sobota 2. 6. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

O kriticích a online médiích, které patří v oblasti psaní o umění mezi inovativní hlasy, píše Mary Louise Schumacher. Vychází přitom z vlastního výzkumu, pro který oslovila na 300 autorů věnujících se výtvarné kritice v amerických médiích. Závěr, že ty nejodvážnější experimenty s formou a hledáním nového jazyka se odehrávají mimo mainstream, není zase tak překvapivý jako některé jednotlivosti.

Schumacher cituje Gildu Williams, autorku knihy How to Write About Contemporary Art, která se domnívá, že úroveň psaní o výtvarném umění nikdy nebyla vyšší. „Kvalita psaní šla nahoru. Dotklo se to celého ekosystému a je radost o umění číst. Internet to opravdu zlepšil.“

Reklama
Reklama

Podle Louise Schumacher stále platí, že máme sice tu čest s formálními experimenty na Tumblru a přibývá videokomentářů, těžištěm profese nicméně stále zůstává „staromódní“ psaní, které je zasvěcené i hodnotící a dává si záležet na adekvátním rámování diskuze o umění. Ukázkovým příkladem toho může být třeba Jerry Saltz, nedávno Pulitzerem oceněný kritik New York Magazine.

Kromě něj ovšem Mary Louise Schumacher vyzdvihuje jiné platformy jako časopis Triple Canopy, jehož zázemí je silně literární a usiluje o preciznost a „pomalost“ v prostředí rychlého internetu. Připomíná i trendový DIS Magazine s jeho progresivním přístupem k videu a blog Black Contemporary Art, který zase nabízí jiný průřez uměleckou krajinou než dominantně bílé mainstreamové instituce.

Ocenění se tu dočká také Maggie Nelson, autorka vyhledávané knihy The Art of Cruelty, která se věnuje významu brutality v umění. A Schumacher vyzdvihuje rovněž sérii textu, které pod titulem On Photography pro The New York Times píše Teju Cole – a po vzoru stejnojmenné knihy esejů od Susan Sontag tu všestranně komentuje různé průniky umění do každodennosti.

„Podtext tu je následující,“ uzavírá Schumacher. „Prožíváme kulturní revoluci, již nastartovaly technologie, a to je téma, které není ještě úplně dobře popsáno. Způsoby, jakými o umění přemýšlíme a jaké významy z něj odvozujeme, se dramaticky proměnily. Společně s tím, jak komunikujeme, vnímáme média a přijímáme informace. Někteří z nejlepších autorů, kteří dnes píší o umění, mají nejen dobrou znalost svého oboru – a pochopitelně o něm píší s nadšením, ale také dokáží podat širší pohled toho, jak vizuální kultura přetváří naše životy.“

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

„Kdysi dávno v nultých letech jsem vedl hudební online fórum, jehož pravidelné účastníky většinou tvořili znudění kancelářští pracovníci. Jednou jsme provedli hrubou kalkulaci založenou na četnosti našich příspěvků a průměrné hodinové mzdě, abychom zjistili, o kolik britská ekonomika přišla s časem, který jsme věnovali diskutování o Daft Punk, Outkast, Britney a dalších. Došli jsme k tomu, že jsme produktivitu země oslabili o 1,7 milionu liber.“

Tak popisuje romantiku počátku milénia Tom Ewing v osobním komentáři, který se ohlíží za zásadním komunitním médiem té doby: hudebními fóry. Text se jmenuje Pop, passion and enemas: how online forums created a new musical culture a vyšel na serveru The Guardian.

Reklama
Reklama

„Hudba přitahuje debaty stejně jako magnet kovové piliny,“ konstatuje Ewing - mění se pouze prostředí, v nichž se tyto konverzace odehrávají. V padesátých letech to byly mléčné bary, jež vystřídaly obchody s deskami, osmou a devátou dekádu formovaly fanziny - a nové tisíciletí s sebou ještě před nástupem sociálních sítí přineslo zmíněná fóra.

Pro fanoušky, kteří vyrostli v době hudebního tisku, na nějž nemohli reagovat, byla příležitost vmísit se do hovoru s jinými podobně naladěnými posluchači naprosto neodolatelná. Vyměňovali si tu názory a sdíleli linky na pirátské downloady nových desek. Fóra šla ruku v ruce s boomem mp3 souborů.

„Nejsilnějšími okamžiky byly chvíle, kdy celá komunita mohla s nadšením sdílet radost ze svého milovaného hobby,“ vzpomíná Ewing. „Když vyšla nová, dlouho očekávaná deska, konverzační vlákna se podobala vichřici, která přinášela spontánní rychlé reakce, vtipy, teorie, přemrštěné hyperboly i přátelské hádky. Vždy když vzpomenu na vrcholné momenty popu raných nultých let – od Beyoncé a jejího Crazy In Love po Heartbeats od The Knife – ty divoké debaty se  nedaly oddělit od hudby a tance, patřily k tomu vzrušení.“

S tím, jak se sociální aktivity přenesly na Facebook a Twitter, ovšem fóra začala pomalu vymírat. Pro mnohé účastníky byla zároveň fóra první zkušeností s tím, jak tvrdé a zraňující může pobývání na síti být. „Kultura jakékoli internetové platformy vyrůstá z toho, co její uživatelé dělají, a z toho, co je zajímá, ovšem jejich chování také vedou omezení, která jsou zabudovaná v technologii samotné.“

Důležité je nejen to, co platforma svým uživatelům umožňuje, ale také to, jaké pravomoci dává moderátorům, aby jistému chování učinili přítrž. A tam to podle Ewinga nebylo zas tak slavné a pro některé účastníky to znamenalo i první kontakt s kyberšikanou. „Hudební fóra uspěla v tom, že se stala místem setkání vášnivých hudebních fanoušků - ale nikdy to nebyly tak otevřené a rozmanité komunity, jak jsem doufal, když jsem sám jedno zakládal. A tím, že jsem jedno vedl, jsem dostal i lekci, s níž se Twitter, Facebook a další stále ještě potýkají: Mít dobré úmysly samo o sobě nestačí.“