pondělí 3. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Porouchané spotřebiče, reklamní letáky infikující poštovní schránku, staré noviny, obaly. To vše vyhazuje rozumná domácnost tak, aby nepotřebné věci doputovaly do recyklačních linek, které je rozloží na jednoduché komponenty připravené k dalšímu použití.

Od 50. a 60 let minulého století víme, že podobné „recyklační linky“ má i živá buňka. V procesu zvaném autofagie (z řeckého „auto“ – sebe a „phagein“ – pojídat) se umí zbavit vysloužilých či škodlivých bílkovinných komplexů a organel, drobných útvarů zastávajících v buňce podobou roli, jakou hrají v tělech živočichů jednotlivé orgány. Díky „recyklačním linkám“ se tak buňka například dokáže lépe vyrovnat s hladověním nebo zlikvidovat infekci.

Reklama
Reklama

Právě autofagie se stala tématem letošní Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Obdržel ji japonský vědec Jošinori Ósumi, který počátkem 90. let dokázal, že stejný proces existuje i u kvasinek, a zjistil, které geny jej řídí. V následujících letech pak on a další vědci ukázali, že v podstatě stejné geny ovládají autofagii u člověka a dalších živočichů.

Poruchy autofagie se podílejí na řadě nemocí, například Parkinsonově chorobě, cukrovce druhého typu nebo rakovině. Elegantní experimenty Jošinori Ósumiho tak byly nejen průlomem v chápání toho, jak buňka funguje, ale stály také na počátku vývoje nových léků cílících na autofagii.

https://www.youtube.com/watch?v=ZtJXnDDUOa8

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Myslíme si, že o druhé světové válce už víme všechno – a jsme znovu a znovu vyváděni z omylu. V zdánlivě probádané krajině se nyní vynořil další nový objev, a to mimořádně zajímavý. Německý spisovatel Norman Ohler v knize, která vyšla pod názvem Der totale Rausch (Totální rauš) loni na podzim, odhaluje vztah Třetí říše k drogám. A to drogám všeho druhu od kokainu po pervitin.

Není divu, že se stala se okamžitě bestsellerem a byla od té doby přeložena do osmnácti jazyků (česky ji mimochodem vydá příští měsíc nakladatelství Host). Ohlera nyní navštívil v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg britský The Observer a přináší o něm a jeho knize obsáhlý text. V něm se autor tří románů, pro něhož šlo o první jeho nebeletristické dílo, podivuje nejen nad obrovským úspěchem titulu, ale zejména nad tím, že byl první, kdo se tématu podrobněji věnoval. Ohler tuto díru v historii prozkoumal tak důkladně, že to jeho „seriózní bádání“ ocenil i respektovaný expert na nacistické Německo, britský historik Ian Kershaw.

Reklama
Reklama

Norman Ohler chtěl původně napsat román, nicméně jeho plány zcela změnila návštěva archivu, kde objevil zápisky Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella, do té doby spíše opomíjené postavy hitlerovského bádání. „Věděl jsem okamžitě, že tohle je mnohem lepší než jakákoliv beletrie,“ řekl Observeru.

1246

Přestože nacistický režim vystupoval proti „dekadentním“ uživatelům drog (asocioval jejich užívání s Židy) a Hitlera prezentoval coby téměř asketu pracujícího v potu tváře pro blahu německého národa, bylo to právě za vlády nacistů v roce 1937, kdy německá farmaceutická firma Temmler představila a patentovala pervitin (dnes mezinárodně známý jako meth). Stal se okamžitě senzací, a protože ho bylo nejprve možné koupit bez receptu, brali ho podle Ohlera všichni – od žen v domácnosti, kterým byl doporučován jako lék na únavu se „zeštíhlujícím bonusem“, až po dělníky v továrnách.

Netrvalo dlouho a zázračného zabijáka únavy objevili vojáci. Na počátku války wehrmacht u Temmleru objednal 35 milionů tablet pervitinu a během blitzkriegu doporučovali armádní lékaři vojákům jednu tabletu denně, dvě na noc a další podle potřeby. Ke konci války pak začala armáda vyvíjet vlastní, mimořádně silnou drogu – kokainovou „žvýkačku“, kterou testovali na vězních koncentračního tábora Sachsenhausen a již následně podávali námořníkům, které vysílali do boje v jednoposádkových ponorkách. Příliš se však neosvědčila: mladí muži sice vydrželi sedm dní beze spánku, jenže u tohoto zároveň duševně trpěli a na svých misích selhávali.

Adolf Hitler měl sám s drogami blízkou zkušenost. Nejprve proslavenému vegetariánovi podával jeho osobní lékař injekce zvířecích hormonů, později mu injekčně aplikoval opiát eukodal (blízký příbuzný heroinu) známý tím, že vyvolává euforické stavy. Vůdce Třetí říše pak tento opiát ještě kombinoval s dávkami kokainu. Podle Ohlera si Hitler závislost na drogách uvědomoval, byť se jak on, tak jeho lékař - nikoliv překvapivě -  vyhýbali otevřenému pojmenování věci.

Chatrný zdravotní stav, v němž je Hitler na posledních známých záběrech z jara 1945, Ohler nevysvětluje Parkinsonovou chorobou jako jiní historii, ale prostě absťákem. Spojenci totiž vybombardovali také továrny farmaceutických firem a přísun drog byl významně omezen.

Norman Ohler

Reklama
Reklama