Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Proč už optimismus není cool?

Ostrá Merkelová • Polská vláda a prales • Jak komunikují stromy

Kdo není pesimista, je idiot, který nerozumí světu, hlásá dnes většina příslušníků západní civilizace. Optimismus je passé, soudný den naopak v módě - i když skutečnost tomu vůbec neodpovídá. Jak k tomuhle roztržení došlo a co s tím, ptá se na webu The New York Times známý autor společenských analýz Gregg Easterbrook. A i když jeho text je o náladách a situaci v současné Americe, evropský domorodec si nemůže nevšimnout paralel s našim vlastním příběhem.

Jak píše Easterbrook, skoro všichni hlavní kandidáti do podzimních prezidentských voleb v USA pojímají svou zemi jako místo tonoucí v problémech a balancující nad propastí. „S Amerikou to jde z kopce,“ hlásá vítěz republikánských primárek Donald Trump, podle něhož se světová supervelmoc „mění v zemi třetího světa“, která „neustále jen prohrává“. Jeho soupeř z Demokratické strany Bernie Sanders to vidí v podobně temných barvách: americká ekonomika je „zcela zničena“ a nese zisk jen hrstce nejbohatších, zatímco masy donedávna silné a mocné střední třídy upadají do chudoby a bezvýznamnosti.

Chmury samozřejmě nevládnou jen v horních patrech politických elit. Podle průzkumu z letošního dubna je pouze 26 procent Američanů spokojeno se situací a s tím, kam směřuje jejich země. Rozladění přitom vládne už celou dekádu: naposledy cítili obyvatelé USA většinovou spokojenost s vývojem a směřováním své země v lednu 2004 za vlády George Bushe juniora.

A přitom, píše Easterbrook, stačí jen letmý pohled za oponu emocí, aby člověk s překvapením uviděl, že nebe nad hlavou je modré a den plný slunce. Nehledě na řadu různých sociálních potíží, nerovností či „krizí“ je totiž naprostá většina sociálních ukazatelů v USA dlouhodobě ve výborném stavu. Podle analýzy New York Times je na tom Amerika jako celek nejlíp, jak kdy byla. Tak kde se bere ta „blbá nálada“?

Dílčích viníků je spousta - od šílících sociálních sítí a internetového zpravodajství sázejícího dlouhodobě na přitažlivost neštěstí a strachu přes pokles důvěry k seriózním médiím a společenským autoritám a institucím až po různé stranické extremismy, jak to právě teď v přímém přenosu předvádí republikánská partaj. Ale zásadní příčina do očí bijícího nesouladu mezi skvělými společenskými podmínkami a chmurnými pohledem lidí na svět okolo je ta, že optimismus prostě přestal být v módě. Převládajícím „světonázorem“ se stal pesimismus a ti, kdo ho nevyznávají, jsou bráni jako hlupáčci, naivkové zavírající oči před skutečností, česky „sluníčkáři“. Pokud si nemyslíte, že všecko je rozkradené, vytunelované, lživé a špatné, pak nevíte, jak funguje svět!

Objektivně vzato to s USA vůbec nevypadá špatně. Už pět let stabilně roste počet nových pracovních míst a nezaměstnanost je dnes nižší než v 90. letech, době považované pesimisty za ukázku „starých dobrých časů“. Americká ekonomika je největší na světě, silnější než ekonomiky číslo 2 a 3 (Čína a Japonsko) dohromady. Američané jsou (na hlavu) sedmkrát produktivnější než Číňané a dolar je pořád měna, po níž svět prahne - což znamená, že ostatní země vidí americký výhled do budoucna jako velmi dobrý.

Americká armáda je nejen nejsilnější na světě, ale nejsilnější, jaká vůbec kdy byla. USA jsou vůdčí světovou mocností ve vědě, průmyslu, obchodu a v každém aspektu kreativity včetně umění. Ano, terorismus je existující vážná hrozba, nicméně když vezmeme počet jeho obětí od roku 2000 (včetně těch z 11. září 2001), má každý Američan pětkrát větší šanci zemřít úderem blesku než být zabit teroristickým útokem.

A co tragické mizení střední třídy pod tlakem rostoucí nerovnosti hrstky superbohatých, jak o tom mluví kandidát Sanders? Statistika potvrzuje, že příjmy domácností americké střední třídy dosáhly svého vrcholu v roce 1998 a od té doby zaznamenaly slabý pokles. Nicméně ve stejné době klesly střední třídě daně a naopak přibyly různé benefity. Podle expertů z Brooking Institute díky tomu v uplynulých dvou dekádách stoupla kupní síla americké střední třídy o 36 procent.

Autor: WireImage
Autor: WireImage

A stejně jde Easterbrook dál bod po bodu - od průmyslové výroby nacházející se podle proroků pesimismu v „totálním úpadku“ až po pracovní místa odfouknutá prý vinou globalizace kamsi do Číny. Ještě před sto lety pracovalo v zemědělství 60 procent Američanů a dnes se jím neživí skoro nikdo, takže i tato místa bychom v pesimistické logice mohli považovat za „ztracená“ - ale místo nich přišly jiné příležitosti. Podobně se to má s dnešními mizejícími montovnami.

Peklem a rozpadem a koncem straší v současné době Američany představitelé obou politických táborů, nejsilněji je ovšem příklon pesimismu pociťován nalevo mezi liberály. Dlouhé dekády zosobňovala tato třída optimismus svou vírou, že společnost se pokrokem může měnit k lepšímu, zatímco konzervativci byli známí ochotou vidět v pokroku spíš známky nadcházejícího soudného dne. Dnes tuto optiku přijali i pokrokáři. Klimatické změny, nerovnost a rasové napětí už pro ně nejsou prostě další várkou problémů k vyřešení, ale důkazem, že Amerika je příšerná.

Rozvoj postindustriální ekonomiky – spojený s řešením takových výzev jako je nerovnost, skleníkové plyny a stav veřejného vzdělávání – ovšem ze všeho nejvíc potřebuje právě optimismus. Proto je jeho současný nedostatek takový problém. A to, že si na hlásání pesimismu zvykli i tradičně optimističtí liberálové a představitelé centristických myšlenkových proudů, otevírá dveře demagogům jako je Trump: protože přece pokud to s naší zemí jde opravdu z kopce, potřebujeme zdi, aby nás ochránily.

Amerika přitom v reformách nedávné minulosti - týkajících se ochrany životního prostředí, boje proti diskriminaci, ekonomického zajištění seniorů, automobilové a letecké bezpečnosti, zdravotnictví, správy věcí veřejných a rozvoje globální ekonomiky - dosáhla podle Easterbrooka význačných úspěchů. A pro další kolo těchto reforem dnes všichni potřebujeme návrat optimismu.

Kvůli politickému strašení dnes mnoho Američanů v průzkumech nevěří, že se jejich děti budou mít lépe než oni sami. Proslulý americký investor Warren Buffett to nedávno označil za naprostý blud: děti přicházející na svět v Americe dnešních časů jsou podle něj největšími šťastlivci historie. „To není nějaká lidová moudrost odkudsi z Nebrasky,“ komentuje Buffettův výrok The New York Times, „ale spíš sofistikovaná analýza. Optimistický náhled, že nad naší zemí stále září slunce a že pokud se nám podaří opravit, co nefunguje, čekají na nás stále ty nejlepší časy.“

Na humanitárním summitu v Istanbulu byla německá kancléřka Angela Merkelová nezvykle ostrá vůči hostiteli, tureckému prezidentu Erdoganovi, když vyjádřila „hluboké zneklidnění“ nad stavem demokracie v Turecku a zapochybovala, zda země splní podmínky, které ještě chybějí k zavedení bezvízového režimu mezi Tureckem a EU.

Merkelová prohlásila, že demokracie potřebuje „nezávislou justici, nezávislý tisk a silný parlament“, což dnes pro Turecko rozhodně neplatí. Pro chladné vztahy politiků bylo příznačné, že Merkelová kritiku vyřkla až na půdě německého konzulátu, a ne hned po jednání s Erdoganem. Ten její slova nejdříve nekomentoval, později se nechal slyšet, že pokud EU nezruší víza, přestává platit i dohoda s EU o kontrole imigrantů.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Zdá se tedy, že počátkem léta se může spustit nová přistěhovalecká vlna, což je možná důvodem, proč německý ministr pro rozvoj Gerd Müller – jak píše server Euractiv – prohlásil, že EU by měla změnit mechanismus evropských fondů a 10 procent z evropského rozpočtu věnovat na řešení přistěhovalecké krize. „Potřebujeme fond o velikosti deseti miliard eur,“ řekl ministr. A když se novináři nevěřícně ptali, zda správně rozuměli sumě, mluvčí ministra řekl, že ano, překlad byl správný: desetina rozpočtu neboli zhruba deset miliard eur.

Země zejména střední Evropy by měly zpozornět. Pokud by návrh prošel, je jasné, že se jich to dotkne nejvíc a jejich neochota podílet se na řešení přistěhovalecké krize bude mít zřetelnou finanční odezvu.

V Polsku se prakticky každý den stane něco, co by za normálních okolností vyvolalo velkou odezvu v zahraničí, jenže svět má tolik problémů, že polská story se na titulní strany novin dostane jen z času na čas. Jednou z takových událostí, které budí velké rozhořčení, je úmysl polské vlády těžit dřevo v Bělověžském pralese na hranicích Polska a Běloruska. Jde o nejstarší a největší prales na evropském území, který vznikl před zhruba devíti tisíci lety a od té doby si žil svým životem bez zásahu člověka i díky tomu, že polská šlechta si jej vyhlídla jako lovecký revír.

Autor: Wikimedia Commons
Autor: Wikimedia Commons

Prales patří do evropské sítě chráněných území Natura 2000 a Brusel se snaží vládě domluvit, aby od těžby upustila. Do věci se vložil dokonce i světový nábytkářský gigant IKEA, jehož představitelé prohlásili, že dřevo vytěžené z tohoto pralesa nebudou kupovat.

Na polskou vládu to však velký dojem neudělalo, ministr životního prostředí Jan Szyzsko naopak vyhodil 32 vědců z Rady pro ochranu přírody (má 39 členů), protože se postavili proti těžbě. Nový šéf této Rady už uvažuje nejen o těžbě, ale také odstřelu zubrů, kteří v pralese žili pod ochranou jako ohrožený druh.

Jak se asi mimochodem cítí stromy, když je (třeba polští dřevorubci) kácí? To sice nevíme, ale dnes už je podle vědců jasné, že stromy jsou bytosti s jistou inteligencí a pamětí, a dokonce umí spát, jak psal kolega Jiří Sobota v úterním menu. Jsou ale jiné než my: stromy jsou vysoce sociální bytosti bez individuality, jsou propojeny pod zemí.

Jelikož se nemůžou hýbat a utíkat před predátory, vynašly si vlastní způsob obrany. Sdílejí si například informace o napadení hmyzem a zdrojích vody, komunikují „chemickou řečí“ - ale také reagují na nízkofrekvenční zvukové vlny a ultrafialové světlo či statickou elektřinu.

Mají dokonce vlastní komunikační síť asi jako my internet, které dali vědci stejnou zkratku www – wood-wide-web. A různé druhy stromů si pomáhají navzájem, přestože jsou si v lese konkurencí.

Takto hezky píše o stromech ve Financial Times botanik Richard Mabey. A kde žije nejstarší strom v Evropě? V Británii, samozřejmě a jeho stáří se odhaduje na věk mezi 4 až 5 tisíci lety.

Video: Kdo jsou lidé, kteří platí miliony dolarů za Basquiata a Modiglianiho?

Kulturní tip: Vůbec poprvé přijíždí do Prahy kytarista a zpěvák Neil Michael Hagerty, legenda amerického undergroundu 90. let. Rodák z Baltimore, někdejší člen Pussy Galore a frontman Royal Trux právě vydává u labelu Drag City po několikaleté odmlce desku Denver. Jeho evropské turné má jedinou zastávku v Čechách - ve čtvrtek 26. května na strahovské Sedmičce. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].