Proč bude povinné jíst odpad ze supermarketu

Nasadit umělou výživu, či nenasadit? Tohle dilema u umírajících pacientů řeší lékaři všude na světě, jen málokdy se ovšem stane, že by se tak tvrdě střetlo s politikou jako tento týden v Izraeli. Může za to palestinský právník a člen militantní džihádistické bojůvky Mohammad Allan (31).

Byl zatčen loni v listopadu a v zápětí uvězněn v režimu tzv. administrativní vazby, což je praxe, za niž bývá Izrael kritizován mezinárodními organizacemi. Bezpečnostní složky mohou osoby, které považují za nebezpečné, uvěznit až na šest měsíců bez konkrétního obvinění – a po této lhůtě vazbu klidně několikrát prodloužit. Na protest proti sporné proceduře začal Allan v polovině června držet hladovku. Během dvou měsíců se dostal do kritického stavu, takže upadl do kómatu a minulý týden musel být hospitalizován na jednotce intenzivní péče.

Protože podobně protestují proti administrativní vazbě i další věznění Palestinci, přijal letos v červenci Izrael zákon umožňující hladovkáře krmit násilím. Ten by mohl být v případě Allana použit - a nejen ministři vnitra a obrany na tom mají velký zájem. V případě právníkovy smrti totiž slibují palestinští extremisté nepokoje a teroristické útoky.

Jenže proti násilné výživě se postavili lékaři. Jejich komora vyzvala své členy, ať se kontroverzním zákonem neřídí. A umělou výživu podávanou v rozporu s předchozím přáním pacienta tak odmítli i lékaři dvou klinik, kde byl Mohammad Allan postupně hospitalizován.

Ve středu se při vyšetření ukázalo, že vězeň má už z nedostatku vitamínů poškozený mozek a vypadalo to, že brzy umře. Palestinské odplatě nakonec (prozatím) zabránil Nejvyšší soud, který přikázal Allanovu vazbu přerušit kvůli zdravotnímu stavu. Hladový vězeň tak může dostat výživu do žíly. Náměstek ministra obrany Eli Ben-Dahan si stěžoval, že jde o ústupek, který zláká další teroristy a ohrozí bezpečnost země. Každopádně to vypadá, že lékařská etika se v Izraeli nečekaně stala překážkou jestřábí politiky.

Sice méně dramaticky, ale i na evropském kontinentě se občas hladoví. A také vyhazuje jídlo, jak už mnoho let upozorňují aktivisté ekologických a humanitárních organizací. Supermarkety, které se zbavují stovek tun jídla na hranici spotřební lhůty, na kritiku dosud reagovaly hlavně tak, že se snažily část svého „odpadu“ dobrovolně rozdávat charitativním organizacím. Nedávno se ovšem francouzský komunální politik s íránskými kořeny Arash Derambarsh rozhodl problém řešit přísněji.

Jak ve svém textu popisuje magazín BBC, mladý radní z pařížského předměstí byl prý rozhořčen, když v zimě viděl, jak se hladoví bezdomovci přehrabují v kontejnerech za supermarkety. Začal organizovat dodávky vyhozeného jídla charitám a časem dal dohromady úspěšnou petici za zákon, která by supermarketům darování zbytků přímo přikazovala. V současnosti norma naráží na technické legislativní překážky, ale je velmi blízko schválení.

Majitelé řetězců s potravinami z ní moc nadšení nejsou. Charitativním jídelnám a restauracím darují hodně jídla už dnes a vadí jim donucovací charakter zákona. Často zaznívá pravdivý argument, že nejvíc jídla ve Francii nevyhodí obchody, ale domácnosti, které za to nikdo nepeskuje. A dokonce i ředitelé charitativních organizací mají o zákoně jisté pochybnosti – podle nich se může stát, že jídla pro potřebné bude až příliš a jim přibude problém s uskladněním a distribucí.

Derambarshe tyhle porodní bolesti ale nezastavily. V současné době se pokouší svůj nápad prosadit jako povinnou normu Evropské unie. Jeho kontinentální petice má už 650 000 podpisů - a pokud se počet signatářů vyšplhá na milion, má podle pravidel Evropská komise povinnost se ideou zabývat.

Přední světová média píší o nové knize o autismu Neurotribes: The Legacy of Autism and the Future of Neurodiversity (česky zhruba Neurokmeny: Odkaz autismu a budoucnost neurodiverzity). Týdeník The Economist přináší pochvalnou recenzi a magazín Wired rozhovor s jejím autorem Stevem Silbermanem, což je mimochodem spolupracovník technologického měsíčníku.

Silbermana zajímalo, proč se diagnóza, kterou dnes v USA dostane každé 68. dítě, vlastně zrodila tak pozdě, a zda jí už v minulosti netrpěli lidé bez povšimnutí. A zjistil překvapivou věc: řada slavných vědeckých osobností historie měla nápadné autistické rysy. Objevitel vodíku Henry Cavendish chodil vždy stejnými cestami, jedl každý den stejné jídlo a s kolegy dokázal konverzovat, jen pokud ho přímo neoslovovali. Nikola Tesla u snídaně nutkavě počítal obsah šálků kávy.

Porucha autistického spektra, jak se správně říká, evidentně existovala dávno před jejím objevem, který naopak ve druhé polovině 20. století započal celkem nešťastnou éru. Původní a zcela nepodložená hypotéza, kterou na obálce hlásal třeba magazín Time, že příčinou nemoci jsou příliš „chladné“ matky, ublížila řadě už tak zoufalých žen. Léčba elektrošoky pak zničila život mnoha jejich potomkům. Až od 90. let se přístup společnosti k této diagnóze zásadně kultivuje.

Silberman se přiklání k dnes populární teorii, že autismus nemusíme vnímat jako nemoc, nýbrž projev „neurodiverzity“, což je názor propagovaný mnoha schopnějšími autisty. „To že na počítači neběží Windows, neznamená, že je rozbitý,“ říká autor v půvabné metafoře. Economist mu ovšem právem vyčítá, že ve svých úvahách o právu na jinakost a autistických velikánech trochu zapomíná na méně nadanou, nekomunikující a často ztrápenou část lidí onoho spektra. Tu, která opravdu působí spíše nemocně a pro většinovou společnost bývá méně přitažlivá.

Zahubila digitalizace kulturu? Jak asi tušíme, tak nikoliv - ovšem efekt pirátství nebo nástupu e-knih zatím neumíme přesně vyhodnotit. Článek magazínu New York Times nazvaný Tvůrčí apokalypsa, která se nekonala, se o to pokouší a jeho zjištění jsou rozhodně zajímavá.

Začíná celkem předvídatelně u sporu skupiny Metallica s pirátským portálem Napster v roce 2000, který předznamenal éru marného boje se stahováním hudby. Napster sice padl, ale brzy ho nahradily jiné služby, které nahrávacímu průmyslu přivodily hlubokou krizi. Právě pokles prodeje nahrávek, který i tento časopis svého času ohlašoval titulkem Poslední Vánoce s CD, se stal hlavní oporou pro argumenty, že digitalizace a s ní spojená volná šiřitelnost souborů nenávratně poškodí kulturu – a zejména její autory.

Autor článku Steven Johnson se rozhodl ohlašovanou apokalypsu prověřit pomocí důkladné analýzy statistik. A zjistil, že pokles prodeje CD a problémy gramofirem jsou prakticky jedinou kulturní kategorií, která během posledních patnácti let zaznamenala propad. Počet profesionálních hudebníků, jejich příjmy, prodeje knih, dokonce i množství a kvalita filmů (měřená vcelku objektivní metodikou) - to vše zažívá spíše nárůst, v horším případě se drží na svém.

Kulturní průmysl se evidentně přizpůsobil a našel jiné zdroje příjmů. Stejně jako digitální éra přinesla pokles zisků z prodeje, zásadně také snížila náklady - nahrát dnes album nebo natočit film je násobně snazší a levnější. Fascinující čtení o jedné technologické revoluci.

Video: Trocha typografie aneb Proč je dnes na internetu tak oblíbené písmo 60. let.

Kulturní tip: Sedm psychopatů. ČT art 22.8.2015  22:40. Černou komedii natočil britský dramatik irského původu Martin McDonagh, který na sebe výrazně upozornil již svým prvním celovečerním filmovým počinem podobného ražení – temně humornou gangsterkou V Bruggách (2008). Ústřední čtveřici v Sedmi psychopatech ztvárnili Colin Farrell, Sam Rockwell, Christopher Walken a Woody Harrelson. V dalších rolích se objevují veličiny jako Tom Waits, Harry Dean Stanton, Michael Pitt či Olga Kurylenko. Snímek, který svou poetikou odkazuje k filmům Quentina Tarantina či bratrů Coenových, si na mušku bere samotný tvůrčí proces filmového průmyslu.