Polarizace je novou normou evropské politiky

Tak hurá, ale bylo to s hodně odřenými zády. Alexander Van der Bellen vyhrál rakouské volby o 0,6%, a to je prostě jenom klika, štěstí, náhoda. V takových případech stačí, aby bylo jiné počasí a složení voličů se mírně pozměnilo.

Hlavní sdělení rakouských voleb je, že to voliči s příklonem k populistickému extrému myslí vážně. Není to pošťuchování vlády a establishmentu s vědomím, že se nic nemůže stát. Tak mohli Rakušané volit v prvním kole, ale ve finále ale vhodila polovina z nich hlas Norbertu Hoferovi proto, aby se skutečně stal rakouským prezidentem. Tito voliči nejspíš nikam nezmizí, naopak -  poté, co jim jejich vize společnosti uklouzla o milimetry, je docela dobře možné, že k parlamentním volbám půjdou o to odhodlanější a naštvanější.

Britský The Guardian upozorňuje, že ještě “před pár lety by otevřená podpora ultrapravicové FPÖ měla za následek povytažená obočí. Dnes je společensky přijatelná”. Podle deníku Rakousko zažívá “toxickou kombinaci rostoucího rozhořčení” z hluboce zakořeněné zkorumpovanosti a nečinnosti volených politiků spolu s úzkostí nad vysokými počty přistěhovalců.

Výsledkem byla plejáda komických figurek kandidujících do veřejných úřadů: rapující zubní technik, miliardář, který si vytvořil vlastní internetovou aplikaci, i osmdesátník, který se během kampaně vychloubal pětadvacetiletou manželkou, modelkou časopisu Playboy. “Možná jsme měli podobné varovné signály brát vážněji,” píše rakouská komentátorka.

Server The Politico si z rakouských voleb odnáší pět poučení.

1. Evropský poválečný politický establishment se skutečně hroutí. Pravý a levý střed přestávají nabízet cokoliv, co by byla většina voličů ochotná akceptovat.
2. Polarizace je novou normou evropské politiky. Chvíle útulných politických debat v západní Evropě jsou pryč. Tón debaty se přiostřuje (Východoevropany to prý ale nepřekvapí, to jenom Evropané ze Západu najednou procitají z podřimování). V Rakousku měl politický střet nepříjemnou příchuť třídního boje: město versus venkov, vzdělaná elita versus dělnická třída. “Rakousko takové ostré rozdělení společnosti nezažilo od 30. let minulého století,“ píše The Politico.
3. Bohatí nejsou vůči vábení populistů imunní. Rakousko je jednou z nejbohatších evropských zemí, voliči populistické pravice patří k těm chudším v rámci Rakouska, ale obecně vzato rozhodně chudí nejsou. “Úspěch Svobodných ukazuje, že voliči myslí na budoucnost stejně jako na přítomnost,” píše server. A Hoferovým hlavním vzkazem bylo, že Rakousko míří do háje. Teď se tady ještě žije příjemně, ovšem islám, globalizace a EU   tuhle idylu nakonec rozpráší. Na budoucnost se netěšíme, budoucnosti se hrozíme.
4. Evropští liberálové jsou v úzkých, nicméně nejsou ještě vyřízení. Vítězství Van der Bellena, které původně nikdo neočekával, ukázalo, že se liberálové ještě dokážou mobilizovat: tváří v tvář populistické hrozbě musel tento bývalý politik rakouských zelených přitáhnout spoustu konzervativních voličů, účast u voleb byla nakonec velmi vysoká (73%)
5. Upřímnost se vyplácí. Oba fináloví kandidáti byli autentičtí představitelé určitého způsobu myšlení. Hofera i Van der Bellena může člověk nesnášet, ale nemůže pochybovat o tom, co si skutečně myslí. Tento motiv se mimochodem opakuje často - od Bernieho Sanderse a Donalda Trumpa po Jeremyho Corbyna.

Týdeník The Economist řeší otázku, zda odcizenost veřejnosti od elitní politické třídy mohou pomoci vyřešit referenda, a tedy vlastně přímá demokracie. V Evropě se jich rozhodně koná nevídané množství, sahá se k nim dnes prý třikrát častěji než v 70. letech.

Kromě britského hlasování o setrvání v Evropské unii připomeňme nedávný nizozemský plebiscit o asociační dohodě EU s Ukrajinou (zamítnuto), skotské referendum o odtržení od Velké Británie (taktéž neprošlo), řecké referendum o podmínkách splácení dluhu (smeteno ze stolu, vláda se však výsledky stejně neřídila). Chystá se maďarské referendum o přistěhovaleckých kvótách, Italové budou hlasovat o změnách v ústavě a Nizozemci pro velký úspěch uvažují, že by se kolektivně zamysleli nad smlouvou TTIP mezi EU a USA.

The Economist je ale značně skeptický: “Ukazuje se, že referendum je zrádný nástroj. Může vtáhnout do politiky odcizené voliče, zvláště když se rozhoduje o otázkách, které mají lokální charakter a jsou přehledné. Ve výjimečných případech mohou rozhodnout otázky národního významu, jaké se vyskytnou jednou za život generace - třena zda má být země součástí rozsáhlejší unie. Většinou je ale výsledkem špatná politika a špatná řešení.“

Největším problémem jsou otázky, kterým voliči jednoduše nerozumí. Jako příklad The Economist uvádí právě řecké referendum. Většina voličů, která podmínky záchranného programu v narychlo svolaném hlasování odmítla, zjevně nechápala, že tím zároveň hlasuje pro kompletní státní bankrot.

Referenda také mají tu nevýhodu, že posuzují každou otázku zvlášť, mimo kontext. Jako odstrašující příklad se v textu objevuje Kalifornie, která se sérií referend, jež střídavě žádala snižování daní a zvyšování vládních výdajů, v podstatě prohlasovala k bankrotu. Nevýhod je samozřejmě víc, kupříkladu nepoměrné zastoupení vyhraněných názorových skupin, které k referendům nadšeně pospíchají, zatímco vlažní voliči, jimž třeba právě na téhle otázce příliš nezáleží, jdou sekat zahradu.

“Zakladatelé demokratických států věděli, proč vytvářejí parlamenty,” píše The Economist. “Dnešní móda referend je podobná optimismu rané éry internetu, kdy si každý myslel, že více komunikace znamená lepší demokracii. Zacyklené debaty na sociálních sítích a armády trollů najímaných represivními vládami nás z této iluze vyléčily. Referenda si také zasluhují větší dávku skepse. Méně by tady bylo lépe."

Únava je lidská, ovšem nejen. Maďarští vědci přišli s objevem, že zřejmě i stromy toho mají za celý den plné zuby a v noci odpočívají. Konkrétně svěsí až o deset centimetrů své větve.

Experiment probíhal v Rakousku a Finsku ( z textu není úplně jasné proč) a spočíval v opakovaném monitorování koruny vybraných bříz laserovými paprsky. Vědci tvrdí, že podobným výzkumům byly dosud podrobeny pouze menší rostliny, ale laser umožnil sledovat tvar koruny, aniž stromy třeba kvůli fotografování musely být osvětleny a jejich odpočinek tak narušen. “Jen byl velmi jasně patrný – a v podobném měřítku na celých stromech,” vysvětluje v textu maďarský vědec András Zlinszky.

Víme tedy, že zkoumané břízy se po setmění přestaly hrdě košatit a pod rouškou tmy zplihly. Vědci ale ještě nevědí, jak to stromy dělají. Podle jednoho názoru je příčinou změna vnitřního tlaku vody v buňkách rostlin. Ten je ovlivněn fotosyntézou, která potmě ustane. Pokud vědci zůstanou u tohoto vysvětlení, pak “odpočívají” stromy nedobrovolně, čistě v reakci na dostupnost světla a vody.

Ve hře je ale prý i druhá možnost, že stromy větve spouští “schválně”, aby ušetřily energii. Během dne jsou větve a listy zdviženy, aby vystavily co největší plochu slunci. V noci je to zbytečná námaha. C. Robertson McClung z Dartmouth College v New Hampshire tvrdí, že předchozí výzkumy slunečnic naznačují, že rostliny si o “pochrupování” částečně rozhodují samy. “Je rozumné předpokládat, že vše nezáleží pouze na vnějším přísunu vody, ale také na schopnostech rostliny vodu ve svém těle transportovat a že rostliny umí tuto činnost kontrolovat,” tvrdí vědec.

Video:  Virtuální realita mění filosofické otázky, které si pokládáme.

Kulturní tip: Večerní zvony. ČT art 24.5.2016  21:10

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery