úterý 6. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

O Evropě se dnes téměř automaticky píše jako o prostoru „zakrslého“ ekonomického růstu, jenže to přestala být pravda. “Ekonomickým příběhem roku 2017 je euforie v eurozóně,“ píší naopak Financial Times. Ekonomický růst v zemích užívajících jednotnou měnu je v prvním čtvrtletí roku 2017 dvakrát vyšší než ve Spojených státech. Deník sice radí k opatrnosti a uvádí příklady z minulosti, kdy eurozóna nejdříve nadchla a pak investorům připravila zklamání. “Mnozí investoři a ekonomové teď nicméně docházejí k závěru, že ekonomické oživení eurozóny stojí tentokrát skutečně na pevných základech,” dodává ovšem.

Člověk si vůbec musí poupravit představy. Navzdory řecké krizi roste eurozóna rychleji než Spojené státy již dva a půl roku. Podle BBC zůstávají tahouny eurozóny Německo a Franci, ale růst je rozložen do velké části eurozóny: zmátořila se i Itálie a roste Portugalsko. K tomu je dobré připočítat jisté politické zklidnění, což znamená ze všeho nejvíc vítězství Emmanulea Macrona ve francouzských prezidentských volbách.

Reklama
Reklama

Ve zprávách vůbec úspěchy často chybí. Málokdo si uvědomuje, že se z nejhorší krize vyhrabalo i Španělsko a zároveň udrželo politickou rovnováhu, byť ne úplně snadno. Populističtí Podemos zůstali “pouze” třetí nejsilnější stranou - a neúspěch populistů v zemi, kde se nezaměstnanost v jednu chvíli nebezpečně přibližovala hranici 30 procent, je rozhodně pozoruhodným příběhem.

Zachránilo se také zmíněné Portugalsko, které má nastartováno k nejrychlejšímu růstu za poslední dvě desetiletí. O Irsku jsme už také přestali uvažovat jako o zbankrotované zemi. Všechno rozhodně není OK a italské banky ještě připraví evropský politikům horké chvilky, ale Řecko v tuto chvíli vlastně zůstává výjimečným příkladem selhání.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Bezprostředně po sobotním teroristickém útoku v Londýně vystoupila britská premiérka Theresa May s rádoby silným prohlášením, jehož sdělení shrnula do chytlavé věty “Čeho je moc, toho je příliš” (Enough is enough). Zdá se ovšem, že si naběhla na vidle. Teď čelí výzvám, aby odstoupila z čela vlády, a to nejen ze strany šéfa opoziční Labour Party Jeremy Corbyna. Přidal se i bývalý poradce bývalého konzervativního premiéra Davida Camerona Steve Hilton, který prohlásil, že premiérka je “odpovědná za bezpečnostní selhání”, jež přímo vedla k útokům - a že “místo snah o znovuzvolení by měla odstoupit”.

Ponechme stranou vyřizování účtů mezi různými frakcemi konzervativní strany, podstatou sporu je to, že než se Theresa May stala premiérkou, byla v letech 2010 - 2016 ministryní vnitra. Když tedy teď po útocích vystoupí s tvrzením, že “nemůžeme a nesmíme předstírat, že můžeme dále pokračovat stejný způsobem jako dosud”, míří tak trochu sama sebe. Jejím kritikům samozřejmě netrvalo dlouho, aby připomněli, že v době jejího působení na ministerstvu seškrtala vláda 20 000 míst v policejním sboru.

Reklama
Reklama

“Je prostě skutečností, že jsme v uplynulých sedmi letech jako město přišli o 600 milionů liber. Museli jsme zavřít policejní stanice, prodat policejní budovy, přišli jsme o tisíce policistů,” přisadil si i Sadiq Khan, jinak velmi oblíbený labouristický starosta Londýna, jehož premiérka za zvládnutí situace chválila do nebes a zastala se jej i proti kritice Donalda Trumpa.

Situaci příliš neuklidnilo ani odhalení, že jeden z pachatelů Khuram Butt byl policii dobře znám. Otevřeně se hlásil k extrémním formám islámu, vystupoval dokonce v dokumentárním filmu stanice Channel 4 o londýnských radikálech - a jeho podezřelé chování bylo minimálně dvakrát hlášeno policii. The Guardian teď píše, že MI5 zažívá největší krizi od pumových útoků v roce 2005. Bezpečnostní složky se ale hájí tím, že sledovat všechny podezřelé je zcela mimo její možnosti.

Na seznamech podezřelých teroristů je podle listu 3000 osob a pro MI5 pracuje 4000 mužů a žen - a to nemá agentura zdaleka na starosti jen terorismus. Agenti navíc tvrdí, že ve skutečnosti je možné nepřetržitě sledovat pouze malou část lidí na seznamu a Guardian například cituje bývalého agenta MI6, který tvrdí, že kdyby měl stát skutečně po 24 hodin denně dohlížet na všechny podezřelé, vznikla by společnost, v níž by sám nechtěl žít.

Zda je kritika premiérky a bezpečnostních složek oprávněná, je obtížné posoudit. Policie se vehementně zastává třeba Raffaello Pantucci, autor uznávané knihy o terorismu ve Velké Británii. Připomíná, že kromě aktuálního seznamu 3000 podezřelých ještě existuje seznam další, na němž figuruje 23 000 osob, jež kdysi patřily mezi podezřelé, pak ale z jádra sledování vypadly. Seznamy se přitom neustále rozrůstají, podezřelí z nich mohou vypadnout pouze v případě vlastní smrti.

Hrozba nepříliš sofistikovaného terorismu v každém případě roste, na druhé straně je zjevné, že představa o osamělých extrémistech, proti nimž je velmi obtížné zakročit, je také dosti zjednodušující: v Manchesteru zabíjela bomba, kterou musel útočníka někdo naučit vyrobit a na niž si musel opatřit materiál, v Londýně vraždila trojice, jež se musela smluvit a organizovat.

Theresa May vloni “přežila” evropské referendum, v němž prosazovala setrvání v EU, s nic neříkajícím bonmotem “Brexit is Brexit“, který jí pomohl stát se premiérkou a který pak opakovala celé měsíce. Druhý pokus s heslem “Enough is enough” neprobíhá tak hladce.

Reklama
Reklama