Rusko strádá a Putin se připravuje na občanskou válku

Saúdská Arábie v pondělí oznámila, že se pokusí skoncovat se svou závislostí na ropě. “Naše země se stala jasným případem ropné závislosti na ropě, které je nebezpečná,” oznámil svým poddaným v televizi třicetiletý princ Mohammed bin Salman, údajně nejoblíbenější ze synů dnešního saúdskoarabského krále. Princ potom představil program Vision2030, podle nějž by se Saúdská Arábie měla z ropné říše proměnit v centrum investičního byznysu, těžby a zbrojního průmyslu. V tuto chvíli je na ropě závislých 90 procent příjmů státního rozpočtu, ale podle plánu by se království mělo své závislosti zbavit během čtyř let.

Jak vysvětlují Financial Times, středobodem plánu je odtajnění informací o ropné společnosti Aramco, jejíž hodnotu tím pádem bude možné regulérně ocenit. Královská rodina doufá, že cena největší ropné společnosti na světě dosáhne 2 až 3 bilionů dolarů a následovat bude její částečný odprodej na burze; mělo by se jednat až o 5 procent firmy. Agentura Reuters připomíná, že Aramco je díky svému výhradnímu přístupu k saúdskoarabským ropným nalezištím tak cenné, že již odprodej pouhého 1% jeho akcií bude největším vstupem firmy na burzu v dějinách lidstva.

Saúdská Arábie chce následně vytvořit obří suverénní investiční fond, jenž by disponoval až 2 biliony dolarů (jak přesně je chce princ nashromáždit, se pokouší ne zcela úspěšně vysvětlit právě Reuters). Saudové v každém případě chtějí také rozjet velký zbrojní průmysl a doufají, že rozvoj těžebního průmyslu zajistí do roku 2020 až 90 000 pracovních míst.

The Economist k celému nápadu poznamenává, že “netrpělivá touha prince Mohammeda po změnách je dobře známá, schopnost uvést je do praxe už méně (jako obtížný úkol se ukázala už jenom snaha přimět saúdskoarabskou byrokracii, aby vydala novinářům víza nutná k účasti na prezentaci projektu). Projekt může ohrozit i regionální nestabilita, kterou ještě zhoršuje princovo pohrdání Íránem. Půjde nová vize tak daleko, aby saúdskoarabské ženy mohli usednout za volant? To se zdá být příliš radikální.”

V tomto kontextu stojí za pozornost text komentátora serveru RealClearWorld Samuela Bendetta. Líčí se v něm situaci Ruska taktéž postiženého propadem cen ropy. Komentář se zaměřuje na tzv. “monoměsta”, tedy ruské městské aglomerace uprostřed ničeho, jež jsou v podstatě závislé na jedné velké fabrice.

Zanikne-li továrna, zanikne město. Autor připomíná scénu z roku 2008, kdy krizi v Pikalevu v leningradské oblasti řešil Putin tak, že se do města snesl vrtulníkem, donutil oligarchu Olega Deripasku přímo na místě podepsat listiny obnovující výrobu v klíčové a úplně ztrátové továrně - a zase odletěl.

Problém je v tom, že podobných lokalit jsou v Rusku stovky. A text tak v podstatě předpovídá, že zemi hrozí chaos: pokud se podobná města začnou hromadně hroutit, dojde pravděpodobně ke snahám odtrhnout celé oblasti okolo nich od Moskvy a začít se protloukat světem na vlastní pěst. Bendett tvrdí, že právě tato hrozba je (spolu se strachem z opozice) pravým důvodem nedávného zformování Národní gardy, která má čítat až 400 000 mužů. Rusko se v tomto pohledu stále obtížněji vyrovnává se zhoršující se ekonomickou situaci a připravuje se na občanskou válku.

Ve Spojených státech stojí překvapivě populární kandidát Bernie Sanders před rozhodnutím: buď se z kampaně poroučí s jistou elegancí, nebo kolem sebe bude kopat. Tak to alespoň naznačuje server oblíbené rozhlasové stanice NPR.

Nad osudem neotřelého socialistického kandidáta visel Damoklův meč minulý týden, když se rozdělovali delegáti v New Yorku. Sanders potřeboval ve velkém státě vyhrát - a v takovém případě by se jeho souboj s Hillary Clinton proměnil ve skutečné drama. Bernie Sanders nicméně prohrál, a výrazně. V tuto chvíli by musel ve všech zbývajících kláních zvítězit alespoň o 20%. Je nanejvýš pravděpodobné, že již dnes utrpí sérii několika dalších porážek. Zatím nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by se Sanders chystal svou kampaň ukončit.

“V tuto chvíli se kampaň Hillary Clinton a další demokraté obávají, že některé Sandersovy útoky (proti Hillary Clinton) zanechají stopy, které kandidátku poškodí v podzimní kampani,” píše NPR. “Sanders nashromáždil v březnu podstatně více peněz než Clinton a v jednom státě po druhém mohl za televizní reklamu utrácet více než ona. Aby si Hillary Clinton udržela náskok, musí vést intenzivní osobní kampaň a nemůže se soustředit na prezidentskou kampaň.“

The New York Times k tomu píší, že Sanders a jeho spojenci se snaží využít nečekané popularity, aby zvýšili svůj vliv na demokratickou stranu a byli schopni zásadně ovlivnit programové prohlášení, jež vzejde z nominačního sjezdu v červenci: “Tlak ze strany Sanderse a jeho spojenců staví stranický establishment do choulostivé situace. Demokratičtí lídři se bojí stočit stranu příliš doleva, zároveň nechtějí odradit Sandersovy stoupence, jejichž hlasy budou v listopadu potřebovat.“

Připomeňme si, že republikáni drží Kongres - a pokud by demokraté ztratili i Bílý dům, přijdou přes všechno nadšení pro neortodoxního kandidáta o poslední možnost ovlivňovat chod země.

Hillary Clinton už mezitím prezidentsky “úřaduje”. Naposledy zasáhla do světového dění, kdyžupozornila britské “brexitíry” (brexiteers, jak se teď stoupencům odchodu Velké Británie z Evropské Unie přezdívá), že si o jejich snahách myslí prakticky to samé, co prezident Obama - tedy, že je pomýlené.

Pro stoupence odchodu je celá intervence docela katastrofa: hlavním oporným bodem jejich kampaně je totiž možnost, že se Británie odstřihne od kontinentu a ponoří se zpět do sféry anglicky mluvících zemí. V těch se však zatím nenašel nikdo, kdo by tyto představy podporoval.

“Boris (Johnson, de facto šéf kampaně za odchod z EU) a jeho kolegové se musí smířit s tím, že na světě není - s výjimkou Putina – nikdo, kdo by chtěl, abychom (z EU) odešli,” prohlásil k tomu bývalý britský ministr zahraničí Malcolm Rifkind. “Lídři starých zemí Commonwealthu jako Austrálie nebo Nový Zéland naléhají na Británii, aby zůstala v EU. A totéž dělají všichni naši spojenci v NATO. Pro odchod je jenom Putin - kdyby se západní Evropa rozpadla, byl by nadšený.“

Financial Times píší, že posledním argumentem, který brexitírům zbývá, je přistěhovalectví. Očekávejme tedy mimo jiné ještě spoustu nepěkných slov adresovaných mimo jiné na východoevropské zaměstnance, tedy i Čechy.

The Atlantic v hlavním článku svého nejnovějšího vydání ukazuje, co žene Američany k podpoře populistických kandidátů, jako je Donald Trump. Žijí totiž ve věčné finanční úzkosti, kterou zároveň cítí potřebu skrývat, protože ji vnímají coby známku osobního selhání. Podle nedávného průzkumu téměř polovina Američanů sama uvádí, že by nezvládla mimořádnou situaci, při níž by bylo nutné nečekaně vynaložit 400 dolarů. “Čtyři sta dolarů!” podivuje se autor textu. “Kdo by to řekl!”

On sám rozhodně ne, přestože se vzápětí přiznává, že do zmíněné skupiny také patří. “Vím, jaké je žonglovat s dluhy, abych se protloukl na konec týdne. Vím, jaké to je spolknout vlastní hrdost a uhánět lidi, aby mi zaplatili, protože já musím zase zaplatit dalším. Vím, jaké to je mít v kapse - doslova - poslední pětidolarovku, zatímco čekám na honorář.  A jaké to je jíst celé dny jenom vajíčka. Vím, jaké to je mít strach dojít k poštovní schránce, protože bude plná nezaplacených účtů, ale nebude v ní šek, s jehož pomocí by je bylo možné uhradit. Vím, jaké to je říct vlastní dceři, že nevím, jestli budu mít na její svatbu - záleží na tom, jestli se něco dobrého namane. A vím, jaké to je muset si půjčovat od dospělých dcer, protože nám s manželkou došly peníze na topení.”

Podstatou je, že nejde o zpověď příslušníka americké chudiny, ale hrdé střední, občas prý dokonce vyšší střední třídy. “Neřekli byste to do mě a rozhodně byste to neuhodli, když byste nahlédli do mého životopisu,” píše autor pěti knih, stovek novinových článků, vysokoškolský učitel a autor televizních scénářů. “Jsem si jistý, že byste to nepoznali, když byste se mnou mluvili. Finanční nejistota je to poslední, co bych přiznal - uvažuji o ní jako o finanční impotenci, protože má mnoho podobných rysů jako impotence sexuální, v neposlední řadě zoufalou potřebu ji skrývat a předstírat, že všechno běží hladce.“

Dokonce je to prý ještě horší: v Americe se vám muž spíše svěří s tím, že bere Viagru, než že má problém s kreditkou. “Amerika je země vítězů a poražených, jak nám připomíná Donald Trump, alfasamců a slabochů. Finanční obtíže jsou ostudou, každodenním ponížením, dokonce jistou formou společenské sebevraždy. Mlčení je jedinou ochranou.”

Následuje historie propadu příjmů střední třídy a její stoupající zadluženosti. Text je dlouhý, sám autor ho ovšem shrnuje do jednoho kresleného vtipu, který viděl na stránkách týdeníku The New Yorker. “Mysleli jsme si, že máme těžké období, ukázalo se ale, že to je náš život,” vysvětluje na něm manželský pár.

Autor menu k tomu dodává, že stejnou existenční úzkost mu líčili podobně dobře zavedení Američané již během první prezidentské kampaně Baracka Obamy v roce 2008. Jistý vysokoškolský profesor z Colorada tehdy uprostřed vlastního obrovského domu vyprávěl, jak hluboko je zapuštěn do americké psychiky předpoklad, že zítra bude lépe než včera; jak jsou veškeré životní plány založeny na tom, že příští rok bude příjem zase o něco vyšší než letos. Zvrat, který střední třídu potkal, zřejmě nevydýchala ani po osmi letech. Sám profesor právě tehdy přišel díky propadu o většinu úspor na důchod a smiřoval se s tím, že bude pracovat, dokud nepadne.

Při pohledu na předvolební hemžení tedy mějme na paměti, že se díváme na dav často hluboce vystresovaných lidí, kteří skrývají svou každodenní úzkost.

A ještě z domova: poblíž Keprníku, v jedné z divokých částí moravských Jeseníků, byl nalezennejstarší smrk v Česku. Strom začal růst někdy okolo roku 1520. Většinu dnešních lesů v Jeseníkách vysadili lidé poté, co původní prales zdevastovali, v nepřístupných a drsných partiích jsou ale přece jenom místa, kde vše vesele a bez přerušení roste po staletí. Taky to není život pro rozmazlené stromy, v vrchních částech hor je tak příšerné počasí, že smrku tu trvá dvacet let, než povyroste o půl metru. Ochranářům z jesenické CHKO k nálezu blahopřejme, ale ještě více gratulujeme udatnému jehličnanu, který podle znalce jesenického lesa  zástupce šéfa CHKO Jindřicha Chlapka “není na první pohled ničím výjimečný”.

Video:  Jak funguje čínská demokracie ve třetí třídě.

Kulturní tip: Boj. Od čtvrtka v kinech.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery