sobota 19. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Mezi všemi těmi undergroundovými umělci, muzikanty a výstředníky, kteří obývali dolní Manhattan na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, on vyčníval jako ten naprosto nejdivnější,“ uvádí Geeta Dayal nekrolog věnovaný jedné ze zásadních postav experimentální hudby Glennu Brancovi, který celý život zasvětil možnostem zvuku elektrické kytary.

Jeho hudba byla ovlivněná minimalismem a jeho ohromné, na kytarách postavené symfonie zásadně ovlivnily i rockovou scénu. Ve své tvorbě spojil právě tyto dvě silné newyorské tradice: minimalismus a punkové hnutí kolem klubu CBGB. Bez Brancova odhodlání a radikalismu by neexistovaly kapely jako Swans nebo Sonic Youth, přičemž právě oba kytaristé druhé zmíněné skupiny - Lee Ranaldo i Thurston Moore - začínali jako hráči v jeho ansámblu.

Reklama
Reklama

„Brancův zvuk byla ta nejradikálnější a zároveň inteligentní odpověď na punk a avantgardu, jakou jsem kdy spatřil,“ vzpomíná Lee Ranaldo na excentrického a náladového skladatele, který 13. května podlehl ve věku 69 let rakovině a mezi jehož velké obdivovatele patřil třeba i David Bowie.

https://www.youtube.com/watch?v=2G1VO3kHIjM

„Kytary měly v jeho tvorbě prominentní místo. Najdeme je jak u jeho první kapely Theoretical Girls inspirované Ramones, která neměla dlouhého trvání, tak v jeho 16. a poslední (?) symfonii, kterou uvedl za svého života s podtitulem Orgasm – přesto byla pro něj kytara jen médiem, které nemělo znít bez doprovodu a také se na ni nemělo hrát virtuózně. Stejně jako podstatná část umění 20. století, které přijalo za své tezi, že méně je více – i kdyby to méně mělo znamenat stovku kytar, také Brancovy hudební výbuchy měly podobu divoké demokracie, nádech kolektivismu, kdy se jeho obhajoba nedostatku techniky stala postupně technikou samotnou.“ - Tak Brancovo dílo, kam se řadí i symfonie pro oněch 100 kytar, charakterizuje Piotr Orlov na serveru Vulture.

„Při živém provedení se obzvláště jeho dlouhé kusy jakýmsi oživlým horečnatým snem. Když bylo vše provedeno správně, s dostatečnou silou, hlasitostí i odpovídajícím počtem lidí, mohly vás odnést za hranice těla a osvobodit vás,“ líčí dále Orlov, což je efekt, o němž se Branca sám často vyjadřoval v rozhovorech: „Člověk pak začne slyšet sbory. A o to mi jde.“

https://www.youtube.com/watch?v=4Tko5z5ynSI

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Dilema, zda rodinný život ničí spisovatelskou kariéru a vlastně kariéru obecně, případně je s ní naprosto neslučitelný, řeší ve velmi osobně laděném textu slavný autor Michael Chabon. Zamyšlení pod názvem Jsou děti nepřátelé psaní? - které pochází z chystané knihy Pops: Fatherhood in Pieces - uveřejnil na svém serveru časopisu GQ.

Chabon vzpomíná na literární akci, která se konala léto předtím, než se na trhu objevil jeho debut. Byl to večírek, kde se ocitl po boku staršího spisovatele, jehož dlouhé roky obdivoval, a ten nad sklenkou vína prohlásil: „Dám vám jednu radu.“ Chabon nedočkavě naslouchal; ne snad proto, že by o radu stál, spíš to bral jako příležitost proniknout do mysli uznávaného autora. „Nemějte děti,“ řekl mu. „Prostě je nemějte. To je vše.“

Reklama
Reklama

Chabon měl měsíc před svatbou a jeho prvotina se chystala na následující jaro. Zkušenější autor, který byl sám ženatý, mu začal vysvětlovat, že po debutu ho čeká těžká druhá kniha, a pak musí svůj status potvrdit třetí a čtvrtou. „Můžete psát skvělé knihy,“ pokračoval muž. „Nebo můžete vychovávat děti. Je to na vás.“

Načež ze sebe začal sypat jména bezdětných velikánů jako Poe, Čechov, Beckett nebo Virginia Woolf, na něž Chabon marně hledal příklady vzorných otců. Došlo mu, že John Cheever ani Thomas Mann mezi ně rozhodně nepatří. „S každým dítětem ztratíte jednu knihu. Myslete na to,  Michaele,“ uzavřel muž diskuzi.

Během následujících pětadvaceti let se Michael Chabon stal čtyřnásobným otcem a autorem čtrnácti knih. „Mělo jich být osmnáct?“ ptá se na jednom místě sám sebe. Načež začne přemítat, jestli třeba tyhle čtyři nenapsané knihy nejsou ony ztracené knihy, které ho mohly zařadit mezi velikány literatury, do kánonu hned vedle zmíněných autorů Čechova či Poea. „Pokud se žádná z mých knih nezařadí do panteonu, protože jsem dětem dovolil, aby mi vzaly čas, sebraly mi prostor a vzaly svobodu, jsem s tím naprosto v pohodě,“ odpovídá si však.

„Na rozdíl od mých dětí pro mě již moje knihy nemají žádné tajemství, jakmile je dopíšu. Na rozdíl od mých děti jsou moje knihy kruté a nemilosrdné, pokud jde o zachycení mých slabostí, selhání a nedostatku charakteru. A především: moje knihy mě na rozdíl od mých dětí neopětují moji lásku. Každopádně, jestli moje knihy za 100 let upadnou v zapomnění, to se nikdy nedozvím. To je totiž ten problém, když člověk vsadí vše na dědictví. Nikdy nebude žít tak dlouho, aby si ho užil.“

Reklama
Reklama