pátek 16. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V uplynulém týdnu přišla světová média se dvěma připomínkami minulých událostí.

Americký list Newsweek přináší rekonstrukci toho, co se dělo v průběhu posledních čtyř měsíců roku 2006 v Bagdádu. Konkrétně v budově Iráckého vysokého tribunálu, zvláštní instituce zřízené za účelem souzení Saddáma Husajna a dalších sedmi obviněných ze zločinů proti lidskosti. V té samé budově byl Husajn, v té době nejznámější vězeň světa, držen. A páteř článku tvoří právě vyprávění a vzpomínky členů jednotky americké vojenské policie, která Husajna střežila.

Čtenář se vlastně nedozví nic extra nového ani nečekaného, přesto je to chytlavé vyprávění. Saddám Husajn byl příkladný vězeň. Klidný, milý, přátelský, na první pohled smířený s osudem. Občas - a s postupujícím časem čím dál tím víc - i zábavný. Jak to bývá u lidí, kteří nechávají mučit nebo chemickým plynem po tisících zabíjet vlastní spoluobčany. Ostatně distinguovaný muž a milý společník je údajně i syrský prezident Bašár Asad.

Američtí vojáci nikdy nepřekročili žádnou z mezí, které dozorům přináležejí. Vězně netýrali a snažili se, aby si k němu nevytvořili emocionální vazbu. Což je ovšem lidsky nemožné. Většina konverzací se odehrávala v rovině skromných požadavků vězně a odpovědí “ano, pane” a “ne, pane” od jeho hlídačů – ale nakonec došlo i na doutníky, vtipkování a nesmělá osobní vyprávění.

Když pak vojáci vezli Husajna na popravu, s každým z nich se rozloučil podáním ruky, popřál jim, aby se brzy vrátili ke svým rodinám a přízeň od Boha. Pak se uklonil a odešel směrem ke dveřím, z nichž už nikdy nevyšel. Někteří vojáci měli v očích slzy.

Katarská Al-Jazeera se pak vrací k událostem v německém Rostocku v létě roku 1992. Tehdejší třídenní násilí ve východoněmeckém městě bylo pro Německo velkým šokem i překvapením. V rámci německého vyrovnávání se s minulostí byl jakýkoliv náznak rasismu nebo nenávisti k cizincům tabu; až donedávna, respektive do fotbalového mistrovství světa v roce 2006, se Němci ve své většině cítili nesví i při mávání státní vlajkou.

https://www.youtube.com/watch?v=3d55lApFuiU

Ovšem tehdy? Skupiny neonacistů cíleně útočili na cizince z Afriky, Blízkého východu i Asie, centrem dění byl “slunečnicový panelák” na okraji města, kde imigranti žili. V něčem se tehdejší vzorec podobá dnešku. Do Rostocku, přístavu v bývalé NDR, v předchozích dvou letech přišly stovky, možná tisíce přistěhovalců. To bylo pro obyvatele do té doby stejnorodého města trochu moc. Zlom přišel v momentě, kdy se poblíž domu usídlila skupina rumunských Romů, kteří neměli nárok na ubytování, a město jim neposkytlo základní dočasné zázemí. Což se záhy projevilo na okolí domu i v blízkých supermarketech

 Nikdo při nepokojích nepřišel o život, ale neonacisté tři dny naháněli imigranty po městě, demolovali jejich auta a z benzinu z jejich nádrží vyráběli zápalné láhve, které následně házeli do oken bytů. Německá policie nechala věcem prakticky volný průběh, klid nastolila až po třech dnech. Nikdo z útočníků nešel do vězení, byť někteří pobyli ve vazbě.

Otázka, kterou reportér Al-Jazeery klade pamětníkům, je samozřejmá: Může se něco takového opakovat. Není překvapivé, že odpovědi se rozcházejí. Jedni připomínají, že obyvatelé toho samého Rostocku dnes příchozím nosí oblečení, deky a připravují jim sendviče. Sylvia Modrow, která v roce 1992 jako imigrantka z východní Evropy v onom paneláku žila, si tak jistá není. Deky a sendviče jsou bez ironie hezká věc, ale je to jen závoj, který může kdykoliv sklouznout. Všechno je možné, říká.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Jen několik dní po požáru londýnského věžáku Grenfell, kde v plamenech a kouři zahynulo minimálně 17 lidí, se od serveru Wired může zdát trochu cynické psát o tom, z čeho stavět výškové budovy; ale není. Jak totiž píše, potíž s hořícími výškovými domy je v jejich konstrukci a v různých zanedbáních, nikoliv ve stavebním materiálu, jak se svět s děsivou názorností v Londýně přesvědčil.

Takže tedy: budoucností výškových domů není ocel a beton, nýbrž dřevo. Přírodní materiál hrál ve stavebnictví prim až do konce 19. století a opuštěn byl – pravda - právě kvůli hořlavosti. Tehdy nové materiály přinášely větší bezpečí, ale i větší pevnost - a s ní související větší stavitelskou volnost. Dnešní návrat dřeva však samozřejmě neznamená, že městské linie budoucnosti budou tvořit extrémně vysoké sruby z klád. “Novým dřevem” je dřevo křížově laminované, vlastně extrémně pevná překližka tvořená slepenými vrstvami různých druhů dřeva.

Tenhle materiál se co do pevnosti rovná oceli. Ne tak do tuhosti, což v praxi znamená, že dřevěné budovy mohou být vysoké, ale ne tak masivní jako jejich ocelobetonoví sourozenci. Ale má to i výhody - třeba přívětivost k přírodnímu prostředí. Dřevo je lehké a lehké jsou i budovy, tedy je rovněž úspornější. Podle mnohých architektů je i elegantní. Titíž architekti podotýkají, že architektura ze dřeva bude“upřímnější”. Například - ne nadarmo jsou stromy dole tlusté a nahoře hubené. Stejně by se svému stavebnímu materiálu mohly poddat o budovy budoucnosti.

A nyní realita: nejvyšší dřevenou budovou světa je studentská kolej ve Vancouveru. osmnáctipatrová budova je 53 metrů vysoká. Ovšem dřevěných plánů je mnoho, třeba osmdesátipatrový věžák v Chicagu. A pro nás, kdo žijeme na evropském kontinentu: zcela reálné plány na zcela regulérní mrakodrapy ze dřeva se kují v Londýně, Stockholmu a Amsterodamu.

Reklama
Reklama