Díky Merkelové je Německo nejlepší země na světě

Touha dát si vydatnou a dobrou snídani v podobě vajec, a přitom snížit míru utrpení jejich původce, tedy slepic, je pochopitelná a čím dál tím rozšířenější. Z někdejší výstřednosti - kartónové krabičky na šest vajec od slepic z volného chovu - je dnes zcela běžný a žádaný sortiment supermarketů. Na podzim oznámila firma McDonald’s, že ve svých amerických a kanadských frančízách bude používat právě jen vejce od slepic, které život nestrávily v klecích. Dodavatelům dala čas na přizpůsobení se do roku 2025. Do té doby bude poměr klecových vajec snižovat, a pak už v jídlech známého řetězce nenajdete ani jedno. Následovalo ho hned několik konkurentů z branže, vesměs velkých firem.

Dobrý záměr má předvídatelný háček - zaplatit v obchodě o několik korun za vejce navíc, pokud si je hodláte obden usmažit k snídani, je pro valnou část lidí snesitelná oběť, kterou vzhledem k rostoucí oblibě hodných vajec ochotně podstupují. Světové potravinářství je ovšem založené na levných vejcích. A tam už jen malý nárůst v nákladech na jednotku znamená velký skok v cenách hotových potravin.

Je zajímavé, že dnes zavrhovaná metoda vznikla v padesátých letech, a složitá logistika “průmyslové výroby” měla dva cíle: pochopitelně větší efektivitu, ale také dobro ptáků, tedy z tehdejšího pohledu. Slepice jsou milá, ale vůči sobě vcelku násilná zvířata, a ve velkém hejnu jsou náchylná k nemocem. Uzavřená v obřích halách byla odříznutá od nebezpečného vnějšího prostředí; a protože byly v kleci, odkud po měkkém tunelu klouže jedno vejce denně do sběracího zařízení, nemohly se slepice napadat ani krvavě pobíjet.

Tenhle recept už dnes neuznáváme, ale přechod do světa vstřícnějšího ke slepicím nebude jednoduchý. Zaprvé bude samozřejmě vyžadovat velké investice od majitelů chovů, ale bude také třeba vychovat zcela novou generaci slepic - pokud bychom ty dnešní, klecové, vypustili na svobodu, zemřely by pravděpodobně stresem.

A také to bude stát nějaké peníze, které v posledku zaplatí zákazníci. McDonald’s sice ujišťuje, že za deset let se farmáři naučí být hodní tak účinně, že změna v cenách bude minimální (a snídaňový McMuffin se nestane nedostupný). Tím si ale zatím sami farmáři nejsou tak jistí. Velmi pravděpodobně se tak při placení ukáže, jaká je skutečná ochota lidí činit svůj svět lepším. Pro slepice.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu byl minulý týden zveřejněn dlouho očekávaný žebříček “nejlepších zemí světa”. Na špici se dostalo Německo před Kanadou a Británií. Spojené státy americké skončily nečekaně až na čtvrtém místě. Česká republika skončila mezi šedesáti měřenými zeměmi na 38. místě.

Na žebříčku se podíleli novináři z US News and World Report, Pensylvánská univerzita a zástupci světových konzultantských značek.  „Po univerzitách, nemocnicích a dalších institucích se může náš portál Nejlepší země stát globálním shromaždištěm dat a příběhů, které pomohou byznysmenům, vládám i běžným občanům orientovat se ve výkonu a hodnotách současného dramaticky proměnlivého světa,“ komentoval výsledky šéf US News Mortimer Zuckerman v deníku Washington Post.

Německo dostalo zlatou medaili hned z několika důvodů, ale tím klíčovým je ekonomika a také nízká nezaměstnanost, navíc tu sídlí velké a světově proslulé značky.  Němci na vysokých postech jsou také zběhlí v takzvaných soft skills  - jsou inteligentní a dokážou s lidmi pracovat na sociálně-pocitové úrovni.

V marketingu a ekonomice je aktuálně Německo celosvětovým tahounem a podle odborníků to je z velké části zásluha kancléřky Angely Merkelové. Je teprve třetím kancléřem, který se od druhé světové války dokázal u moci udržet více než dekádu; a navíc ukázala, že dokáže řešit více problémů najednou a stojí si za svým i přesto, že čelí ostré kritice. To je změna: Německo podle výzkumníků často šlo nejjednodušší cestou a drželo se většiny.

Projekt „best countries“ zkoumal u šesti desítek zemí 65 parametrů. Hlasovalo o nich 16 248 lidí ze čtyř kontinentů; více než osm tisíc respondentů byli studenti nebo lidé s diplomem a obyvatelé střední či vyšší třídy. Další zhruba 4500 byli zaměstnanci na vyšších pozicích ve velkých podnicích anebo šéfové menších firem se zaměstnanci.

Respondenti ohodnotili, nakolik kritéria sedí k dané zemi, a výzkumníci poté parametry sdružili do devíti kategorií jako dobrodružství, kulturní vliv, památky a tradice, otevřenost k podnikání, kvalita života. Výsledky pak ještě ovlivnily tabulky Mezinárodního měnového fondu – HDP na hlavu a kupní síla obyvatel.

USA byly nejsilnější v podkategorii mezinárodní síla a vliv. Švédsko dostalo vysoké hodnocení za výchovu dětí a zelenou energii. Brazílie je podle respondentů dobrodružná a Francie se do TOP listu dostala za svůj vliv na celosvětovou kulturu. Kanada je druhou nejlepší zemí světa hlavně za kvalitu života. Na seznamu je i Indie, která dokázala pozvednout upadající ekonomiku. Přestože některé země dostaly v jednotlivých kategoriích nejvyšší možné hodnocení, Německo je nakonec všechny převálcovalo.

Na střední škole neexistuje předmět, ve kterém bychom se naučili, jak být dobrá partnerka nebo partner. Naučíme se základní biologii, dozvíme se, jak funguje sex a jak uzavřít manželství, možná si přečteme pár bezvýznamných románů z devatenáctého století. Jenže když přijde na realitu a na to, jak zvládat opravdové vztahy, vlastně nemáme žádné vodítko, jak to dělat správně. Nebo v horším případě máme za bernou minci rady ve sloupcích z ženských časopisů. Jistě, vztahy se na začátku vždycky vyvíjejí metodou pokus-omyl. Ale u většiny lidí je to bohužel jen omyl. Tak začíná Mark Manson svůj text s titulkem Toxic relationship habits most people think are normal, který nabízí server quartz.

Podstatná část problému se podle něj skrývá v tom, že spousta nezdravých vztahových návyků je prostě zakořeněná v naší kultuře a v nás samotných. Sníme o romantické lásce, o tom nejasném šimrání v kolem žaludku doprovázeném iracionálními pocity a myšlenkami. Většinou to ovšem končí u házení porcelánu proti zdi a u slz, které nám v tu chvíli přijdou jako něco, co k věci vlastně patří, a někdo je má dokonce za roztomilé. Jak muži, tak ženy totiž vyrůstají v tom, aby sami sebe i své vztahy objektivizovali. Tedy aby brali své partnery spíše jako majetek a doplněk než někoho, s kým mají sdílet svoje pocity a dávat si vzájemnou podporu.

„Většina knížek typu pomoz-si-sám moc nepomůže a pro většinu lidí nejsou zářným příkladem ani rodiče. Naštěstí za několik posledních dekád vznikla řada psychologických výzkumů zabývajících se zdravým, šťastným vztahem - a jsou tedy známé principy a nástroje, jak ho dosáhnout. Jenže lidé o nich nevědí, nebo je prostě nezajímají. Možná proto, že řada z nich je vlastně zcela protichůdná k romantickým gestům, která nám připadají normální,“ píše autor a nabízí šest ukázek chování, jež mnoho párů považuje za prospěšné, ale přitom otráví vše, na čem jim záleží. Je to delší, ale poučné čtení.

Fenomén „počítání skóre“. Partner vám neustále vyčítá chyby, kterých jste se během vztahu dopustili. Pokud to dělají oba, soužití se smrskne na jakousi „tabulku“, kdo toho v minulých měsících či letech pokazil víc - a kdo tedy víc tomu druhému dluží. Například váš partner před pěti lety s vaší kamarádkou na oslavě vašich narozenin před pěti lety. To vás samozřejmě naštvalo, jenže od té doby se to snažíte proměnit v bombu, která jednou zničí váš společný život, protože nemine týden, abyste mu to nepřipomněla. Ale váš partner si říká, že vlastně neprovedl nic moc strašného a vy nemáme žádné právo něco mu vyčítat, protože on vás přece před časem přistihl, jak flirtujete s kolegou - takže skóre je přinejmenším vyrovnané, ne?

Jeden nebo oba partneři tak používají minulé chyby toho druhého k bagatelizaci svých vlastních, k dělání sebe sama lepším a spravedlivějším. Nejenže tím přehlížejí věci, které můžou zničit jejich vztah, ale navíc používají vinu a zatrpklost z minulosti, aby s druhým manipulovali. Pokud jim tahle strategie vydrží dlouho, oba nakonec vyplýtvají veškerou energii na to, aby si vzájemně dokazovali, že na postupném drolení vztahu nesou menší kus viny než ten druhý.

Jestli někdo partnera podvádí, je jasné, že jde o problém. Ale sám fakt, že vás partner ztrapnil na party v roce 2010, nemá nic společného s tím, že teď je zasmušilý a ignoruje vás - soustřeďte se na současný stav a pět let staré záležitosti už proboha nechte u ledu. Se svou druhou polovičkou si vybíráte i jejich činy a problémy. Pokud to nepřijmete, tak nikdy nepřijmete dotyčného člověka. Jestli vám něco vadilo před rokem, měli jste se s tím vyrovnat tehdy.

Nápověda a pasivní agrese.  Místo aby vám partner otevřeně řekl, co chce, či po čem touží, popostrkuje vás různými náznaky, abyste na to přišli sami. Nebo vy: místo abyste mu řekli na rovinu, čím vás štve, snažíte se ho vytočit nenápadnými podpásovkami, aby ztratil nervy a vy na něj mohli „oprávněně“ vychrlit svoje stížnosti.

Pokud tohle děláte, ukazuje se, že se necítíte dobře v otevřené komunikaci a pravděpodobně ani sami se sebou. Člověk nemá důvod být pasivně agresivní, pokud se cítí v bezpečí a ví, že může vyjádřit svoje pocity, aniž ohrozí vztah. Člověk necítí potřebu zkoušet náznaky, pokud cítí, že za otevřenost nebude odsuzován a kritizován. Správný postup je vyjádřit svoje pocity a touhy otevřeně. A dát jasně najevo, že druhý člověk za ně není nutně zodpovědný, ale že byste rádi měli jeho podporu.

Používat vztah jako rukojmí. Jeden partner vydírá druhého tím, že každou kritiku nebo stížnost používá coby důvod ke zpochybňování vztahu jako celku. Například, když má jeden pocit, že ten druhý je odtažitý, místo aby se zeptal, co se děje, a pak to řešil, řekne: “Já prostě nemůžu být s někým,  kdo je ke mně tak odtažitý.“ Každý nepatrný zádrhel se tak stává hrozbou konce. Rozhodující pro oba partnery je,  aby si uvědomili, že  o negativních myšlenkách a pocitech lze bezpečně mluvit, aniž by ohrozily podstatu vztahu.

Je v pořádku se naštvat na svého partnera nebo na něm něco nemít rád. Člověk může být někomu oddán a přesto na něj být občas naštvaný, nebo z něj otrávený. Jen partneři, kteří jsou schopní spolu komunikovat a kritizovat jeden druhého bez vydírání a odsuzování, dokážou mít zdravý a šťastný vztah.

Obviňování kvůli svým pocitům. Řekněme, že máte den na houby a váš partner není v té chvíli empatický nebo tak vstřícný, jak byste potřebovali. Zatímco vy toužíte se uvelebit v křesle a koukat na film, on by chtěl vyrazit ven s přáteli. Takže se na něj naštvete, protože je tak necitlivý a bezcitný. Jistě, o nic jste ho nepožádali, ale on to přece měl sám poznat.

Obviňovat partnera, že neřeší vaše pocity, je forma egoismu a klasický příklad špatného stanovení osobních hranic. Když si nastavíte, že vás partner je zodpovědný za to, jak se cítíte (a obráceně), vydáváte se k patologické závislosti. Najednou se ocitnete ve vztahu, kdy ten druhý nemůže dělat plány a vlastní aktivity, aniž se vás zeptal. Všechny touhy a potřeby toho druhého musí ustoupit, protože jste si nastavili, že je to jeho zodpovědnost a práce, aby se partner cítil dobře.

A toto schéma pak přeroste v zášť. Pokud partner začne očekávat, že se můj život točí kolem jeho psychického stavu pokaždé, kdy mu něco přelétne přes nos, za chvíli se stanu zahořklou osobou a jeho problémy mně přestanou zajímat. Vezměte zodpovědnost za svoje pocity a emoce do svých rukou. Je rozdíl mezi vstřícným partnerem a tím, kterému je vstřícnost uložena jako úkol. Obětovat by se člověk měl dobrovolně z vlastní vůle, a ne proto, že se to od něj automaticky očekává. Jakmile jsou oba lidé odpovědní za nálady toho druhého, nutí je to ke skrývání skutečných pocitů a vzájemné manipulaci.

Projevy “milující” žárlivosti. Naštvete se, když váš partner mluví, dotýká se, píše, volá a vídá se s jinou osobou, a pak v té naštvanosti pokračujete tak, že si na něm vybíjíte vztek a snažíte se kontrolovat jeho chování. To vede až k šílenostem, jako je nabourávání se do partnerova emailu, čtení sms v jeho telefonu, zatímco je ve sprše, nebo dokonce k tomu, že ho sledujete po městě a zjevujete se na místech, kde vás neočekává.

Někteří lidé tohle vnímají jako jistou formu náklonnosti. Žárlivé scény jsou ovšem jen manipulativní, omezující. Způsobují drama, hádky a nekonečné boje. Je to jasná zpráva o nedůvěře - a  je to ponižující. Jestliže mi můj partner nevěří, když jsem ve společnosti atraktivních lidí, tak to znamená, že věří tomu, že jsem buď lhář nebo neschopný kontrolovat své chování.

Věřte svému partnerovi – byť je to pro vás radikální myšlenka. Jisté pocity žárlivosti jsou přirozené. Ale nadměrná žárlivost je znakem vašeho vlastního pocitu méněcennosti. A s tím bystě něco měli dělat, než od sebe znechuceného partnera odeženete.

Nakupování jako východisko z problémů ve vztahu. Pokaždé když se ve vztahu objeví zásadní problém nebo konflikt, partner ho místo řešení zakryje tím, že vám koupí něco krásného, anebo připraví skvělý výlet či dovolenou.

Ne jenom že to je zametání problému pod koberec, odkud se stejně pokaždé vynoří znovu, ale dává to vztahu nezdravý nádech. Představme, si že kdykoliv se žena naštve na svého muže, ten to “vyřeší” tak, že jí koupí něco pěkného. Nejenom že dává ženě jasný důvod k tomu, aby byla naštvaná častěji, ale také to muži nedává motivaci, aby se naučil být odpovědný za problémy ve vztahu.

Došlo k narušení důvěry? Promluvte si o tom, co udělat, aby byla obnovena. Někdo se cítí ignorovaný nebo nedoceněný? Promluvte si o tom, jak dosáhnout toho, aby se cítil lépe. Prostě komunikujte. Není nic špatného udělat po střetu či po hádce něco pěkného pro svou drahou polovičku, demonstrovat solidaritu, obnovit oddanost.  Ale nemělo by se to používat jako řešení problému. Dárky a výlety se nenazývají luxusem jen tak pro nic za nic. Oceníte je, jen když je všechno ostatní v pořádku.

Video: Režisér Alejandro González Iñárritu popisuje scénu z filmu Revenant.

Kulturní tip: Druhá šance. V kinech od čtvrtka. „Susanne Bier vztahové drama natočit prostě umí, což dokázala již v předchozích filmech. Snad každému rodiči, ale jistě více matkám, z tohohle filmu muselo být hrozně zle. Neskutečně zkrušující a tvrdě depresivní film o složitosti rodičovské morálky, lítostivých chyb, hrozných ztrát a o tom, jak tenoučká je čára mezi správným a špatným,“ stojí v jednom hodnocení na ČSFD.