pátek 16. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Náboženství, bůh, Bůh, víra. To všechno jsou témata, jimiž se lidská mysl zaobírá od svého vzniku (ať už vznikla kdykoliv) a věda už nejméně sto padesát let. Za tu dobu se podařilo leccos kategorizovat, definovat, rozdělit, vztáhnout a vědecky rozpracovat. A vždy, když už se religionistická práce zdá být úhledně dokončená, přijdou do toho … Japonci.

Jsou věřící, nebo nevěřící? Jsou nábožní, nebo nejsou? Věří, nebo nevěří? Japonská společnost je unikátní v tom, že do žádné zavedené škatulky nezapadá. V Japonsku spolu žijí tři náboženství - původní šintoismus se spoustou bůžků a svatyní, a pak buddhismus a křesťanství. K čemuž je tu řada čísel, z níž vám půjde hlava kolem, a nebudete sami: 72 procent Japonců se samo označuje za šintoisty a 68 procent za buddhisty. Pochopitelně to nesedí, Japonců není 140 procent, ale to není v Japonsku žádný problém. Můžete se cítit šintoistou a buddhistou zároveň. Za křesťany se označují jen dvě procenta Japonců, ovšem křesťanské svatby se všemi rituály jsou velmi rozšířené.

A dále: čtyřicet procent Japonců věří, že existuje Bůh nebo bozi; a k nim připočtěme 3 procenta těch, kteří nevěří úplně přesně na Boha, ale na nějakou přesahující entitu. Celá třetina Japonců pak věří na démony a anděly. To je docela hodně: vezměme v úvahu, že v zemi je 81 097 šintoistických svatyní a 75 922 buddhistických chrámů. Takže možná Japonci skutečně jsou nábožní. Pak ale přijde otázka, jestli “je bůh ve vašem životě důležitý”. A kladně odpoví jen šest procent Japonců.

Japonci jsou prostě záhada. Je to země, kde je zcela běžné dojít si v dětství pro požehnání k šintoistickému bůžkovi, oddat se v kostele a nakonec se nechat pohřbít po buddhisticku. Takhle totiž funguje zavedená dělba práce mezi vírami. Je běžné pilně a pravidelně se účastnit náboženských rituálů všeho druhu, ale nepatřit k žádné církvi (členy církve je jen desetina Japonců). Omezovat se na jedno náboženství s sebou nese pachuť podivínství.

Religionisté je možné rádi nemají, protože kazí úhledné teorie, ale jinak k této japonské záhadnosti nelze než chovat sympatie.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

V jiných jazycích jsme trochu jiní lidé. Je to zčásti nevyhnutelné, protože každý jazyk, který umíme, umíme trochu jinak. Málokdo totiž dokáže obsáhnout jednu cizí řeč (natož víc) stejně plně jako mateřský jazyk. A jsou tu i záhady jako ta, proč autor tohoto menu mluví anglicky o poznání vyšším hlasem než česky. Ale pak jsou zde také opravdu podstatné otázky: Jak moc jsme jiní a kam všude vliv cizího jazyka zasahuje? Je možné, že i do tak zásadních oblastí, jako je morální rozhodování?

U textu, který se téhle otázce věnuje, českého čtenáře zaujme hned jedna z prvních vět: “V angličtině jsem důrazná, ve francouzštině uvolněná a v češtině víc citlivá.” Takže oči hned přeskočí o centimetry výše a zjistí, že autorkou je kanadská psycholingvistka Julie Sedivy. Ale zpátky k tomu, co říká.

A říká, že zasahuje. Cituje několik průzkumů, které pozměnily dobře známé “tramvajové dilema”. Odbrzděnou tramvaj, která samovolně míří na pět lidí, můžete přehozením výhybky svést na jinou kolej, kde ovšem nevyhnutelně zabije jednoho člověka. Uděláte to, nebo do situace nevstoupíte? A druhá možnost: tramvaj mířící stále na oněch pět lidí zastavíte tak, že jednoho člověka ze skupiny vyberete a vlastníma rukama strčíte pod kola. Uděláte to? Obecně platí, že lidé jsou ochotní škubnout výhybkou, tedy jednoho člověka zabít a pět zachránit. Ale hodně se jim už nechce vlastníma rukama strkat jednoho nešťastníka pod koleje v zájmu záchrany pěti lidí, i když situace je to v zásadě identická.

Woman using cell phone, looking away, cropped view
Autor: PhotoAlto, Profimedia

A co se stane, když tenhle test provedeme na jedné skupině v jejím mateřském jazyce a na druhé skupině v jazyce osvojeném? Výsledky jsou fascinující. První skupina naplnila známý vzorec, ta druhá si nejenže velmi dobře rozuměla s výhybkou, ale bez větších cavyků strkala člověka na koleje. Chtělo by se říct, že byla racionálnější - nebo také tvrdší a bezcitnější.

Vysvětlení může být několik. Podle Sedivy je nejsmysluplnější rozdíl v tom, k jaké části naší osobnosti jazyk hovoří. Uznává, že se tu pouští na hodně neprobádaný a měkký led, ale přesto nabízí vysvětlení. Mateřský jazyk podle ní mluví jak k niterným, podvědomým a ne-rozumovým mravním zásadám, tak k těm společensky osvojeným a sdíleným, kde už mohou hrát roli i rozvaha a kalkulace (“pět je víc než jeden”). Naučený jazyk má však přístup jen k té druhé části naší osobnosti.

To samozřejmě otevírá spoustu dalších otázek. Jakou roli pak hraje to, že většinu mezinárodních jednání vedou účastníci v naučených jazycích? No, tady asi trochu tušíme jakou: “šup šup, tři republiky jsou víc než jedno království”. A další otázky: je možné, že by každý jazyk skutečně trochu jinak posouval morální kompas svých mluvčích? První otázka je asi teoreticky prozkoumatelná, Ta druhá, jak píše Sedivy, je natolik komplikovaná hypotéza, že ji asi neprozkoumáme nikdy.

Díky bohu, chce se říct. Pochopitelně v mateřské řeči.

Reklama
Reklama