čtvrtek 13. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Členové a příznivci xenofobní Lidové strany Naše Slovensko Mariána Kotleby mají novou taktiku, objíždějí diskuse a mítinky jiných spolků a narušují jejich průběh. Scénář je vždy podobný: z autobusů a aut vystoupí větší skupina většinou holohlavých mužů v zelených tričkách, začnou projevovat své názory a využívají k tomu početní převahy. Naposledy se objevili tento týden na diskusní besedě o extremismu v Kežmaroku: po příjezdu autobusu tvořili zelení muži v hledišti většinu publika.

Besedu pořádala iniciativa Zabudnuté Slovensko a jejím cílem bylo diskutovat o různých formách extremismu. Na pódiu seděl host Pavel Traubner, sedmdesátiletý neurolog, jehož rodina se skrývala před transportem do koncentračního tábora, kam je chtěla odvézt vláda fašistického Slovenského štátu. Holohlavý poslanec LSNS Milan Mazurek, který kotlebovce přivedl, se ale ani při setkání s ním nedistancoval od zpochybňování holocaustu. „V ničem jsem názor nezměnil, spíš jsem si názor potvrdil,“ řekl po debatě reportérce televize RTVS.  Když Traubner řekl, že tehdejší slovenský prezident Jozef Tiso byl válečným zločincem, muži v zelených tričkách začali křičet, že to není pravda.

Reklama
Reklama

Taktiky kotlebovců si všímá server Denníku N. Příznivci rasistické strany podobným způsobem v minulých týdnech parazitovali na diskusi novináře Andreje Bána v Rimavské Sobotě anebo na mítinku prezidenta Andreje Kisky před synagogou v Brezně. Nezvaní hosté si na takových akcích dělají kampaň, píše Denník N.

Krajně pravicová Lidová strana Naše Slovensko vznikla 20. října 2010. Jejím předsedou je Marian Kotleba. Po parlamentních volbách 4. a 5. března 2016 získala 14 poslanců v Národní radě Slovenské republiky, což představovalo zisk 8 procent.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když musí fotbalista po prohraném zápase televiznímu reportérovi vysvětlovat, co se nepovedlo, divák se u obrazovky často ošívá trapností. Odpovědi většinou působí jako naučená klišé: soupeř byl lepší, chyběla herní pohoda, nedařilo se v koncovce. Když ale ve středu večer před novináře předstoupil plačící obránce Sokratis Papastathopulos, jehož Borussia Dortmund právě prohrála domácí zápas Ligy mistrů proti hostujícímu Monaku, nikdo se neušklíbal.

Řecký fotbalista ten večer vůbec nechtěl hrát a totéž platilo pro jeho spoluhráče. Že dokázali uhrát výsledek 2:3, je ve světle mimořádných okolností hrdinský výkon. Německý tým byl totiž jen o den dříve terčem teroristického útoku. Fotbaloví funkcionáři nenechali vystrašené hráče odpočinout a zápas posunuli o pouhý den.

Reklama
Reklama

„Nejsme zvířata, jsme lidé s rodinami a s dětmi. Jsme rádi, že jsme vůbec naživu. V hlavě jsem v tomhle zápase vůbec nebyl přítomen,“ řekl řecký hráč. Podobně mluvil jeho spoluhráč Nuri Sahin. „Milujeme fotbal, dostáváme spoustu peněz, vedeme privilegované životy.“ Pak se odmlčel a dodal: „Ale jsme taky jenom lidé. Dneska jsem vůbec nemyslel na fotbal.“

Zápas s Monakem se měl odehrát v úterý večer. Vestfálská jedenáctka byla v autobuse na cestě ke svému stadionu, do úvodního hvizdu píšťalky zbývaly dvě hodiny, fanoušci oblíbeného týmu už čekali natěšení v hledišti. Autobus si to šinul po silnici, z křoví vedle vozovky ale náhle vyšlehl výbuch.

Z oken autobusu se vysypalo sklo, na palubě zavládla panika. Naštěstí nikdo nezahynul. Zápas byl okamžitě zrušen, týmový mluvčí později uvedl, že jeden hráč, španělský obránce Marc Bartra, byl explozí zraněn a odvezen do nemocnice se zlomeninou, ale otřesení jsou všichni. Na místě výbuchu byl podle policie později nalezen dopis, což potvrdilo, že šlo o teroristický útok.

Fotbalová asociace a zřejmě i samo vedení klubu se ale rozhodli zápas posunout o pouhý den. Před zápasem proti tomu nikdo otevřeně neprotestoval. Předseda klubu Borussia Dortmund Hans-Joachim Watzke naopak mluvil o tom, že je potřeba společnosti ukázat, že před terorem neustupujeme. Teprve když bylo po všem, fotbalisté přiznali, že vlastně vůbec hrát nechtěli.  Muselo to opravdu být? ptá se spolu s nimi v komentáři také německý týdeník Zeit.

Reklama