Jak yuppies hackli hackery

Fotografie uprchlíků s chytrým telefonem v ruce mnohé Čechy – včetně pana prezidenta - dráždí. Jak může jít o skutečně stíhané a chudé lidi, když si mohou dovolit tak luxusní kus techniky? Tímto tématem se tento týden zabýval i deník  Süddeutsche Zeitung.

Každý, kdo cestoval po Africe nebo po Blízkém východě, ví, že jsou tam telefony rozšířené i mezi chudými rolníky. Výrobci mobilních telefonů například Afriku už roky považují za trh s nejslibnějšími vyhlídkami růstu a za levnější ceny tam nabízejí jednodušší verze svých modelů. V Africe nejsou rozvedené pevné linky, mnoho lidí nevlastní počítač, většina obyvatel nemá přístup k bankovnímu kontu: mobilní telefon všechny tyto služby plní, bývá nejčastější zdrojem připojení k internetu a v mnoha zemích se přes něj díky místním aplikacím dají posílat peníze tak, jako je my v Evropě posíláme z našich účtů přes internetové bankovnictví. Proto i lidé s malým majetkem do koupě telefonu investují; je to z jejich pohledu naprosto racionální.

Je třeba zmínit, že se mezi uprchlíky se zrovna nehromadí ty nejluxusnější modely telefonů, jak viděli například reportéři Respektu minulý týden v Calais. Výjimečně se nějaký iPhone objeví, třeba koupený z výdělku v Libyi, kde jeho majitel dva roky pracoval a vydělával si na další cestu do Evropy. Ale většinou jde o starší či levnější čínské modely.

Pro běžence bývá chytrý telefon na cestě nejužitečnějším nástrojem: přes Skype, WhatApp nebo Viber aplikace můžou prakticky bezplatně komunikovat s přáteli na cestě nebo s příbuznými ve vlasti. Slouží i k předávání informací: třeba kdy a kde je v Calais právě příležitost prosmýknout se kolem kontrol na kamion jedoucí do Británie – nebo podle GPS k orientaci v neznámých zemích. A často je jediný člověk, kterého migranti v Evropě znají, kamarád kamarádka na Facebooku, se kterým se přes telefon mohou spojit a žádat ho o radu nebo pomoc.

Nikdo tomu nedokáže odolat. Ani učiněná esence subverzivnosti, tedy hackerství. Hackerství je zábavná věc, zvlášť když se na něj podíváme z většího nadhledu. Nemusí se nutně odehrávat před obrazovkou počítače: hack je vlastně každý počin, který zavedenou věc rozloží a znovu sestaví k novému účelu, užití, smyslu. Škála je široká.

Můžeme zcela nevinně hacknout nábytek z IKEY a zbavit tak švédské poličky a stoly jejich charakteristické vlastnosti a klíči ke globálnímu úspěchu: líbí se všem, jsou asepticky vkusné, a proto udávají tón na celém světě. Tvoří jakýsi globální obývák, ložnici i kuchyni.

To správné chvění z rozkladu světového řádu ale přece jen přichází na řadu jinde. Když dnes uvidíte vprostřed léta skupinu Mikulášů, buď se usmějete, nebo zavrtíte hlavou. A to samé učiní přihlížející četník. V polské Vratislavi na konci osmdesátých let byl však smysl letního průvodu Mikulášů docela jinde. Nebylo to shromáždění přímo požadující občanské svobody a pád železné opony. Mikulášové skandovali úplné nesmysly - přesto je nakonec policejní jednotky rozprášily a pozavíraly. Pomerančová alternativa totiž pochopila, že totalitní diktatura nesnese nesmysl, ale nemá smysluplné prostředky, jak mu zabránit, a musí proto ukázat svou násilnou podstatu. Byl to báječný hack.

Vraťme se ale na počátek. Bavíme se o hackerství v jeho nejznámější podobě, hackerství digitálního světa. A co že se mu to stalo? Postihla ho nemoc gentrifikace, česky řečeno… zpupkovatění? Česky řečeno s nadsázkou. Pro nadváhu není v moderní gentrifikaci místo, a už vůbec ne v této její verzi. Gentrifikovaní hackeři - v přestávkách mezi svým gentrifikovaným hackerováním - debatují o kvalitě kávy, probírají kyselinku autentických vín a přou se, zda je v sendviči s kozím sýrem vhodnější rukola či polníček.

Hackerskou zónu kolonizují yuppies, young urban people, a také nástupci hipsterů. tzv. yuccies (young urban creatives) – prostě mladí kosmopolité. A podvratnou energii přetavují v nekonečné množství start-upů a kreativních projektů, které koneckonců nejsou nic jiného než byznys a hledání příležitostí, jak vydělat balík peněz. A to je dost vzdálené původnímu étosu hackerů. Hrdinové filmu Matrixu sice byli velmi kreativní, ale marketing je moc nezajímal. Dnes se vám snadno stane, že “čerstvý absolvent Stanfordu vám dá do ruky vizitku s nápisem “Zakladatel. Investor. Hacker.” Bez ironie.”

Tohle dilema není černobílé, protože jako každá správně podvratná činnost ani hacking není černobílý. Nenápadně podrývat zaběhnuté vzorce a struktury je blahodárné, ale také náchylné ke zneužití a čiré destrukci a kriminálnímu zlu. Autor eseje má nicméně jasno: kriminálníky stíhejme, ale rozmělňování hackerského étosu v pořádku rozhodně není. Proto svůj text zakončuje zvoláním “Yuppies, go home!”

Jedno ale musí mladým kreativcům s těmi správnými brýlemi a těmi správnými modely výpočetní techniky přiznat. To, co se jim povedlo s hackerstvím udělat, je dokonalý hack.

Levicově liberální list The Guardian věnuje hned dva komentáře nové hvězdě labouristů – favoritovi na nového předsedu strany, šedesátiletému poslanci Jeremymu Corbynovi (píšeme o něm podrobně v novém Respektu).   Nepřekvapí, když autor prvního textu Seumas Milne vítá, že jeho vítězství by přineslo konec úsporné politiky a větší veřejné investice, ale komentář si všímá ještě jedné věci – že corbynománie má už dnes zásluhu na demokratizaci nejen Labour Party, ale i celé stranické politiky.

Jen za minulý týden se prý k volbě nového labouristického předsedy registrovalo 168 tisíc lidí. A tato aktivizace podle autora může přispět nejen k novému fungování Labour Party, ale obecně k tlaku na lepší fungování vnitrostranických mechanismů - a vůbec k lepšímu fungování politiky, kterou „dnes vytváří jen uzavřená skupina elit“.  Milne tak Corbyna vítá jako člověka, jenž může symbolizovat změnu společenské atmosféry, ale zároveň přiznává, že se v jeho osobě skrývá riziko. Může vyhrát a pak bude mít velmi silný demokratický mandát - ale také je možné, že se strana pod jeho vedením posune příliš nalevo a bude tak nevolitelná, jak tvrdí jeho straničtí rivalové i bývalí labourističtí předsedové v česle s Blairem.

Druhý komentář od Anne Perkins si pak všímá tvrdých útoků, jimž je Corbyn vystaven ze strany konzervativců. Nazývá to „politickým torture pornem“ a tvrdí, že tím dál podrývají vzájemný respekt a upřímnost, které jsou nutnou součástí demokracie.  Tato snaha podle ní neprospěje ani toryům, nebo řádná strana nemůže dlouhodobě existovat bez opozice.

„Korupce politické komunikace sice není jediným důvodem, proč se lidé neúčastní politiky, ale volební manažeři toryů by mohli udělat malý krok k nápravě. Nehnat se po levných bodech a uvědomit si že demokracie jedné strany je protimluv. Měli by se snažit vyhrát pomocí argumentů, a ne se snažit opozici jen vyhladit,“ končí komentář Anne Perkins.

Ze světa počítačových znakových sad: populární smajlíky emoji, které jsou spolu se všemi ostatními myslitelnými znaky od čínštiny přes geometrické tvary po hieroglyfy součástí specifikace Unicode, se rozšíří o 38 nových emotikonů. K takovým smajlíkovým hitům jako muž s knírem nebo bota na podpatku tak přibude žralok, mrkev nebo (poněkud děsivý) klaun. Nové emoji se objevily v návrhu Unicode verze 9, který má vstoupit v platnost v létě příštího roku a obsahuje i řadu dalších novinek - které pochopitelně zastiňuje vyhlídka smajlíku vyobrazujícího slaninu.

Nový standard však ještě neznamená okamžitý přísun novinek do telefonů dychtivých uživatelů. Z aktuálního Unicode 8 implementovali technologičtí giganti pouze rasově diverzifikované postavičky, zatímco například jednorožec zatím přichází zkrátka. Pokud se však novinka zavede, ocení ji mimo jiné uživatelé Facebooku, kteří emoji používají k vyjádření smíchu skoro tak často jako citoslovce „haha“. Jak zmiňuje Guardian, tragická absence zrzků a zrzek ve smajlíkové sadě ovšem stále zůstává nenapravena.

Kdo rozhoduje o našich životech? Algoritmy. A víc, než myslíte. Když banka přemýšlí, na jak vysoký úrok vám půjčí, už nedá na úsudek bankéře, se kterým půjčku probíráte. Vyhodnocení vaší rizikovosti (a tedy i množství peněz, která bance na splátkách vrátíte) nechá na algoritmu. Kdo vás vyřazuje z přijímacích pohovorů dvě vteřiny poté, co odešlete životopis a motivační dopis? Stále častěji algoritmus. Nesete velké riziko, že stejně nebudete pasovat, tak proč ztrácet čas s pohovorem a otázkami “řekněte mi své tři nejlepší vlastnosti”.

Na jednu stranu to zní jako skvělá zpráva. Strojové hodnocení je přece nestranné, nedá na prchavý dojem, učiněná objektivita. Má to dva háčky: žádná objektivita tu není, a i kdyby byla, stejně máme kardinální problém.

V prvé řadě samozřejmě vždy záleží na tom, kdo algoritmus programuje, která data do něj vkládá a jak je vyhodnocuje. Je tu spousta prostoru pro čiré utiskování. Jestli víte, že ve vašem městě je problémová čtvrť, můžete velmi snadno filtrovat uchazeče/klienty podle směrovacího čísla. Pokud vám navíc potenciální zaměstnavatel při pohovoru řekne “bydlíte ve Smrťákově a tím jste podezřelej”, zní to výrazně hůř, než “automatizovaná evaluace zohlednila kritérium lokalizace”.

I kdyby však byly hodnotící programy prosty prvoplánových lidských chyb a diskriminací, nesou s sebou jiné riziko. Vytváření profilů lidí z dostupných informací (naivně doufejme, že získaných výhradně legální cestou, ale předpokládejme, že tento byznys za sebou nechává mnohem temnější stopu) se věnuje nesčetně společností. Jimi vytvořené profily lidí by měly být schopné odpovědět na téměř nekonečné množství otázek pojišťoven, bank a dalších firem. Data jsou sesbíraná z různých zdrojů, ale vždy jsou neúplná. To firmy dohání jejich extrapolací, vyvozováním závěrů z vyvozených závěrů – a správně tušíte, že to není nejspolehlivější metoda poznání něčeho tak zapeklitého, jako je lidský život. Přesto na ně firmy spoléhají čím dál tím víc.

Měli bychom tak mít právo vědět víc o mechanismech, které rozhodují o našich životech. Kdo se o to ale snaží, naráží na Hlavu 22, argumentuje autor textu. Algoritmy jsou samozřejmě duchovní vlastnictví a ukazovat jejich střeva není možné, poškodilo by nás to v konkurenčním boji, říkají jejich tvůrci i uživatelé. Takže dozvědět se něco o jejich fungování - a případných zásadních chybách - je prakticky nemožné.

Soudy sice kritiku algoritmického světa uznávají, ovšem trvají na tom, že důkladný přezkum konkrétního hodnotícího programu mohou nakázat až poté, co se na nějakou zjevnou nespravedlnost přijde. Díky moc: ale jak ji identifikovat a přijít na ni, když jsou tyto programy černou skříňkou, do jejíhož fungování není možné nahlédnout? Známe jen výsledek, který z černé skříňky vypadne.

A takový výsledek může být rozdíl mezi prací či nezaměstnaností, mezi šancí na hypotéku či doživotním nájmem. “V sázce je zkrátka příliš moc, než abychom se vůbec nezajímali, co o nás algoritmy (pokradmu vládnoucí světu) říkají,” uzavírá text.

Video:  Robert Gagno je autista - a jeden z nejlepších hráčů pinballu na světě:

Kulturní tip: Pod sluncem Satanovým. ČT art 20.8.2015  20:25. Gérard Depardieu jako kněz v adaptaci slavného Bernanosova románu. Francouzský film oceněný Zlatou palmou v Cannes 1987.