Pomáhal mi spíš realismus než zármutek, napsal 16letý blogger před smrtí

Deník Politico přináší reportáž, jejíž titulek je mrazivý - Rusko vysílá do Gruzie poselství: Patříte k nám. Text začíná chladným pozorováním bídy v hlavním městě Tbilisi, kde děti žebrají o cigarety a rodiny žijí v nedostavěných budovách bez základního vybavení, zato na zdech mají satelity na příjem ruské televize. A ta přináší Gruzíncům onu zvěst: Patříte k nám.

V analytické části textu autor píše, že 60 % Gruzínců stále podporuje myšlenku členství Gruzie v EU, ale stále více lidí prý pochybuje, jestli je to vůbec reálné - a také jestli to EU myslí vážně. Nejenže šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker vyloučil, že by se v době jeho pobytu ve funkci nějak výrazně pokročilo v rozhovorech o členství Gruzie v EU, ale Evropa zjevně také nemá velkou chuť podporovat Gruzii v jejím sporu s Ruskem. Je pravda, že EU se pokouší dát Gruzii jistou kompenzaci za svoji nečinnost, například zrušení víz – jenže právě v době, kdy se možná co nevidět zhroutí v Evropě Schengen, to bude Gruzíncům k ničemu.

O co více je EU pasivní, o to aktivnější je Rusko. V Tbilisi má sídlo Eurasijský institut financovaný ruskými donory, který se stal pilířem protievropské lobby. Institut nabízí zdarma kurzy ruštiny a jeho facebooková stránka má deset tisíc sympatizantů. Píše se na ní: „Politická elita se hlásí k Západu, ale gruzínský lid nesouhlasí.“

Eurasijský institut spolupracuje se širokou sítí proruských a konzervativních organizací. Reportáž končí rozhovorem se skupinkou gruzínských studentů, kteří se hlásí k EU. Je Evropa hodna jejich důvěry? „Ano, věřím tomu,“ říká mladý studen politologie Zura Kobadze. A po chvíli zaváhání dodává: „Chci tomu věřit.“

Pokud chce někdo pochopit, proč Donald Trump tak nadbíhá Vladimirovi Putinovi a vyjadřuje mu svůj obdiv, zatímco ruský prezident jen chladně naznačuje, že Trumpovi přeje jeho vítězství, ale udržuje si odstup, pak tu má skvělý text historika Timothyho Snydera pro The New York Review of Books – navíc ve slovenském překladu.

Maxi Edwardsovi bylo 16 let, když lékaři diagnostikovali rakovinu a oznámili mu, že brzy zemře. Max začal psát levicově naladěné blogy, které vyšly v knize The Anonymous Revolutionary (Anonymní revolucionář), ale také psal otevřeně o své nemoci a o tom, jak prožívá představu blížící se smrti. Zemřel letos v březnu, pět měsíců od první diagnózy a deník The Guardian zveřejnil jeden z jeho posledních blogů.

Je to pozoruhodný text. Max v něm píše, že život s vědomím brzké smrti se vlastně nijak zvlášť neliší od toho, v němž se smrtí ještě nepočítáte. „Necítil jsem, že by normální život přestal existovat, nebo že by se nějak dramaticky změnilo moje vnímání,“ píše Max. Problém byl spíše technický, že po operaci byl nějaký čas na vozíku a nemohl hýbat jednou rukou.

Informace od lékařů, že brzy umře, sice „způsobila šok“, ale ten trval asi tak týden. Život šel pak jaksi dál, a „nemůžu sice říct, že to nebyly intenzivní měsíce, ale nemůžu také říct, že by mne nějak proměnily. Zůstal jsem tím, kým jsem byl.“

Max přemýšlí také o víře v Boha, protože mnoho lidí mu řeklo, že se za něj modlí a on se také modlil, ale „nikdy jsem si nemyslel, že to něco změní (dělal jsem to jen proto, že kdyby to náhodou pomohlo, neměl jsem modlitbou co ztratit). Nevěřím v Boha, ani před diagnózou, ani po ní.“

Existuje jistě způsob, jak se příbuzní a přátelé můžou chovat k člověku, který má brzy umřít - lítost, smutek a sympatie. „Jsou to přirozené emoce a jistě mají své místo, ale na mne mnohem lépe účinkoval postoj Přestaň brečet a vyrovnej se s tím. Stoicismus je mnohem efektivnější než zármutek: prostý realismus mi pomáhal víc.“

Jeho poslední věta je tato: „Když vezmete v úvahu tucty lidí, které znáte, miliardy, které neznáte, ty tisíce mil, které nás od sebe dělí, a neustále tekoucí řeka času, v níž všichni dočasně plujeme, přijdete k nevyhnutelnému a divně uklidňujícímu poznání, že všichni zemřeme: já, vy a každý další. Vyrovnejte se s tím.“

Ve světě umění to vře: aukční síň Christie's vydražila počátkem týdne za 17, 25 milionu dolarů sochu Adolfa Hitlera stvořenou italským umělcem Maurizio Cattelanem. Dílo se jmenuje On, je z vosku a někdejšího architekta nejhorší genocidy moderních lidských dějin zpodobňuje jako klečícího školáka ponořeného v modlitbách.

Cattelan je známý provokativními výtvory - „Jeho“ dokončil už počátkem tisíciletí, dva roky poté, co způsobil všeobecný poprask voskovou sochou La Nona Ora (Devátá hodina), která představuje papeže Jana Pavla II sraženého k zemi velkým meteoritem.

Když byl v roce 2013 On vystaven v někdejším varšavském ghettu jako součást tamní expozice, odsoudilo to Centrum Simona Wiesenthala jako „nesmyslnou provokaci“. Vrchní polský rabín Michael Schudrich ovšem prohlásil, že vystavit ve Varšavě taková díla, jako je On, může být přínosné. „Může nás to pobídnout, abychom se postavili čelem k problémům a ideám, které se raději snažíme nevnímat,“ řekl tehdy, i když jinak souhlasil s Wiesenthalovým centrem, že vystavit takovou sochu přímo v místech masového zotročení a vraždění Židů není dobrý nápad. „Kdo chce v lidech probouzet zájem o mravní otázky, musí mít v sobě jistou citlivost,“ cituje Schudricha internetové vydání magazínu Tablet.

Zatím nejčerstvější Cattelanův výtvor Amerika má být tento měsíc vystaven v newyorském Guggenheimově muzeu. Nebude ale stát v galerijních prostorách, nýbrž na toaletě. Jde totiž o plně funkční „sochu“ záchodové mísy z 18karátového zlata. Tato – podle kritika New York Times Randy Kennedyho - „absurdní óda na bohatství“ bude sloužit  návštěvníkům galerie k běžnému použití.

Tablet v té souvislosti připomíná osud jiné záchodové mísy nikoli ze zlata, ale z prostého porcelánu, která se po válce ztratila spolu s mnoha jinými věcmi z Hitlerovy osobní jachty a loni byla nalezena v New Jersey. Nový majitel – údajně producent z nejmenované britské televize, který ji od nálezců koupil za necelých pět tisíc dolarů - s ní však zatím do galerie nemíří.

Když zaměstnankyně Facebooku Issey Monk četla celosvětově proslulou knihu nabádající ženy, aby se snažily postoupit dál ve své kariéře (Lean In: Women, Work, and the Will to Lead, česky Opřete se do toho. Ženy, práce a vůle uspět), nelíbila se jí. „Když jsem se prokousávala těmi stránkami, říkala jsem si, že bych od vás spíš potřebovala knihu o tom, jak se zvednout z prachu a udržet se na nohou,“ napsala autorce knihy a své šéfce Sheryl Sandberg.

A tahle kritika nebyla jediná. I spousta dalších lidí měla pocit, že bestseller míří na úzkou část společnosti - na úspěšné ženy, které mají doma podporující partnery. A že přitom zcela ignoruje zástupy znevýhodněných žen a svobodných matek. A nakonec, poté co ovdověla, to došlo i Sheryl Sandberg. „Někteří lidé měli pocit, že jsem se ve svém psaní dost nevěnovala těžkostem žen, které mají nepřejícího a nespolupracujícího partnera, nebo jsou na všechno úplně samy. A měli pravdu,“ napsala tak provozní šéfka Facebooku ve svém postu na Den matek.

A nejde o malou skupinu, kterou přehlédla. Od počátku 70. let se počet svobodných matek v USA téměř zdvojnásobil. O zhruba 30 procent domácností s dětmi se stará jen jeden rodič a v celých 84 procentech jsou tím jedním rodičem matky.  Osm procent z celkového počtu úplných rodin žije v chudobě; oproti tomu z celkového počtu rodin se svobodnou matkou žije v bídě až 40 procent.

„Předtím mi to úplně nedocházelo.  Netušila jsem, jak doopravdy těžké je uspět v práci když jste naprosto zavaleni problémy a starostmi doma,“ konstatuje tak nyní manažerka. Od chvíle, kdy jí před více než rokem náhle zemřel manžel, je svobodnou matkou. V podstatě přes noc musela zvládnout smutek z naprosto nečekané ztráty partnera a čelit realitě osamělého rodiče.

Sandberg samozřejmě chápe, že může být jen těžko považována za ukázkovou představitelku svobodných matek. Je bohatá, má skvělou práci a kolem sebe spoustu lidí, o které se může kdykoliv opřít. „Nikdy neprojdu celou tou zkušeností a nikdy úplně neporozumím všem obtížím doléhajícím na většinu svobodných matek,“ říká, „ale rozhodně toho chápu mnohem víc než před rokem.“

Protože bez ohledu na to, jak je člověk bohatý a jakou má podporu okolí, může single rodičovství přinášet chvíle a pocity hluboké osamělosti či izolace.  Jak připomíná server qz: „Mít děti znamená každodenně milion malých i zásadních rozhodnutí. A je velmi vyčerpávající nemít nikoho, s kým lze sdílet chod domácnosti. Parťáka, který je k dispozici 24 hodin sedm dní v týdnu, abyste společně dělali důležitá rozhodnutí. A i když máte přátele, nemáte nikoho, kdo by vás po večerech pohladil, když se po celodenním spěchu zhroutíte. Nikdo vás totiž nepochopí líp než člověk, který tu vyčerpávající jízdu absolvuje s vámi.“

Takže Sandberg teď oslavuje svobodné matky a jejich sebeobětování - a zdůrazňuje, že každý od politiků po sousedy by měl svobodným rodičům pomáhat mnohem víc, než se děje teď. Třeba placenou mateřskou dovolenou, placeným volnem a větší záchrannou sítí pro lidi v chudobě. "Musíme pochopit, že vychovat děti vyžaduje účast celé komunity a že mnoho svobodných matek potřebuje a zaslouží si mnohem víc podpory, než jim teď dáváme,“ napsala Sandberg. „Dlužíme to jim i jejich dětem; zaslouží si víc. Musíme o to snažit - jako lídři, kolegové, sousedi a přátelé.“

Video: Sám v divočině.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery