Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Stojí za posilováním autoritářů arogantní liberální elity?

Pravidelný výběr ze zahraničních médií: Demokracie v ohrožení? • V čem je vina liberálů • Pětkrát o Turecku

Marine Le Pen • Autor: Globe Media /  Reuters
Marine Le Pen • Autor: Globe Media / Reuters

Hlavní texty nejlepšího německého týdeníku Die Zeit se opět věnují demokracii. Respektive boji o demokracii, který podle redakce právě začal. „Problém demokracie tkví v tom, že v jistém smyslu vůbec neexistuje. Nestojí na konkrétním místě, netvoří ji konkrétní instituce. Budovy, které ji reprezentují, se mohou lusknutím prstu stát prázdnými slupkami,“ píše autor hlavní eseje Gero von Randow. „Ve skutečnosti demokracie závisí na něčem neviditelném: na základní důvěře občanů v politiku, na ochotě vlád podřídit se vůli parlamentu a soudů - a na tom, že většina občanů nevolí protidemokratické strany.“

Tyhle neviditelné pilíře nám desítky let připadaly naprosto samozřejmé. Vznikl proto falešný dojem, že demokracie je v našich životech přítomná jako vzduch a voda. A že se ve volbách rozhoduje jen o politických stranách, kandidátech na prezidenta či vládních koalicích - a nikoli o demokracii samé. To se nyní změnilo a mnoho Evropanů tomu pořád nechce uvěřit.

Gero von Randow vidí tři hrozby: Posilování neliberálních režimů a represe v těsném sousedství Evropy (Rusko a nyní možná také Turecko). Autoritářská pokušení evropských vlád (zatím hlavně v Maďarsku a v Polsku, ale brzy možná i v jiných státech) a pak také šíření národoveckých pudů i v jiných zemích EU včetně Německa.

Již delší dobu například data americké organizace Freedom House ukazují, že demokracie je na ústupu v mimoevropských společnostech. Nyní probíhají dramatické události i v zemích jejího původu. V sérii voleb – Rakousko, Itálie, USA, v příštím roce Francie a Německo – je podle redaktora Die Zeit možné vítězství nebo výrazné posílení politiků odmítajících otevřenou liberální společnost, a naopak sympatizujících s autoritářským modelem Vladimíra Putina.

Donald Trump, rakouští Svobodní, Marine Le Pen, Beppe Grillo, Alternativa pro Německo – ti všichni namísto liberálních svobod a mezinárodní spolupráce upřednostňují otázky lokální, národní či náboženské identity. Uprchlická krize podle von Randowa navíc ukázala, že národní zájem na úkor společné evropské solidarity upřednostňují rovněž postkomunistické země Visegrádské čtyřky. Tihle nacionalisté různých zemí mezinárodně spolupracují a na současný střet idejí se v letech opozice dlouho připravovali.

Jejich liberální oponenti naopak připraveni nejsou. I proto, že politické rivaly dlouho podceňovali. V tom Gero Randow ovšem vidí zároveň naději, kterou esej končí: „Skutečnost, že demokracie existuje prakticky jen v hlavách občanů, může být i výhodou. K jejímu zachování totiž není třeba více než demokratické smýšlení a jednání občanů. Posiluje ji účast ve volbách i ochota každého z nás kandidovat do politických postů. Vytvářejí ji debaty vedené bez nenávisti a tolerance zbavená naivity. Pomáhá jí také znalost faktů a schopnost rozeznat pravdu od lži. Demokracii, která je naplněna demokratickým angažmá svých občanů, nelze zrušit a odstranit. Proto je čas vstát z gauče a zapojit se.“

Článek zatím není online, na webu si však můžete přečíst starší esej o demokracii od dalšího redaktora Die Zeit Jochena Bittnera. Její shrnutí v češtině najdete v tomto denním menu z července.

Autor: Profimedia, Redux
Autor: Profimedia, Redux

Druhá esej minulého vydání Die Zeit hledá viníka posílení populistů a nachází ji u nás samotných – u tzv. liberálních elit a v jejich aroganci. „Dlouho jsme si mysleli, že výsměch a pohrdání stačí k omezení síly Donalda Trumpa. Ale nic nepomohlo: žádná brilantní satira, žádný vtip o jeho účesu, žádný poučený komentář…. Trump a další autoritáři byli naopak stále úspěšnější a sebevědomější,“ píše Elisabeth Raether. „Mohlo by to být i kvůli nám,“ konstatuje v emotivní eseji, který má čtenáře liberálního Die Zeit probudit.

Příliš dlouho jsme si podle ní nevšímali varovných signálů, cíleně je ignorovali. Faktem je, že i naše společnost je třídní, někdo v ní udává směr a někdo jiný je slabší. „A my liberálové máme stejné metody jako všechny jiné elity: definujeme dobrý vkus a pohrdáme těmi, kdo se těchto pravidel nedrží… Výsledkem je neohrožená vláda dobra, tedy nás.“

A nezáleží přitom na bohatství – Marine Le Pen prožila mládí v elitní čtvrti Paříže, Donald Trump vyrostl s miliardami. Ovšem oba zažili pohrdání liberální elitou, které cítí i mnoho konzervativnějších (byť obvykle také chudších) voličů. A to je spojuje. Dříve tito lidé z velké části patřili k proletariátu, který třeba ve Francii volil komunisty nebo socialisty. Tradiční levicové strany však převzaly liberální principy a rostoucí počet jejich skalních voličů tak přestal chodit k hlasovacím urnám. „Roky jste si stěžovali, že nechodíme k volbám,“ sdělují dnes tyto naštvané vrstvy elitám. „A teď přesně to uděláme a vyhrajeme.“

„Je tragédie, že tyto společenské vrstvy našly hlas až díky rasistům a autoritářům,“ píše autorka v závěru. „Ale udělali jsme ze své otevřenosti světu rozlišovací znak a neodpustili jsme si jedinou příležitost ukázat, že máme navrch. Že jsme inteligentnější, důvtipnější, větší světoběžníci. Že třídíme poctivě odpad a máme dokonalou gramatiku. Naši aroganci prozradí možná jen podtón ukrytý za našimi větami, ale nižší vrstvy už vzkaz pochopily. Pro autoritáře je pak jednoduché diskreditovat liberální smysl pro odpovědnost a svobodomyslnost. Tolerance je ideologie, říkají svým příznivcům. To je samozřejmě mylné a manipulativní, ale je to výsledek našich chyb.“

Autor: Profimedia, Abaca
Autor: Profimedia, Abaca

Autor dnešního menu strávil deset dní v Turecku a přečetl v minulých týdnech nespočet článků o tamním dramatickém dění. Tady je pět z nich, které vám pomohou pochopit tamní situaci:

  1. Vynikající základní shrnutí od reportéra Christophera de Bellaigue, který tureckou politiku sleduje už dvacet let.

  1. Setkal jsem se s tím, že mnoho Čechů věří konspirační teorii, podle které převrat zosnoval sám Recep Erdogan za účelem posílení moci. Tato teorie mi - stejně jako většina spikleneckých teorií - připadá vysoce nepravděpodobná. Zde detailní investigace převratu z pera dlouholetého šéfa turecké sekce deníku Wall Street Journal.

  1. Za převratem nejspíše stojí skupina generálů a důstojníků z islámského gülenistického hnutí. Kdo gülenisté jsou? Stojí skutečně za převratem? Jaké vazby k nim mají USA? To si přečtěte v blozích slavného, původem tureckého ekonoma Dani Rodrika, který byl před šesti lety jedním z prvních autorů, jenž na síť gülenistů s prokuratuře a soudech upozorňoval. Tehdy jejich manipulace s důkazy přivedly za mříže řadu sekulárních vojáků a novinářů včetně Rodrikova tchána.

  1. Jak se prezident Erdogan snaží zemi po převratu změnit? A jak buduje nový mýtus 15. července? Odpověď nabízí vynikající text od zkušeného zpravodaje The New York Times Tima Aranga.

  1. Nejspíše většina Turků – a nejen příznivci vlády - vyčítá evropským politikům a médiím, že tamní situaci nerozumějí. Že jsou posedlí Erdoganem a kritikou jeho čistek. Tyto v Turecku velmi často slýchané výtky jsou dobře shrnuté v textu poradce bývalého prezidenta Güla.

Video:  Když designérka interiérů ztratí zrak.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].