sobota 12. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Předtím, než jsem vůbec Liz Phair slyšela, tak jsem slyšela o Liz Phair,“ vzpomíná americká hudební publicistka Jessica Hopper v textu pro Rolling Stone na rok 1993, kdy vyšel její debut Exile in Guyville. Písničkářka Liz Phair byla zjevením roku. Deska se stala teprve druhým albem, které složila žena, jež když zvítězilo v prestižní anketě hudebních kritiků listů Village Voice (první byla Joni Mitchell v roce 1974). Liz Phair navíc patřila v první polovině devadesátých let společně s Nirvanou a Green Day k interpretům, kterým se podařilo probourat se z undergroundu do mainstreamu, aniž jejich tvorba ztratila obsah.

U příležitosti 25. výročí vydání alba vychází nejen rozšířené vydání Exile in Guyville, které obsahuje i raná dema - a zdá se, že mediální pozornost věnovaná Liz Phair není o nic menší než před čtvrt stoletím. Není divu, protože ozvěny písničkářství, jež staví na zobrazení vnitřního světa mladé ženy, jsou přesně tím, co současné scéně vládne. Ať už se jedná o Mitski, St.Vincent, Soccer Mommy nebo Snail Mail – všechny se dnes k jednapadesátileté Liz Phair vztahují jak k průkopnici.

Reklama
Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=m1tMfKl5b8M

Svědčí o tom rozhovor, který Phair na serveru Pitchfork vede s osmnáctiletou Lindsey Jordan, jež vystupuje jako Snail Mail, a před časem dokonce měla kapelu hrající pouze covery Liz Phair. I tento ohlas u navazující generace ukazuje , že Liz Phair se ve své době podařilo nabourat pánský klub indie-rocku a dodat odvahu nejen dalším písničkářkám, ale také publicistkám a mladým dívkám na hudební scéně.

To ostatně bylo hlavní poselství, které si odnesla také Jessica Hopper, když v roce 1993 dorazilo CD Exile in Guyville do obchodu s hudbou, kde si přivydělávala při střední škole. „Poslouchala jsem svoje mužské spolupracovníky, jak mezi sebou rozebírají tuhle ženu, kterou nikdo z nich neznal. Říkali, že je amatérka a děvka, protože má píseň, která se jmenuje Fuck and Run - a prý se na obal desky nechala vyfotit nahoře bez. To pro mě byla docela zásadní lekce: Došlo mi, že kluci, kteří na této scéně vládnou, budou vaše ambice nenávidět tak jako tak, takže byste si nakonec měli dělat, co opravdu chcete.“

 

https://www.youtube.com/watch?v=56vkjzu6nEw

 

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když se Davidu Graeberovi, profesoru antropologie na Londýnské škole ekonomie a politických věd, zřítila v kabinetu police plná knih, logicky zavolal na opravu údržbáře. Ten sice dorazil, ale s vážnou tváří prohlásil, že jelikož je na zemi spousta rozsypaných knih, pravidla bezpečnosti práce mu nedovolují vstoupit do místnosti. Odešel a už se nikdy neukázal.

Graeber knihy uklidil a v následujících dnech vždy on nebo někdo z jeho lidí opět sháněl telefonicky univerzitního údržbáře. Ten měl ale vždy něco jiného naléhavého na práci. A po týdnu vyšla najevo pozoruhodná věc: univerzita zaměstnává člověka, jehož jedinou pracovní náplní bylo omlouvat se všem za to, že údržbář nemá čas a nedorazí. „Zdál se to být milý člověk. Ale těžko si představit, že by byl nějak spokojený se svou prací,“ poznamenává Graeber.

Reklama
Reklama
Reklama

Zmíněná pozice člověka, který se omlouvá za někoho jiného je dokonalým příkladem tzv. bullshit jobu. Tedy zaměstnání, která jsou natolik zbytečná, že dokonce i ti, kdo je vykonávají, mají velké potíže v nich najít smysl. A takových prací není vůbec málo. Aktuální výzkumy z Británie a Holandska ukazují, že 37 – 40 procent zaměstnanců je přesvědčeno, že jejich práce nepřispívá světu ničím smysluplným. Antropolog Graeber, jehož čeští čtenáři znají díky knize Utopie pravidel, se fenoménu bullshit jobů, které začínají být typickou vyhlídkou trhu práce 21. století, věnuje soustavně od roku 2013. Své výsledky nyní představuje v aktuální publikaci Bullshit Jobs: A Theory, z níž ukázku přináší deník The Guardian.

bullshit-jobs-9781501143311_hr

„Může být něco více demoralizujícího než muset po pět dnů ze sedmi vstávat brzy ráno, aby člověk vykonával úkol, o němž je přesvědčený, že není třeba jej vykonávat? Úkol, při němž se jen plýtvá časem, zdroji, a někdy dokonce mění svět k horšímu? Máme dostatek výzkumů věnovaných tomu, jestli jsou lidé v práci šťastní - ale jsou lidé vůbec přesvědčeni, že jejich zaměstnání má nějaký dobrý důvod k existenci?“ ptá se Graeber, načež dělí bullshit joby podle náplně do pěti kategorií.

Záleží, zda tu lidé vykonávají vysloveně zbytečné úkoly, jsou najímání proto, aby maskovali problém, který by neměl existovat, kdyby organizace dobře fungovala, anebo to jsou zaměstnání typu telefonní prodejce, která jsou postavená na vysloveném nátlaku. „Aktivně přispíváte k tomu, že lidé kvůli vám mají horší den,“ svěřuje Graeberovi jeden z jeho zdrojů.

Graeber mluvil s více než 250 lidmi, kteří vykonávají práci, již pokládají za zbytečnou - a výsledkem je čtení, které by bylo až kafkovsky absurdní, kdyby nebylo v něčem typické pro současný pracovní trh. „Pracoval jsem pro jednu globální security agenturu jako kustod v muzeu, kde jeden sál zůstal nevyužitý,“ líčí další ze zpovídaných. „Mým úkolem bylo hlídat tu místnost a zajistit, aby se nikdo z návštěvníku nedotknul... hm, prostě ničeho v místnosti. A také jsem hlídal, aby tu nikdo nezaložil oheň. Abych si udržel svěží mysl a nic mě nerozptylovalo, měl jsem zakázanou veškerou mentální stimulaci jako telefon nebo knihy. A jelikož tam nikdy nikdo nepřišel, seděl jsem se založenýma rukama a kroutil palci sedm a půl hodiny v kuse. V případě, že by se rozezněl požární hlásič, měl jsem za úkol v klidu vstát a odejít. To bylo vše.“

„Měl jsem jedinou odpovědnost,“ uvádí další respondent. „Musel jsem sledovat inbox, kam zaměstnanci posílali žádosti o technickou asistenci v jednom typu formuláře a překopírovat tyto žádosti do jiného typu formuláře. Nejenže šlo o učebnicový příklad automatizované práce, můj úkol už v minulosti automatizovaný byl. Mezi manažery ale došlo k nějaké neshodě, která měla za příčinu standardizaci, která tuto automatizaci zrušila.“

Graeber se v jiném textu též věnuje tomu, jak vůči bullshit jobům není imunní ani akademické prostředí, a v rozhovoru s Daytonem Martindalem poznamenává, že systém, v němž dnes žijeme, možná už ani není kapitalismus.

https://www.youtube.com/watch?v=jHx5rePmz2Y

 

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama