úterý 27. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Komentář mediálního experta Johna Lloyda na serveru agentury Reuters situaci líčí méně vznosně než časopis The Economist -  a bez idealistického rozmachu. Snaží se vlastně jen najít představitelný způsob, jakým se západní demokracie ze současného průšvihu může dostat.

Diagnóza je i tady povědomá: kromě obou anglosaských překvapení je tu síla autoritářů, jako jsou ruský vladař Vladimir Putin, čínský prezident Si Ťin-pching, jejich turečtí a egyptští kolegové Recep Tayyip Erdogan a Abdel-Fatah el-Sisi nebo filipínský lovec drogově závislých Rodrigo Duterte. Je tu zjevné vychládání myšlenky Evropské unie coby demokratického experimentu snažícího se postupně rozředit ideu národního státu. Zmiňují se referenda, jež dnes vedou s téměř železnou pravidelností k odmítnutí postojů navrhovaných legitimní vládou. Lidé v Evropě dnes podle tohoto komentáře nechtějí návrat moci do rukou vlastních parlamentů, ale – což je hrozivější - spíše jakýchsi “národních osobností”. A ano, první vytane na mysl Marine Le Pen.

Reklama
Reklama

Lloyd vidí tři možnosti pro ty, kteří věří, že demokracie zůstane pojmem spojovaným se západní společností. Tou první, nejméně lákavou, ale zároveň nejpravděpodobnější, je “naděje”, že různé populistické vlny nakonec v praxi selžou. Donald Trump se ukáže být neschopný koherentního vládnutí, Brexit přinese britské ekonomice dlouhodobé a trvalé ztráty. Bude to bolet, ale lidé (nebo alespoň část z nich) časem zjistí, že tudy cesta nevede.

Brexit (ilustrační foto)
Autor: Milan Jaroš

Druhou možností je, že se sami populisté postupně zkultivují, promění ve střední proud a tím také přijdou o část obliby. Tady dodejme, že většina evropských politických systémů se svým poměrným zastoupením a nutností vytvářet vládnoucí koalice takovému řešení nahrává. Lloyd také cituje příklad dříve radikálních Opravdových Finů, kteří zásadně obrousili hrany ve snaze stát se přijatelnou stranou s širším záběrem a koaličním potenciálem. Tahle možnost zní “evropsky” upatlaně, avšak představitelně, ale autor menu se obává, že pnutí, jež žene populisty vzhůru, je skutečné a nikam jen tak nezmizí.

Poslední šance se nejvíce podobá entuziasmu týdeníku The Economist zmíněnému v dalším příspěvku tohoto menu: spočívá v nástupu nových demokratických osobností, lidí nabitých nápady, již přinášejí skutečné výsledky. Z tónu textu je nicméně cítit, že komentátor Reuters cítí v tomto bodě jistou skepsi.

Tak či onak, cesty zpět již není. Populisté ukázali, že umí skvěle odmítat jakési mytické“elity”, a co z navařené kaše vznikne, je krajně nejisté. Podle Johna Lloyda budeme svědky kombinace všech tří načrtnutých řešení - a nebude to žádná krása. “Bude to hrbolatá cesta: už na ní jsme a nedostaneme se z ní jedním ladným skokem,” předpovídá.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Annus horribilis 2016 se naštěstí chýlí k závěru - a již to je zřejmě pro některé renomované žurnalisty dostatečnou záminkou, aby neztráceli naději. Všechno jednou musí dojít svého konce a někdy to není na škodu.

Britský The Economist tak ve svém posledním letošním hlavním komentáři vlévá naději do žil těm, kteří - podobně jako jeho tvůrci - věří v “otevřenou ekonomiku a otevřenou společnost, v níž je podporován volný pohyb zboží, kapitálu, lidí a myšlenek, a kde jsou základní lidské svobody chráněny před zvůlí státní moci vládou zákona”. Pro ně byl končící rok rokem tvrdé kritiky a série proher, ať už jde o Brexit či výhru Donalda Trumpa, ale také o širokou podporu neliberálním demokraciím v Maďarsku nebo Polsku nebo o tragédii Sýrie “ponechané napospas svému utrpení”. Liberálové z Economistu zkrátka na rok, kdy se “slovo globalizace stalo nadávkou a kvetl nacionalismus, či dokonce autoritářství”, nebudou vzpomínat s nostalgií.

Reklama
Reklama

Anebo vlastně možná budou. Britští kolegové totiž mají pocit, že liberalismus uvadl v důsledku vlastních úspěchů a z nich pramenící intelektuální otylosti - a že pořádné nakopnutí do zadnice mu může být jen ku prospěchu. “Hořká sklizeň roku 2016 náhle nezničila přesvědčení liberalismu, že je nejlepší cestou k dosažení lidské důstojnosti a zajištění prosperity a spravedlnosti. Liberálové by se novému střetu myšlenek neměli vyhýbat, naopak, měli by z něj mít radost,” mnou si ruce komentátoři v londýnské redakci, zřejmě se skleničkou proseca v ruce.

The Economist
The Economist • Autor: Respekt

Kde se tedy stala chyba? Po konci studené války se nedostávalo zdravé konkurence. Úspěšní si namlouvali, že žijí v čistě meritokratické společnosti, experti žasli nad vlastní prozřetelností. Místo sporu idejí nastoupil konsensus odborníků a s ním přidušení kreativity a „divokosti“. Jenže právě spory a střety dávají liberálnímu systému život.

A pak je tu chyba číslo dvě, možná vážnější a hrozivější: ztráta víry v pokrok. “Liberálové věří, že změny jsou vítány, protože celkově vzato jsou ku prospěchu,” píše The Economist a doplňuje to oblíbenou argumentací, že obecně, v globálu, s výjimkou míst, jako je právě Sýrie, se většině lidí nikdy nevedlo tak dobře jako dnes. Na toto téma existuje i řada pojednání, od klasické knihy Matta Ridleyho Racionální optimista  po novější verzi téhož z pera Johana Norberga s názvem Progress. Ten Reasons to Look Forward to the Future.

Problém je samozřejmě v tom, že především lidé na Západě to tak nevidí. Většina úspěchů posledních desetiletí se odehrávala v jiných koutech planety nebo alespoň v jiných čtvrtích jejich vlastních měst - tam, kde se k sobě sesedá dnešní výkvět společnosti a nechává za sebou většinu ostatních.

Liberalismus se neobejde bez odpovědí pro tyto zástupy západních pesimistů. Hledal je i v minulosti: v 19. století přišel se všeobecným vzděláním, právy pracujících či programem veřejných prací. Později přišlo na řadu všeobecné volební právo, systémy zdravotní péče, záchytné sociální sítě. Po 2. světové válce pak Spojené státy využily své moci a vybudovali globální liberální systém. The Economist tvrdí, že podobné smělé vize jsou zapotřebí i dnes, i když se v tuto chvíli zdá, že jich zbytnělé západní elity nejsou schopny.

Představuje si třeba převedení části státní moci na městské samosprávy, experimentální systémy lokální demokracie využívající moderních technologií, radikální reformy propletených (a zkorumpovaných) daňových systémů, zásadní proměnu vzdělávacích systémů, v nichž se z ústavů vyššího vzdělávání stávají instituce, do nichž se lidé opakovaně v průběhu života vrací, aby mohli odstartovat nové profesní dráhy v proměnlivém světě: “Mnohé možnosti si ještě neumíme ani představit, ale liberální systém, v němž nachází plné vyjádření kreativní schopnosti jednotlivců, je dokáže uchopit lépe než cokoliv jiného."

The Economist v každém případě zůstává optimistický a věří v samotný princip svého pohledu na svět. “Nikdy nepodceňujte schopnost liberalismu proměnit a obrodit sebe sama… Naším úkolem je osedlat přirozený neklid a zároveň bránit toleranci a otevřenost, jež jsou základními kameny slušného liberálního světa.“

Reklama
Reklama