sobota 15. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nike, dresy a hardcore. Jak si punk osvojil sportovní módu i smýšlení. Fascinují antropologický pohled na to, jak se ve Spojených státech proměnila punková móda i postoje směrem od natužených čír, vysokých vojenských bot a kožených bund směrem k hokejovým dresům, běžeckým botám a šortkám, přináší Maria Sherman v textu pro magazín Rolling Stone. 

„Přestože sdílejí podobné skupinové chování, punkáči a atleti si v minulosti nikdy moc nerozuměli. V zásadě je obtížnější najít dvě sobě více vzdálené sociální skupiny: být zapálený do sportu je mainstreamové hobby, poslouchat punk je alternativní praxe. Obě tyto komunity mají své vlastní dorozumívací kódy, žargon i způsob oblékaní, ovšem na opačné straně spektra. Nikdy nebyly míněny tak, aby se protkly – dokud se tak ovšem nestalo,“ líčí výchozí pozici Sherman a dává za příklad čtyřicetivteřinovou skladbu I Hate Sports od hardcoreové kapely 7 Seconds z roku 1982.

Reklama
Reklama

Přitom to byl právě její frontman Kevin Seconds, kdo se podílel na popularizaci sportovního vzhledu coby antitezi k okázalé punkové uniformě. „Nikdy mě nelákalo chodit po ulici a nakrucovat se jako páv s modrozeleným čírem,“ vzpomíná Seconds. „Měl jsem radši hlavu ostříhanou na krátko a dostával jsem za to pěkný kapky: Copak nejsi pyšný na to, že jsi punk, ptali se mě.“

K popularizaci sportovního vzhledu pak přispělo hnutí straight edge, které bylo striktně proti drogám, alkoholu a převážně vegetariánské. „Zajímalo nás to stejnou měrou, jako nás zajímal punk. To byla naše rebelie,“ říká Ray Cappo z kapely Youth of Today. „Když jsem se ale začal stýkat s punkery na Lower East Side, s hrůzou jsem zjistil, že tu drogy frčí daleko víc než na mojí střední škole. Nás ale zajímal čistý životní styl, a to se odrazilo i v našem oblečení.“

Tak se sportovní vzhled a levné kecky Air Jordan dostaly i do komunity, která od základu sporty spíše opovrhovala. A nebylo to nakonec tak násilné spojení, protože obě skupiny čerpají jak z mladistvé energie a fyzické síly, tak se v nich manifestuje silná fanouškovská přináležitost.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Nejočekávanější hudební festival roku Desert Trip, kde průměrný věk účinkujících činil 72 let, se stal událostí, která přitáhla jak generaci poválečných baby boomers, tak jejich potomky z řad mileniálů. Ti všichni chtěli pohromadě na jednom místě zažít koncertní sérii zahrnující The Rolling Stones, The Who, Neila Younga, Boba Dylana Paula McCartneyho, Rogera Waterse - a ukázalo se, že tu nevládly jen sentimentální vzpomínky.

„V závěrečných hodinách festivalu, který získal okamžitě přezdívku Oldchella, udělal Roger Waters něco naprosto nezbytného. Místo aby zahalil Desert Trip do oblaku nostalgie a marihuanového kouře, spustil bývalý člen Pink Floyd ostrý výstup proti Donaldu Trumpovi.“ - Tímto postřehem zahajuje reportáž z Desert Trip pro server Pitchfork publicistka Jillian Mapes a pokračuje popisem scény, kde se objevil nápis: Hloupý, rasistický, prolhaný, sexistický prase – kašlat na Trumpa a jeho zeď.“ V tu samou chvíli na pódium vstoupil zástup dětí hispánského původu v tričkách se sloganem „derriba el muro“ – tedy „strhněte zeď“.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=IHznNjpMTXo

Byl to potřebný moment, konstatuje Mapes. Už proto, že se tu Waters pokusil první generaci rockových fanoušků připomenout jejich anti-autoritářské kořeny a přesvědčení, kterým kdysi věřili, než se sami stali establishmentem. Waters přitom tímto krokem dost riskoval, protože spokojených příznivců konzervativních hodnot bylo na této akci bohatě. Už proto, že lístek na beznadějně vyprodaný festival stál mezi 1000 a 1500 dolary, což je nadstandardní suma.

Zbytek víkendu tak Mapes prochází publikem, baví se s fanoušky, pochybuje o rockovém kánonu, který stvořila šedesátá a sedmdesátá léta, ale především si klade otázku, zda je možné mít rád Boba Dylana, a přitom volit Trumpa.

https://www.youtube.com/watch?v=Gmp-4bKjpGE

Reklama
Reklama