Příběh mičudy, ohně a ledu. Díky čemu Islanďané postoupili na Euro

Viktor Orbán, maďarský premiér, má nové pravomoci, které mu umožní ubránit zemi v případě teroristického útoku. Anebo jeho hrozby. Nový dodatek k maďarské ústavě (Orbánova strana Fidesz má v parlamentu pohodlnou většinu) umožňuje premiérovi na patnáct dní mobilizovat armádu a také rozšiřuje možnosti úkolovat tajné služby, neautorizovaně soudem. To se týká především sledování telefonních hovorů a jiné elektronické komunikace.

Podobná vylepšení pravomocí výkonné moci se už odehrála na Slovensku a v Polsku. Jediný, kdo není ve Visegrádu vždy připraven, zůstává Česko, které se spokojuje s možností nasadit do ulic a stanic metra korzující vojáky se samopalem. Díkybohu, chtělo by se z jistého pohledu dodat. Podle maďarské opozice totiž vůbec nejde o obavy o osud země - Orbán politiků jen využívá záminky, jak posílit svou již tak dominantní pozici. Stejné obavy zaznívaly i z Bratislavy a Varšavy.

Oproti dubnovým plánům - nápad zvýšit “akceschopnost” maďarské vlády se zrodil po březnových bruselských útocích – však vypadla jedna věc. Původně chtěl Viktor Orbán mít i možnost zakázat po dobu “trvání ohrožení” i veřejná shromáždění.

Praha v srpnu dává tuzemcům připomenout, v jak kultivované zemi vlastně žijí. Zdejší “pochod hrdosti” LGBT-lidí je východoevropským unikátem. Především v tom, že probíhá v klidu, nikdo se nesnaží nikoho zabít, pouze v bezpečné vzdálenosti stojí skupinky neonacistů a v bezpečné vzdálenosti od nich skupinky občanů, kteří na transparentech vyjadřují obavy o osud tradiční rodiny. Ve zvláštní argumentační kličce, která spojuje vysokou rozvodovost a odkládání příchodu potomků na svět se sousedským párem dvou žen, které spolu bydlí ve třetím patře.

Někomu může přijít alegorický vůz s muži v kožených vestách a řádnými kníry, kteří vypadají, jako by právě vyšli z Modré ústřice, dost zvláštní, a autor menu by se vůbec nedivil, pokud by na něj homosexuálové sami hleděli s jistým nepohodlím, protože jen stvrzuje obraz gaye jako potrhlého a poživačného klauna.

Proti alegorickému gustu ale žádný dišputát. A co je nerozporné: Prague Pride je událost naprosto nekontroverzní a neproblematická ze všech stran, právě jak to má být. Ani prezidentský vicekancléř už nemluví o deviantech (a současné hradní úředníky se na jejich názory nikdo neptá) - a ani současný prezident neblouzní o homosexuálech toužících politicky ovládnout svět.

Pokud se v tomto idylickém obrazu nás samých chcete ještě víc utvrdit, upřete v neděli oči na Kyjev. Ukrajinská metropole se chystá na svůj druhý (a první skutečně regulérní) pochod - a jeho odpůrci jim nenadávají do Bildebergu, nýbrž slibují krev.

Obzvláště v tom vyniká Pravý sektor, a pak také OUN, Sdružení ukrajinských nacionalistů. Ti se podle svého šéfa Mykoly Kochanovského cítí oprávnění zabránit “pochodu zvrhlíků, protože většina lidí je proti tomu, takže by pochodovat neměli. A pokud budou i tak, zabráníme jim v tom násilím”. Vloni už dokázali, že to dokážou, když napadli první provizorní pochod, který se odehrával na okraji metropole; odnesli to tehdy jak pochodující, tak příslušníci pořádkové policie.

Co se týče OUN, skutečně zvrhlé bylo to, co příslušníci téhle organizace provedli v roce 1943 na Volyni, totiž genocidu Poláků, Židů a Čechů. Za což Mykola Kochanovský pochopitelně nemůže, nebyl tehdy na světě, ale aspoň by dnes nemusel tehdejší zvěrstva ospravedlňovat. Sami pochodující jsou každopádně odhodláni, radnice i pořádková policie také. Přejeme do Kyjeva hodně štěstí v boji se zvrhlíky.

Žraloci jsou fascinující tvorové; mimo jiné tím, jak efektivně hledají potravu a následně ji žerou. Díky tomu je také v lidské řeči ustálený (a nesprávný a nepřátelský) obrat, že jsou to “stroje na zabíjení”. A to není pravda. Aniž bychom teď chtěli přeceňovat hloubku jejich osobností, mají žraloci překvapivě rozvinutou škálu jedinečných osobnostních rysů.

Vědecký článek, který se zaměřil na jejich “odvahu či smělost”, dokazuje, že podobně jako lidé a řada jiných živočichů se od sebe příslušníci druhu liší. Někteří jsou velmi činorodí, ze stresových situací se snaží briskně dostat, vyhledávají dobrodružství, nevyzkoušené cesty a teritoria. Pak jsou tu naopak žraloci pohodlní a domáčtí, kteří raději čekají v koutě a mimo známé vody se vydávají jen v nutných případech. Ale i setkání s tím nejnesmělejším žralokem může být i pro nejkurážnějšího člověka velmi rychle osudné.

V Severní Americe se rozmáhá poněkud nečekaný zločin - krádeže včelích úlů. Oproti loňskému roku se počet odcizených včelstev i s domovem zdvojnásobil, z dvou na čtyři sta. Včely jsou neidentifikovatelné, podobně i úly je komplikované nezaměnitelně označit. Policie proto tápe.

Jistou nadějí, že řádění v krátkém čase učiní přítrž, je jednoduchý fakt: ukrást úl je velmi komplikované. Zatímco čokoládu v obchodě zvládne schovat do kapsy úplně každý a dostat se do postaršího auta je otázkou krátkého tréninku, pro krádež včel je třeba dlouholetá praxe.

Stejně tak jako pro následné zužitkování ukradeného úlu - podle návodu z Wikipedie med prostě nevytočíte. Jinými slovy, nikdo jiný než včelaři pachateli být nemohou.

Aby toho na Belgii nebylo málo. K posměškům (či spíše vážným výtkám) o nefunkčním a neschopném státě, které se vyrojily po útocích v Paříži a poté v Bruselu a mluví o tom, že země není s to zajistit bezpečnost vlastní ani vlastních sousedů, přišla další rána. Belgie je prý ze všech států světa nejsnazší kořist hackerů.

Počítáno podle počtu nezabezpečených serverů, respektive těch, které jsou otevřeny službám skrz nezaheslovaný protokol HTTP. To samo o sobě není nebezpečné - je to ale snáze zneužitelné. Na obranu Belgie můžeme říct, že výsledky celosvětového scanningu firmy Rapid7 jsou překvapivé v tom smyslu, že rozhodně neplatí úměra „čím vyspělejší, tím zabezpečenější země“. Druhý je sice Tádžikistán, ale čtvrtá je Austrálie, šestý je Hong Kong.

Španělské levicové hnutí Podemos bojující proti globálnímu kapitalismu se rozhodlo vytisknout svůj program jako symbol globálního kapitalismu, katalog IKEA. V naději, že si stranický plán skutečně někdo přečte a  pomůže jim ho montovat.

Island je nejmenší stát v historii, který se zúčastní velkého fotbalového turnaje - francouzského fotbalového Eura. První hvizd se rozlehne po fotbalovém chrámu už v pátek, kdy odstartuje bitvu domácích borců s potomky bojovných Dáků, dnes Rumuny - to abyste si zvykli na komentátorský maraton Pavla Čapka.

Tady nabízíme dlouhý text pořízený přímo na Islandu. Hledá odpověď na otázku, jak se to stane, že z čirých fotbalových neumětelů se stane oprávněný účastník druhého (nebo třetího, podle toho, jak se vám líbí jihoamerický fotbal) nejlepšího turnaje planety.

Odpověď se sice trochu zbytečně topí v klasických islandských klišé. Jasně, Vikingové, jistě, skála uprostřed oceánu… Ale jinak je to věrný obraz země - země lidí, kteří jsou zvyklí držet při sobě, vědí, že dobrá organizace je vším, a v jistém sympatickém smyslu jsou až nesnesitelně umanutí. Začnou-li s něčím, tak to prostě dokončí. Třeba proměnu ve fotbalovou velmoc - což je tedy v současnosti trochu přepjaté slovo, ale možná je celá věc prostě jen ještě v běhu.

Ten nápad přišel v době, kdy Island měl víc peněz, než dokázal utratit, a tak se jedním ze způsobů stala v roce 2008 stavba sítě mládežnických hřišť a center. Pak se věci zkomplikovaly, například krachem státu kvůli pádu předlužených bank, ale fotbalová mánie neskončila. Na Islandu dnes všichni fandí. Všichni kopou. Halová kopaná (počasí fotbalu přeje na Islandu málokdy) je tu populární nevídaným způsobem.

Můžeme tedy jen Islandu přát, aby to s umanutou fotbalovou horečkou a dopadlo lépe než s jinými umanutostmi. Jak říká jeden z protagonistů textu se severskou ironií: “Jeden čas nás taky hodně zajímalo bankovnictví.“

Video: Michael Moore o Donaldu Trumpovi, takže nic hezkého.