Gideon Rachman začíná svůj sloupek skutečně temně: “Polsko je místo, kde začala 2. světová válka a kde se začalo hroutit sovětské impérium. Teď může znovu sehrát klíčovou roli v dějinách Evropy. Boj mezi Evropskou komisí a polskou vládou se proměňuje existenční zkouškou Evropské unie.”
Jde samozřejmě o to, že Evropské komise v prosinci zahájila formální proceduru, na jejímž konci může Polsku odejmout hlasovací právo v rámci EU. Důvodem je odklon země od demokracie, nebo slovy Komise od “základních principů EU” - demokracie, rovnosti, právního státu a respektování lidských práv. V praxi jde o proměnu veřejnoprávních médií v propagandistický nástroj vlády a hlavně reformu soudnictví, která narušuje jeho nezávislost a umožňuje politikům zasahovat do jmenování soudců.
Komentátor Financial Times má za to, že střet mezi EU a populistickou polskou vládou ukáže, nakolik je dnešní mezinárodní společenství vlastně schopné své základní principy vymáhat. Trumpovské Spojené státy v tomto ohledu vyklidily pole, žádný nátlak z americké ambasády nepřichází. Brusel musí jednat sám.
Komise to nemá jednoduché. Když nedělá nic, čelí kritice, že nečinně přihlíží, jak se jedna z členských zemí proměňuje v autoritářský režim. A může existovat EU jinak než jako spolek demokratických států? Z opačné strany nicméně tlačí jiný argument. Pokud se Brusel do Varšavy napře, populisté to využijí ve svůj prospěch v domácí propagandistické válce. Cizáci se snaží podrývat vůli lidu! - a tak nějak podobně. Brusel navíc není tak úplně pevný v kramflecích, Kaczynského vláda má své spojence, především Maďarsko Viktora Orbána.
Maďarsko je podle Rachmana zajímavé, protože Poláci si skutečně mohou stěžovat, že je k nim Komise nespravedlivá. Orbán naleptal demokratické instituce více než Kaczynski, jenže Brusel za prvé zaspal - a za druhé je Orbán je dost chytrý na to, aby svou stranu nechal fungovat v jednom z hlavních uskupení v Evropském parlamentu, a udržoval si tak mocné spojence. Polská vláda tak může tvrdit, že si na ni Brusel “zasedl”třeba z ideologických důvodů - je kulturně konzervativní, navíc otevřeně EU kritizuje. Situace se tím nepříjemně rozmazává. Dalším argumentem prý může být, že Španělsko poslalo do vazby několik katalánských separatistů a taky ho nikdo za nic netrestá. To ale autorovi menu přijde celkem mimo: Španělsko jedná podle ústavy, na rozdíl od obviněných politiků, kteří svými činy ignorovali výslovná varování ústavního soudu.
Rachman tak očekává nejasný kompromis. Polsko přeskupilo vládu a odstranilo z ní několik lidí, které Brusel obzvlášť nemusel. První jednání mezi Varšavou a Komisí se nesla v civilním a věcném tónu. V Polsku se prý mluví o kosmetických ústupcích požadavkům Bruselu. A právě před tím Rachman varuje. “Otázky, které před EU klade Polsko a Maďarsko, jsou důležitější než Brexit,” píše s tím, že ohrožují vlastně celý evropský projekt v jeho hodnotových základech. “Pokud se teď EU problému Polska vyhne, bude ji to později strašit ve snech,” varuje komentátor Financial Times.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
