0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu16. 6. 20174 minuty

Saddám Husajn byl před smrtí milý společník, vzpomínají američtí strážci

Saddám Husajn po dopadení v roce 2003 • Autor: REUTERS

V uplynulém týdnu přišla světová média se dvěma připomínkami minulých událostí.

Americký list Newsweek přináší rekonstrukci toho, co se dělo v průběhu posledních čtyř měsíců roku 2006 v Bagdádu. Konkrétně v budově Iráckého vysokého tribunálu, zvláštní instituce zřízené za účelem souzení Saddáma Husajna a dalších sedmi obviněných ze zločinů proti lidskosti. V té samé budově byl Husajn, v té době nejznámější vězeň světa, držen. A páteř článku tvoří právě vyprávění a vzpomínky členů jednotky americké vojenské policie, která Husajna střežila.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Čtenář se vlastně nedozví nic extra nového ani nečekaného, přesto je to chytlavé vyprávění. Saddám Husajn byl příkladný vězeň. Klidný, milý, přátelský, na první pohled smířený s osudem. Občas - a s postupujícím časem čím dál tím víc - i zábavný. Jak to bývá u lidí, kteří nechávají mučit nebo chemickým plynem po tisících zabíjet vlastní spoluobčany. Ostatně distinguovaný muž a milý společník je údajně i syrský prezident Bašár Asad.

Američtí vojáci nikdy nepřekročili žádnou z mezí, které dozorům přináležejí. Vězně netýrali a snažili se, aby si k němu nevytvořili emocionální vazbu. Což je ovšem lidsky nemožné. Většina konverzací se odehrávala v rovině skromných požadavků vězně a odpovědí “ano, pane” a “ne, pane” od jeho hlídačů – ale nakonec došlo i na doutníky, vtipkování a nesmělá osobní vyprávění.

Když pak vojáci vezli Husajna na popravu, s každým z nich se rozloučil podáním ruky, popřál jim, aby se brzy vrátili ke svým rodinám a přízeň od Boha. Pak se uklonil a odešel směrem ke dveřím, z nichž už nikdy nevyšel. Někteří vojáci měli v očích slzy.

Katarská Al-Jazeera se pak vrací k událostem v německém Rostocku v létě roku 1992. Tehdejší třídenní násilí ve východoněmeckém městě bylo pro Německo velkým šokem i překvapením. V rámci německého vyrovnávání se s minulostí byl jakýkoliv náznak rasismu nebo nenávisti k cizincům tabu; až donedávna, respektive do fotbalového mistrovství světa v roce 2006, se Němci ve své většině cítili nesví i při mávání státní vlajkou.

Ovšem tehdy? Skupiny neonacistů cíleně útočili na cizince z Afriky, Blízkého východu i Asie, centrem dění byl “slunečnicový panelák” na okraji města, kde imigranti žili. V něčem se tehdejší vzorec podobá dnešku. Do Rostocku, přístavu v bývalé NDR, v předchozích dvou letech přišly stovky, možná tisíce přistěhovalců. To bylo pro obyvatele do té doby stejnorodého města trochu moc. Zlom přišel v momentě, kdy se poblíž domu usídlila skupina rumunských Romů, kteří neměli nárok na ubytování, a město jim neposkytlo základní dočasné zázemí. Což se záhy projevilo na okolí domu i v blízkých supermarketech

 Nikdo při nepokojích nepřišel o život, ale neonacisté tři dny naháněli imigranty po městě, demolovali jejich auta a z benzinu z jejich nádrží vyráběli zápalné láhve, které následně házeli do oken bytů. Německá policie nechala věcem prakticky volný průběh, klid nastolila až po třech dnech. Nikdo z útočníků nešel do vězení, byť někteří pobyli ve vazbě.

Otázka, kterou reportér Al-Jazeery klade pamětníkům, je samozřejmá: Může se něco takového opakovat. Není překvapivé, že odpovědi se rozcházejí. Jedni připomínají, že obyvatelé toho samého Rostocku dnes příchozím nosí oblečení, deky a připravují jim sendviče. Sylvia Modrow, která v roce 1992 jako imigrantka z východní Evropy v onom paneláku žila, si tak jistá není. Deky a sendviče jsou bez ironie hezká věc, ale je to jen závoj, který může kdykoliv sklouznout. Všechno je možné, říká.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].