Ruský prezident Vladimir Putin je opět žhavým tématem kremlologů, a to nejen kvůli vyhrůžkám Ukrajině, kterou obvinil z útoku na Krym. Koncem července totiž udělal velkou rošádu a vyměnil významné figury ve svém aparátu. Společným rysem těchto výměn je, že se zbavuje lidí ze svého nejbližšího okruhu a dosazuje na jejich místa nižší šarže z řad věrných úředníků.
Nedávno tak Sergeje Ivanova, jednoho z nejdůležitějších Putinových blízkých, vystřídal na čele prezidentské administrativy jeho zástupce Anton Vaino, jež byl považován za bezvýznamného aparátčíka, který měl na starosti pouze protokol. Další styčný bod je ten, že noví Putinovi sluhové pocházejí téměř výhradně z tajných služeb a jeho osobní ochranky, která dnes ovšem čítá armádu o síle 400 tisíc mužů.
Jedním ze znalců Kremlu je Mark Galeotti. Na webu evropského think tanku ECFR zveřejnil hojně citovaný text, v němž hledá podobnosti mezi současným Putinem a carem Nikolajem I. (Mikulášem I.) , který Rusku vládl v letech 1825–55. Podobně jako Putin byl nejdříve jen služebníkem státu, protože nárok na trůn měli jeho dva starší bratři.
Stal se vojákem (Putin byl agentem KGB), kde se naučil ctít hierarchii. Když se stal carem, proslul tvrdostí - a byť uznával potřebu reforem, z obav před liberalizací režimu, bez níž se stát reformovat nedá, od nich ustoupil (podobně jako Putin). Zavedl ideologickou formuli sestávající ze tří slov: ortodoxie, autokracie a nacionalismus. Putin tuto ideologii velmi přesně kopíruje.
Ale to, čím dnes Putin nejvíce připomíná Nikolaje, je způsob vládnutí. Nikolaj byl znechucen zkorumpovanými elitami, jež ho obklopovaly, a rozhodl se je vyměnit za poslušné sluhy, které našel převážně v armádě (61 % jeho ministrů byli předtím admirálové či generálové). Putin dělá dnes to samé. Podobně jako Nikolaj také pobývá stále častěji ve své přepychové rezidenci Odincevo a do Kremlu dochází stále méně.
Galeotti uznává, že historické paralely nemusí sedět úplně přesně, nicméně i částečná platnost by nás měla zneklidnit. Nikolaj totiž proslul riskantními dobyvačnými válkami (včetně války na Krymu) a zmíněnou neochotou provádět nevyhnutné reformy. Až jeho nástupce Alexander II. musel pak dohánět, co zanedbal. Car Nikolaj zemřel na trůnu, což nemusí být Putinův případ, nicméně jeho nástupce to bude mít velmi těžké, uzavírá Galeotti.
Na téma Putina, který se stále více uchyluje do samoty a zbavuje se svých přátel, napsal analýzu také Brian Whitmore z Rádia Svobodná Evropa. A podobně tvrdí, že v první fázi vládl Putin s kruhem svých přátel, kde byl spíše jako první mezi rovnými, jenže místo „prince vládnoucího se svitou je dnes carem, který vládne pomocí sluhů“. Popisuje, jak Putin postupně odstavil téměř všechny blízké, kteří žijí v nejistotě, zda nesáhne také na jejich ohromný majetek, ne-li život. Podle Whitmorea Putin porušil pravidlo týmového vládnutí, jež v Rusku platilo od Stalinovy smrti. Jaký bude důsledek této strategie, se prý ukáže brzy.
A k Putinovi ještě jeden zajímavý text od Ivana Krasteva psaný pro New York Times ( tady je možné si jej přečíst ve slovenském překladu). Krastev vyčítá svým kolegům komentátorům a analytikům na Západě, že si z Putina udělali zloducha odpovědného za všechno špatné, co se na Západě děje. Tato paranoia je podle něj nebezpečná, protože za naprostou většinu problémů na Západě si můžeme sami a Putin je využívá, jeho vliv je však mnohem menší, než si myslíme. „Pokud překonáme paranoiu z Putina, uděláme první pozitivní krok k podkopání destabilizujícího ruského vlivu na mezinárodní politiku,“ píše v závěru Ivan Krastev.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
