Řecko si na boj o dluh najalo banku Lazard

Nový řecký ministr financí vyrazil na evropské přesvědčovací kolečko. Po nedělní schůzce s šéfem francouzské státní pokladny má Janis Varufakis v itineráři Londýn, později v týdnu Řím či Frankfurt nad Mohanem. Jak známo, má před sebou obří úkol: vyjednat restrukturalizaci řeckého dluhu. Obří, ale nikoliv nemožný. Jak informuje deník The Financial Times, Řecko zjevně zbrojí do drsného jednání, a to tím, že si najalo americkou investiční banku Lazard.

Když ponecháme stranou paradoxní fakt, že radikálně levicová vláda v jednom ze svých prvních rozhodnutí povolá – a draze zaplatí – jeden z mamutích finančních ústavů nechvalně proslavených během ekonomické krize, dává angažmá smysl. Banka se specializuje právě na země zavalené dluhy.

A není to nakonec poprvé, co se mezi jejími zákazníky objevilo Řecko – radila mu v jednáních s věřiteli během let 2010 až 2012 a odpuštění části dluhu skutečně vyjednala. Před dvěma lety nicméně šlo o soukromé věřitele a jedna z hlavních vyjednávaček Michele Lamarche později celý proces označila za nejobtížnější ve své kariéře. Tentokrát ji čeká ještě tvrdší oříšek – na druhé straně stolu budou vlády v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou.

Bývalý vrchní britský rabín Jonathan Sacks se v eseji v deníku Wall Street Journal vrací k sedmdesátému výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a nově v té souvislosti osvětluje kořeny růstu antisemitismu v Evropě a na Blízkém Východě. Vzestup antižidovských nálad dokládá – byť zároveň upozorňuje, jak obtížně se vlastně „měří“ - nejen připomínkou útoků z poslední doby, ale také obsáhlým průzkumem mezi více než padesáti tisíci respondenty z více než stovky zemí zveřejněným loni na jaře. Podle výzkumu zastává antisemitské postoje víc než sedmdesát procent dotazovaných z blízkovýchodních a severoafrických zemí, třetina z východní Evropy a více než pětina z Evropy západní.

Evropa, píše Sacks, ovšem v tomto směru sklízí plody otrávených rostlin, které sama zasadila: antisemitismus v dnešní podobě podle něj v muslimských zemích vyklíčil ze dvou mýtů vzniklých v Evropě. Prvním je středověká pověra o tom, že Židé přidávají do nekvašeného chleba krev křesťanských dětí, druhým podstatně mladší Protokoly siónských mudrců vyrobené ruskými carskými propagandisty. A rabín dokládá řadou příkladů, jak tato propaganda přežívá do dnešních dnů.

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash se v britském Guardianu připojil k hlasům, které s rostoucí naléhavostí volají po tom, aby Západ Ukrajině nepomáhal jen ekonomicky, ale zejména vojensky. Z Ukrajiny se stává nová Bosna, a to Evropa nemůže dopustit, varuje Ash.

Americký deník The New York Times vyslal reportéra do africké Libérie zachvácené loni ebolou - a Norimitsu Onishi odtud možná překvapivě podává zprávu plnou naděje. Skrze scény z liberijské metropole Monrovie popisuje život čerstvě navrácený do každodenních kolejí: rozjívený středoškolák se pošťuchuje se spolužačkou, jedenáctiletá dívenka se nemůže dočkat, až se vrátí do školy, lidé na ulici si třesoucí rukama a jezdí společně taxíkem, během víkendových rán hrají fotbal. „Báli jsme se dotknout jeden druhého, ale dnes už se skoro nebojíme,“ citují NY Times devatenáctiletého Patricka.

Epidemie smrtícího viru sice oficiálně ještě neskončila, počty nových případů se ale dají podle dat Světové zdravotnické organizace spočítat na prstech obou rukou (na rozdíl od sousední Sierry Leone či Guinei, kde pořád dosahují stovek). S uklidněním situace přichází na řadu hodnocení a s ním překvapivá zjištění. Třeba nakolik byla západní pomoc přes všechnu kritiku důležitá, i když dorazila později a nakonec nebyla úplně využita. Inspirovala totiž lokální dobrovolníky, aby se zapojili. A právě vysoký počet dobrovolníků sehrál podle liberijských lékařů zásadní roli ve zvládání epidemie.

Video: Britský list Guardian ukazuje, jak americká armáda najímá mladé piloty vojenských bezpilotních dronů hlídkujících nad Pákistánem na videoherních veletrzích.

Kulturní tip: Konono N°1, Lucerna Music Bar, Praha úterý 3. února 2015. Hudba z válečné zóny jižního Konga s drnkacími skříňkami, megafony, perkusemi z autovraků a podomácku vyrobenými mikrofony. Africká DIY senzace, která z transovních rituálů přechází přímo do elektronických tanečních experimentů, se okamžitě stal hitem alternativní scény po celém světě. Hostovali na deskách Björk či Herbieho Hancocka, nyní sklízejí sólové úspěchy i na elektronických, experimentálních a jazzových festivalech.