Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Odstěhujte se, budete kreativnější

Úspěchy Islámského státu :: Reportáž z Iráku :: Únos v Mozambiku :: Bhútánský fotbalový zázrak

Šanghaj (ilustrační foto) • Autor: HN
Šanghaj (ilustrační foto) • Autor: HN

Začneme zlehka a neaktuálně. Odchod do zahraničí vám může dát spoustu věcí: nové přátele, zkušenosti, zážitky a příběhy. Ale život v jiné zemi vám může přinést i jeden na první pohled méně viditelný benefit: udělat z vás kreativnější lidi. Tímto příslibem začíná článek, který nedávno vyšel na webu týdeníku The Atlantic. Shrnuje vědecké poznatky, které potvrzují zkušenosti tolika výměnných studentů, stážistů, dobrovolníků o mimořádně prospěšnosti delších pobytů v zahraničí. „Nové zvuky, vůně, jazyky, chutě, vzruchy a postřehy spustí v mozku odlišné synapse a mohou osvěžit mysl,“ píše The Atlantic.

Ovšem pozor, nestačí v zahraničí jen tak být. „Klíčová, naprosto zásadní je mezikulturní výměna. Ponoření se do odlišné společnosti, adaptace na ni. Kdo žije v zahraničí ale není příliš v kontaktu s místními lidmi, ten nezíská kreativní dopink jako ti kdo se opravdu snaží proniknout do místního prostředí,“ říká v textu Adam Galinsky, autor řady studií o souvislostech mezi kreativitou a cestováním (naposledy zkoumal vliv zahraničních pobytů na kreativitu módních návrhářů). The Atlantic jeho slova názorně ukazuje s pomocí následujícího příkladu: kdo vyrazí na týdenní mejdan do mexického Cancúnu, neodnese si tolik jako ten, kdo se spřátelí s místním rybářem.

Výzkumy blahodárného vlivu cestování si všímají také dopadu na samotné cestovatele. „Cestování zvyšuje něco, co bych nazvala obecnou vírou, důvěrou v lidstvo,“ říká Galinski. „Když navštěvujeme jiné kultury, tak potkáváme velmi odlišné lidi a přesto zažíváme, že se k nám všude chovají velmi podobně. To zvyšuje obecnou důvěru v lidi.“

Galinského výzkum přináší další dva zajímavé postřehy. Kreativita například zkoumaných módních návrhářů se už nezvyšovala, pokud jedinci žili ve více než třech zemích – podle výzkumníka už nedokázali do dalších společností splynou tak jako do první, druhé, třetí navštívené. Podobně kreativitě mnohdy neprospíval pobyt ve velmi vzdálených, velmi odlišných kulturách – podle Galvinského to je zřejmě způsobeno jistým strachem ponořit se do mimořádně cizí kultury, která proto u řady návštěvníku nevede ke změně pohledu a tedy mozkových synapsí.

Islámský stát obsadil historické město Palmýra. Památky zatím neničí. • Autor: ČTK, AP
Islámský stát obsadil historické město Palmýra. Památky zatím neničí. • Autor: ČTK, AP

A teď ztěžka a aktuálně. Samozvaný Islámský stát zažívá nejúspěšnější týden roku 2015. O víkendu dobyl centrum západoirácké provincie Anbar, včera jeho bojovníci obsadili syrské město Palmýra. Získali tím vládu nad městem s padesáti tisíci obyvatel, které leží uprostřed sítě pouštních silnic a je obklopeno zásobami zemního plynu a jedinečných antických památek.

Deník The New York Times o aktuálním vývoji píše:

„Oba úspěchy na protilehlých stranách bojiště, které se rozléhá na území dvou států, ukazuje schopnost extremistů zotavit se z předešlých porážek a postupovat současně na několika frontách. Děje se to pouhé dva měsíce poté, co byl ISIS vytlačen z iráckého města Tikrít - rozplývá se tedy představa, že tam prožili zlomovou porážku.

Pád města Ramádí v Iráku ponechal americkou armádu v nepříjemné situaci. Podporuje nyní znovudobytí města v sunnitském srdci Iráku pomocí Íránem podporovaných šíitských milicí, jejichž přítomnost v tomto regionu Američané předtím odmítali.

V Sýrii se spojenci dostali do podobně nepříjemné situace. Jakékoli letecké útoky proti militantům Islámského státu v Palmýře a jejím okolí by podpořili Bašára Asada. Dosud se americké letecké útoky v Sýrii soustředili na oblasti daleko od Asadových vládních pozic – tak aby nevyvolaly dojem, že pomáhají vůdci, po jehož sesazení prezident Obama v minulosti volal“.

V nepříjemné situaci jsou taktéž Syřané, které odmítají současně tyranii Asada i ISIS – a pravděpodobně tak smýšlí většina obyvatel Palmýry. The New York Times citují Amra al-Azma, syrského archeologa vyučujícího na univerzitě v americkém Ohio. Je odpůrcem Asada, ale v minulých týdnech se přidal k volání po mezinárodnímu zásahu na ochranu památek v Palmýře, který by diktátorovým vojskům ve výsledku pomohl. „Strašně mě frustruje, že jsem byl okleštěn do dnešní situace a volby,“ postěžoval si reportérům  - Asadovi se podařilo vnutit Syřanům a mezinárodnímu společenství dnešní situaci, kdy je před nimi volba mezi dvěma zly: jeho režimem a vládou náboženských extremistů.

Nové vydání čtrnáctideníku The New York Review of Books přináší vynikající, nadčasovou reportáž z Iráku. O ničení archeologických památek – zaznamenaného na 160 místech v okolí Mosulu – její autor Nicolas Pelham například píše:

„Účelem únorového videa ukazujícího ničení archeologického muzea v Mosulu byla reklama na to, co extremisté nezničili… Vůbec nefilmovali ničení v prehistorických, islámských a obzvláště cenných asyrských výstavních síních, protože tamní artefakty byly na prodej. Ničení památek na světově proslaveném videu mělo, podle profesora archeologie z Mosulské univerzity Amira al-Jumailiho, zvýšit poptávku a ceny na černém trhu. Jeden irácký vládní poradce odhadl, že kalifát už na prodeji asyrských památek vydělal stovky milionů dolarů… V době, kdy Američané bombardují jejich ropné instalace, se takto pokouší dále diverzifikovat zdroje svých příjmů.“

Zatímco ISIS ničí svatyně, v šíitských částech jsou zvětšovány, zatímco ISIS pálí knihovny, v šíitském Iráku se pořádá knižní veletrh.

Když už jsme u muzeí, tak Pelhamova reportáž později popisuje naprosto opačný stav věcí v šíitských částech Iráku. Tam se naopak v minulosti zničená muzea otvírají – zatímco ISIS ničí svatyně, tak v šíitských částech jsou zvětšovány, zatímco ISIS pálí knihovny, tak se v šíitském Iráku pořádá knižní veletrh. Propast mezi sunnitskou a šíitskou částí země se zkrátka dále prohlubuje.

V kapitole o životě pod vládou takzvaného Islámského státu je pozoruhodná pasáž týkající se role zahraničních bojovníků: „Podle iráckého premiéra Haidara al-Abadiho cizinci tvoří 43 procent z dvacetitisícových bojových jednotek ISIS. V některých čtvrtích Mosulu, třeba v bohatší čtvrti Josuk, je podle slov tamních obyvatel slyšet častěji angličtina a francouzština než arabština. Blonďatí Američané (konvertité) údajně obsadili turecký konzulát… Cizinci také obsadili důležité posty. Třeba muž s dvojitým, egyptsko-německým občanstvím nyní vede vzdělávací oddělení Mosulské univerzity.“ 

A ještě o živote v Mosulu, největším městě Kalífátu: „Lidé začínají nenávidět náboženství, to mi řekl jeden akademik, který se po 34 letech přestal modlit, dokonce i doma. Facebookové posty obyvatel Mosulu jsou plné ukázek absurdit víry v podání ISIS. Ovšem vzdělanější a schopnější obyvatelé nacházejí únikové cesty z Mosulu. Ti co zůstávají pravděpodobně nemají vůdcovské schopnosti k nějaké budoucí vzpouře proti ISIS… Jakoukoli změnu zřejmě způsobí jedině síly zvenčí Mosulu.“ Úspěšné znovudobytí města nyní nevypadá příliš optimisticky. Vládní vojska jsou slabá, do riskantní vzpoury proti ISIS nechce jít mnoho sunnitských kmenových vůdců a dobytí šíitskými milicemi – a následných masakrů - se obyvatelé Mosulu zřejmě bojí více než ISIS.

Mozambik • Autor: Thinkstock
Mozambik • Autor: Thinkstock

„Před chvilkou jsem byl zajat v malé mozambické vesnici. Teď se řítíme buší na pick upu, řídí ho šéf kriminálního gangu, jeho poskoci se řehtají a řvou vzadu na korbě. Skoncují se mnou, řekli mi předtím, a já jsem přesvědčen, že na nebližší mýtině zastaví a ubijí mě jako psa. Poprvé za moji třicetiletou dráhu reportéra v Africe se bojím o svůj život.“

Takto začíná nedávná reportáž Bartholomäuse Grilla, autora výborné knihy „Ach, Afrika“, dlouholetého afrického zpravodaje týdeníku Die Zeit, nyní ve službách konkurenčního Der Spiegel. Do Mozambiku vyrazil za článkem o zabíjení vzácných nosorožců. Momentálně probíhá děsivým tempem – každých sedm hodin je zastřelený jeden nosorožec - a právě odlehlá hranice Mozambiku s Jihoafrickou republikou je centrem tohoto byznysu.

Na jihoafrické straně se rozléhá Krugerův národní park, místo s celosvětově největší populaci nosorožců. Pytláci do něj pronikají z Mozambiku, z tamních zchudlých příhraničních vesnic pochází osmdesát procent pytláků a každý den v průměru pytlačí patnáct oddělených skupin. Zaměstnanci Národního parku se je snaží vypátrat například s pomocí dronů. Je to samozřejmě jen začátek globálního obchodního řetězce: z mosambických přístavů uříznuté kly nosorožců putují k bohatým zákazníkům, nejčastěji do Vietnamu.

Jeden z pytláckých bossů už začal stavět hotel pro turisty.

Zkušený reportér Grill byl zajat při návštěvě jednoho ze zhruba dvacítky pytláckých bossů - žijí ve vesnicích uvnitř národního parku Limpopo, který na Krugerův národní park volně navazuje na mosambické straně hranice, kde si postavili velké vily, na balkóně jedné z nich stojí obří socha Ježíše.

Bartholomëus Grill brzy poznává, že do této odlehlé části Mozambiku státní moc nezasahuje. Vše kontrolují pytláci. Platí zdejší policisty, soudce, zaměstnance vládní strany i protivládní rebely z časů bývalé občanské války. Německého novináře tedy vedou na policejní stanici, kde ho za tiché přítomnosti vystrašeného a nervózního policisty vyslýchají, zatímco mu jejich bodyguardi vyhrožují znásilněním a popravou. „Nesnáším vás bělochy!“ křičí na reportéra Navara, který se dříve živil krádežemi terénních aut na odlehlých silnicích – nejraději prý kradl model Nissan Navara, odtud jeho přezdívka.  

„Venku mezitím dav začíná být stále agresivnější. Jejich hněv má ještě jiný důvod. Vláda chce přesídlit každého, kdo dosud žije uvnitř národního parku Limpopo, celkem asi devět tisíc lidí. Obyvatelé jsou proti, nechtějí se vzdát svých domovů, polí, studní. Chtějí zůstat poblíž hrobů svých předků. Toto byl jejich domov od chvil, kam sahá jejich kolektivní paměť, a teď mají uvolnit cestu přírodnímu projektu, ze kterého z jejich pohledu mají užitek jen bohatí safari turisté. Tedy bělošští cizinci jako já,“ píše Bartholomëus Grill.

Mozambická, jihoafrické a zimbabwská strana parku se totiž během několika let spojí do velkého přeshraničního parku o rozloze Portugalska a proto je třeba sjednotit pravidla a myslet na jednotnou ostrahu. Jeden z pytláckých bossů, kteří právě zajali německého novináře, v tom ale vidí šanci – už začal stavět hotel pro turisty, dvoupatrový, se 26 pokoji a bazénem. „Neznáš nějakého investora z Německa, který by se měl chuť přidat?“ ptal se – ano, poněkud absurdní situace - uneseného reportéra brzy po výslechu. Do regionu postupně přichází další ekonomické příležitosti – Mozambik bohatne a vláda ve spolupráci s mezinárodní firmou zakládá cukrovou farmu, která by měla dát zaměstnání sedmi tisícům venkovanů.

Zpět k únosu. Včas se o něm dozvěděla německá ambasáda, zapojila nejvyšší mozambické úřady a vše dobře skončilo. Celý strhující příběh si přečtěte na webu Spiegelu.

0 17061103 303 00 • Autor: Respekt
0 17061103 303 00 • Autor: Respekt

A na závěr sport. Autor dnešního menu si nedávno povídal s německým kamarádem a zíral, co je všechno možné vědět o fotbale. Přítelovo vyprávění se stáčelo od zápasu mezi Lipskem a Prahou před více než sto lety, přes fotbalové týmy českých Němců za první československé republiky až k reprezentaci Bhútánu. A její jarní zázrak chci na těchto řádkách převyprávět.

Bhútán je totiž 209. – tedy poslední - tým mezinárodní tabulky FIFA. Nikdy se ani neprobojoval do kvalifikace o postup na mistrovství světa a s profesionálním fotbalem má zkušenost jen jeden hráč: útočník Chencho Gyeltshen si zahrál pár zápasu thajské ligy. Letos na jaře ale v souboji o postup do asijské kvalifikace na MS Bhútánci zázračně vyhráli venkovní zápas se Srí Lankou 1:0. Himalájské království pak zachvátila fotbalová horečka!

Hned po zápase na Srí Lance bhútánský fotbalový svaz pozval všechny reprezentaci na oslavnou večeři v KFC a kapitán týmu – jinak pilot státních aerolinek – dostal pracovní volno. Domácí televizní kanál začal skoro nonstop vysílat zpravodajství o fotbalistech, všechny dostupné reprezentační dresy se během chvíle vyprodali. Na odvetný zápas pak dala vláda volno všem státním zaměstnancům, aby se mohli v televizi dívat. Přímo na stadion přišlo neuvěřitelných třicet tisíc fanoušků a po zápase mnozí z nich i hráči plakali. Bhútán totiž opět vyhrál. Tentokrát 2:1 a v kvalifikaci o příští mistrovství světa se může těšit na velké soupeře. I Bhútán má tedy své Nagano.

Video: Přehlídka aut z filmu Šílený Max: Zběsilá cesta.

Kulturní tip: Ve 22.15 můžete na Nově vidět třináct let starý film Stevena Spielberga Minority Report podle sci-fi povídky Philipa K. Dicka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].