čtvrtek 18. 8. 2016

Denní menu

Denní menu speciál věnované Mauritánii, kterou navštívil redaktor Respektu:

Sever země jsem při své cestě do Mauretánie bohužel nenavštívil. Našel jsem tedy pro vás aspoň texty a spektakulární fotogalerie.  Ta první je z cesty vlakem, který převáží železnou rudu (hlavní exportní artikl Mauritánie) ze saharských dolů do přístavu Nouadhibou. Souprava je tři kilometry dlouhá - a prý jde o jeden z nejdelších dopravních vlaků na světě.

Po cestě na ni nasedají lidé cestující za prací z pouštních vesnic do přístavního města. Svezli se i někteří Evropané, kteří dalším dobrodruhům například radí cestovat s plaveckými či lyžařskými brýlemi, které zrak uchrání před pískem či kousky rudy. Jízda trvá 14 hodin a vede podél hranice Mauritánie a Západní Sahary. Jejich vyprávění a fotogalerii z dobrodružné cesty najdete v Daily Mail a  The Washington Post.

Reklama
Reklama

Sahara Express: Riding On The World's Longest Cargo Train
Nejdelším dopravním vlakem na světě • Autor: Barcroft Media, Profimedia

Vlak míří do Nouadhibou, kde leží další výjimečné místo. U břehů rezaví asi tři stovky odložených oceánských lodí. Jde buď o staré lodě, které mauritánští loďaři koupili z vyspělejších zemí a užívali je do poslední možné chvíle - a pak uplatili místní úředníky a naposledy zakotvili na zdejším hřbitově (který podle některých statistik rovněž drží světové prvenství).

Anebo je jejich majitelé prodali mauritánským podnikatelům - a smyslem prodeje bylo zbavit se jich laciněji než platit oficiální sešrotování. Paradoxně tyto hromady rzi, které by mohly být dobrou scenérií pro příští díl Šíleného Maxe, místním prospívají: trupy lodí se staly umělými korálovými útesy a zvýšily množství ryb v okolních vodách. Rozebírání vraků a prodej cenných kovů čí součástek je pro chudé lidi zdrojem aspoň malého příjmu. K tomu několik fotek a dobrý vysvětlující text.

Temné téma, které je v souvislosti s Mauritánií v zahraničních médiích nejčastěji popisované, je otroctví. To sice Mauritánie jako poslední země světa v roce 1981 zakázala a od roku 2007 je i trestné - v praxi však přetrvává i ve 21. století.

Vláda to popírá, ale podle některých lidsko-právních organizací žije 10 procent obyvatel černé pleti v nesvobodě a závislosti; jejich majitelé hovoří arabsky a mají světlejší pleť. Systém je stovky let starý, patřil k transsaharskému obchodu, kdy arabští nomádi přepadali africké vesnice na jihu od Sahary a brali s sebou obyvatele do otroctví. Dobrý shrnující text o tom napsal Guardian.

https://www.youtube.com/watch?v=5yQlOPD8mNo

Zároveň přicházejí i dobré zprávy o výrazném poklesu počtu mauritánských otroků. Příběh předního bojovníka za svobodu otroků předloni vyšel v nejlepším americkém týdeníku The New Yorker.

Věřím, že čtenáře s dobrodružnější povahou tyhle snímky zlákaly k cestě do Mauritánie. Nicméně upozorňuji, že je třeba sledovat bezpečnostní situaci. Rozlehlou plochu této země nemohou státní složky uhlídat a džihádisté zde v minulosti zabíjeli a unášeli.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Čtvrteční menu je ze Sahary, konkrétně z Mauritánie, kde váš dnešní “kuchař” strávil několik dní. Reportáž z Mbery, největšího uprchlického tábora na Sahaře, si můžete přečíst v aktuálním tištěném Respektu. Tady je pár dalších postřehů o této málo známé pouštní zemi na západě Afriky.

Mauritanie
Autor: Google Maps

Reklama
Reklama

Na rozloze téměř tak velké jako Francie a Španělsko dohromady žijí v Mauritánii pouhé čtyři miliony obyvatel. Podle sčítání lidu čtvrtina (a podle neoficiálních dat skoro polovina) z nich bydlí v hlavním městě Nuakšott, které bylo do roku 1958 malou bezvýznamnou rybářskou vesnicí. Až koncem 50. let padlo rozhodnutí, že se tahle vese během pár let promění v hlavní město nezávislého státu vzniklého po rozpadu francouzské koloniální říše.

Nuakšott byl naplánován pro 15 tisíc obyvatel. Kvůli suchům sem ale v sedmdesátých letech přišly desítky tisíc nových obyvatel z vnitrozemí a začala dodnes trvající vlna urbanizace. Pro návštěvníka nejatraktivnějším místem je rybí trh a přístav.

rybarsky trh vevnitr

rybarsky trh venku

Na úzkých dřevěných člunech se rybáři vpodvečer vrací z moře s úlovkem. Pracují tu hlavně migranti ze Senegalu, tedy ze sousední, hospodářsky vyspělejší země s rybářskou tradicí. Mauritánci, kteří se do Nouakšottu přestěhovali vnitrozemí, mají nomádské kořeny a o práci na moři příliš zájem nemají. Mimochodem, řada rybářů má na hlavě vlněnou čepici české výroby, tzv. zmijovku. Z důvodu, který „kuchař“ dnešního menu nezná, je zvláště v Senegalu velmi oblíbená. Mluvčí jejího výrobce, firmy Tonak, mi při nedávném rozhovoru řekla, že se většina v Česku ušitých zmijovek vyváží právě do západní Afriky

rybari se vraci z more

rybarske lode

Ryby se z přístavu rozvážejí v autech, která dokazují výdrž techniky z poloviny minulého století.  Tady je malá ukázka:

auta na odvoz ryb

Nuakšott má dvě zvláště významné stavby; a obě toho o Mauritánii hodně říkají. Tou první je Saúdská mešita, která - jak už název naznačuje - byla postavena z peněz ze Saúdské Arábie a výrazně se svou architekturou liší od typických západoafrických mešit. Zdejší imámové vyznávají fundamentalistický výklad islámu, který je v Saúdské Arábii státním náboženstvím.

V Mauritánii i pod vlivem dalších investic z bohatých arabských států tento směr sílí - na úkor v  západní Africe tradičně mnohem uvolněnějšího výkladu islámu. Starší Mauritánci v rozhovorech vyprávějí, jak v posledních dvaceti letech přibyl počet zahalených žen v ulicích a jak z taxíků mizí muzika Boba Marleyho či Jamese Browna a postupně ji nahrazuje zpěv koránu. Společnost se posouvá směrem ke konzervativnějšímu islámu.

saudska mesita

Druhou výraznou stavbou je ambasáda Francie, bývalé koloniální mocnosti, která Mauritánii fakticky založila, narýsovala její hranice - a i po konci kolonialismu má na zdejší dění značný vliv. Ambasáda připomíná pevnost. Kolem budovy jsou dvě řady zdí, na vnější z nich visí ostnaté dráty, před vnější zdí stojí řada masivních květináčů, která má zabránit aby do ní auto naložené výbušninami mohlo narazit. Pracovníci velvyslanectví mají z bezpečnostních důvodů zakázáno volně po městě chodit. Po setmění se silnice vedoucí kolem ambasády pro auta uzavírá, na obou koncích ji hlídají bezpečnostní síly. Chodci projít smějí a na cestu jim svítí zdaleka nejsilnější noční osvětlení v celé zemi.

Hned naproti ambasádě je mimochodem areál zastoupení Evropské unie. Už charakter opevnění dává najevo, že chce EU být mít pověst jemnější mocnosti -  nad ochrannou zdí je také ostnatý drát, je však zakrytý kvetoucími popínavými rostlinami. Že by metafora současné Evropy a jejího vztahu k Africe?

Zmíněná chybějící historie je jedním z důvodů, proč si návštěvník z procházek Nuakšottu neodnáší mnoho dojmů. Upoutají hlavně silnice: zácpy, všudypřítomný pouštní písek na okrajích vozovky a neskutečné množství starých mercedesů. Nuakšott působí jako hřbitov velkých mercedesů z 80. a 90. let, které tu prorezavělé a otlučené zdolávají své poslední kilometry.

mercedes

ve vedlejsich ulicich nouakchotu

ulice nuakšottu

Reklama
Reklama