Sever země jsem při své cestě do Mauretánie bohužel nenavštívil. Našel jsem tedy pro vás aspoň texty a spektakulární fotogalerie. Ta první je z cesty vlakem, který převáží železnou rudu (hlavní exportní artikl Mauritánie) ze saharských dolů do přístavu Nouadhibou. Souprava je tři kilometry dlouhá - a prý jde o jeden z nejdelších dopravních vlaků na světě.
Po cestě na ni nasedají lidé cestující za prací z pouštních vesnic do přístavního města. Svezli se i někteří Evropané, kteří dalším dobrodruhům například radí cestovat s plaveckými či lyžařskými brýlemi, které zrak uchrání před pískem či kousky rudy. Jízda trvá 14 hodin a vede podél hranice Mauritánie a Západní Sahary. Jejich vyprávění a fotogalerii z dobrodružné cesty najdete v Daily Mail a The Washington Post.
Vlak míří do Nouadhibou, kde leží další výjimečné místo. U břehů rezaví asi tři stovky odložených oceánských lodí. Jde buď o staré lodě, které mauritánští loďaři koupili z vyspělejších zemí a užívali je do poslední možné chvíle - a pak uplatili místní úředníky a naposledy zakotvili na zdejším hřbitově (který podle některých statistik rovněž drží světové prvenství).
Anebo je jejich majitelé prodali mauritánským podnikatelům - a smyslem prodeje bylo zbavit se jich laciněji než platit oficiální sešrotování. Paradoxně tyto hromady rzi, které by mohly být dobrou scenérií pro příští díl Šíleného Maxe, místním prospívají: trupy lodí se staly umělými korálovými útesy a zvýšily množství ryb v okolních vodách. Rozebírání vraků a prodej cenných kovů čí součástek je pro chudé lidi zdrojem aspoň malého příjmu. K tomu několik fotek a dobrý vysvětlující text.
Temné téma, které je v souvislosti s Mauritánií v zahraničních médiích nejčastěji popisované, je otroctví. To sice Mauritánie jako poslední země světa v roce 1981 zakázala a od roku 2007 je i trestné - v praxi však přetrvává i ve 21. století.
Vláda to popírá, ale podle některých lidsko-právních organizací žije 10 procent obyvatel černé pleti v nesvobodě a závislosti; jejich majitelé hovoří arabsky a mají světlejší pleť. Systém je stovky let starý, patřil k transsaharskému obchodu, kdy arabští nomádi přepadali africké vesnice na jihu od Sahary a brali s sebou obyvatele do otroctví. Dobrý shrnující text o tom napsal Guardian.
Zároveň přicházejí i dobré zprávy o výrazném poklesu počtu mauritánských otroků. Příběh předního bojovníka za svobodu otroků předloni vyšel v nejlepším americkém týdeníku The New Yorker.
Věřím, že čtenáře s dobrodružnější povahou tyhle snímky zlákaly k cestě do Mauritánie. Nicméně upozorňuji, že je třeba sledovat bezpečnostní situaci. Rozlehlou plochu této země nemohou státní složky uhlídat a džihádisté zde v minulosti zabíjeli a unášeli.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
