaží zabránit nejhoršímu. Koncem minulého týdne schválila Rada bezpečnosti rezoluci varující před dalším stupňováním nenávisti a hrozící pro případ neúspěchu zatím nekonkrétní „řadou dalších kroků“.  „Víme, co je v sázce,“ řekl při té příležitosti britský velvyslanec při OSN a rotující předseda Rady Matthew Rycroft. „Je jasné, že to všechno může skončit i genocidou - a my musíme udělat všechno, abychom tomu zabránili.“

Burundi
Burundi • Autor: REUTERS

Prvním tahem jsou v této snaze americké sankce zmrazující majetek a vstup do Spojených států dvěma vysokým činitelům současné burundské vlády a dvěma bývalým generálům, kteří se tuto vládu v létě pokusili svrhnout. A mají v sobě jednu výmluvnou zvláštnost: stojí za nimi velvyslankyně USA u Spojených národů Samantha Power, žena, která svého času jako nezávislá novinářka napsala knihu Přihlížení genocidě - vášnivou obžalobu amerického selhání tváří v tvář jiné masové vraždě.

Došlo k ní před 21 lety hned za burundskými hranicemi ve Rwandě, kde zfanatizovaní příslušníci vládnoucího většinového etnika Hutuů vyvraždili během tříměsíční „mise“ mačetami po celé zemi zhruba milion lidí, většinou příslušníků menšinového národa Tutsiů. A svět - Amerika, Evropská i Africká unie a OSN i její modré přilby – nechal vrahům volné ruce a jen zpovzdálí přihlížel. Řež, o které se dnes točí srdcervoucí filmy, zastavila až armáda tutsijských exulantů, jejíž šéfové následně postavili rozvrácenou zemi jakž takž znovu na nohy, a od té doby v ní vládnou.

Rwanda je už skoro čtvrt století výstražným symbolem neochoty rozhodujících států a institucí postavit se na obranu obětí genocidy, která náhle vybuchne v některém odlehlejším koutě moderního světa. A teď osud připravil mezinárodnímu společenství o pár kilometrů dál na jih úplně stejný test. Elity hutuské většiny v Burundi otevřeně „po rwandsku“ plánují „konečné řešení“ v soužití s tutsijskou menšinou. „Ten den, kdy rozvážeme lidu ruce a dáme mu svolení k činu, ten den se mějte na pozoru,“ pohrozil Tutsiům nedávno lídr tamního senátu Révérien Ndikuriyo.  “Protože ten den bude znamenat váš konec, ať budete kdekoli, i kdybyste se skryli do nejtajnějšího kouta.“

Armed vigilantes patrol in the center of Bujumbura, Burundi
Autor: REUTERS

Od té doby země napočítala zhruba tři stovky mrtvých a bezmála čtvrt milionu lidí prchlo před násilím za hranice. Vysoký komisař OSN pro lidská práva princ Zeid Raad al-Hussein řekl médiím, že podle evidence jeho týmu počet politicky motivovaných vražd v Burundi stále roste - stejně jako masové zatýkání členů opozice a teror vládních milicí Imbonerakure. „Ta země jakoby se sesouvala do násilí, jež může vyústit v příšerné zločiny,“ prohlásil pak Adama Dieng, zvláštní poradce OSN pro prevenci genocidy.

Navzdory předvedené jednotě členů Rady bezpečnosti minulý týden se ale - jak píše Foreign Policy - z vyjádření některých úředníků OSN zdá, že svět je na střetnutí s řízenou vlnou nenávistného násilí připraven ještě méně než za rwandských časů. Na místě není ani malý oddíl modrých přileb, jako byl svého času ve Rwandě, zahraniční činitelé a úředníci (včetně týmů z OSN a Evropské unie) houfně odcházejí do bezpečí a žádná ozbrojená pomoc možným obětem se zvenčí nerýsuje. „Uplynulo dvacet let a mezinárodní společenství jakoby se vůbec nijak nepoučilo a nikam neposunulo,“ cituje Foreign Policy jednoho činitele OSN. „Na to vypořádat se s výbuchem násilí v místě jako Burundi pořád chybějí nástroje i politická vůle. Kdyby tam genocida začala zítra, nebudeme připraveni.“

Simon Adams, šéf newyorské lidskoprávní organizace Global Centre for the Responsibility to Protect přesto vidí na situaci oproti minulým časům několik nadějných rozdílů. Především jsou na scéně aktivní Spojené státy, které se snaží dostrkat své Radu bezpečnosti k rozhodnějšímu nátlaku. „Ve čtyřiadevadesátém se spálil nicneděláním a nechce si to zopakovat,“ vysvětluje nový přístup Washingtonu Adams.

V době rwandské genocidy nebyla Amerika ochotna nasadit do operace k zastavení vražd jediného muže a naopak silně lobovala za to, aby ze země topící se v krvi odešel i malý kontingent mezinárodních sil OSN, jediná naděje alespoň nějakých šťastlivců, kterým se podařilo uniknout pod jeho ochranu. Důvodem této nevstřícnosti byl čerstvý zážitek ze zabíjení amerických vojáků zdivočelými davy během humanitární mise v rozvráceném Somálsku, protože prezident Clinton se bál, že ve Rwandě spadne do stejné neřešitelné pasti.

Dalším rozdílem mezi rwandskými časy a dnešním Burundi je úroveň dostupných informací a zájem, který se jim věnuje na kompetentních místech. „Burundi je dnes v takovém centru pozornosti, o jakém si Rwanda mohla nechat jen zdát,“ říká už citovaný Adams. A právě díky této pozornosti neunikly nikomu zainteresovanému nenávistné projevy vysokých burundských představitelů burcující většinové obyvatelstvo k možnému „zúčtování se šváby“.

Právě to podle Foreign Policy přimělo dosud váhající a čínsko-ruskou lhostejností ochromenou Radu bezpečnosti k jednotnému vystoupení a hrozbě směrem k burundskému režimu. „Povedlo se nám to,“ komentoval posun v pohledu Rady francouzský ambasador Francois Delattre, který se na proudu informací o nenávisti kypící vevnitř Burundi podílel značnou měrou. „Konečně se začíná formovat jednotná a silná reakce. Snad se nám podaří udržet ducha etnického násilí bezpečně v zašpuntované lahvi.“


Video: Zápasník s Downovým syndromem bojuje i za svá práva.


Kulturní tip: Kauza Cervanová.  ČT2 25.11.2015  22:25. Osmiletá detektivní výprava režiséra Roberta Kirchhoffa do temných hlubin dodnes neuzavřeného a medializovaného případu únosu, znásilnění a vraždy mladé medičky.

Dva různé světy a neodhadnutelné, ale slibné prolnutí. Ve středu 25. října zahrají v klubu Basement ve Vršovicích dva projekty zastupující různé póly nezávislé scény. Kanadský songwriter SLIM TWIG vydává na prestižní značce DFA a jeho aktuální tvorba představuje extrém kytarové psychedelie. Naopak švédský BOY OMEGA je známý seversky křehkým indie popem.

https://www.youtube.com/watch?v=TM1dx4WsbC0

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte