Economist: Rusko považuje Zemana za svého spojence

V Německu se něco mění. „Po pětadvacet let trvajícím omezování výdajů na obranu nastává obrat: Berlín bude zvyšovat vojenský rozpočet o šest procent v každém z příštích pěti let,“ píší v analýze německé armády Financial Times. Vláda Angely Merkelové má přitom docela slušnou podporu jinak pacifistické, a po zkušenosti druhé světové války ke všemu vojenskému skeptické veřejnosti. Podle posledního průzkumu 49 procent respondentů schvaluje vyšší obranné výdaje, 36 procent je proti.

Tato proměna je výsledkem ruské mocenské politiky, která podle názoru naprosté většiny evropských zahraničněpolitických expertů představuje nejhorší bezpečnostní ohrožení Evropy od konce studené války. „Nová politika Kremlu začala dávno před krizí na Ukrajině a bude nás zaměstnávat ještě velmi, velmi dlouho,“ prohlásila ministryně obrany Ursula von der Leyen počátkem roku.

Právě tato matka sedmi dětí má reformu německé armády na starost a bude to pořádně náročný úkol. Armáda našich sousedů je totiž v žalostném stavu. Loňský výzkum ukázal, že provozuschopných je jen 42 ze 109 stíhaček Eurofighter, 24 ze 43 velkých přepravních letadel (mnohdy padesát let starých) a 41 ze 190 helikoptér. Důvod byl překvapivě banální: nedostatek náhradní dílů.

Pokud vás zajímá, jak o průjezdu amerického vojenského konvoje Českem informovala ta nejlepší světová média, vybírám dva odkazy. První text je v němčině, z legendárního švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung. Druhý článek pak vyšel ve čtvrtečním vydání týdeníku The Economist a píše se v něm například:

„Český prezident má vcelku bezmocnou funkci, ale Rusko jej zjevně považuje za svého spojence. Při analýze ruskojazyčných médií od října 2012 do února 2015 zjistila pražská firma Semantic Visions, která se zabývá analýzou rizik, že Zeman v nich byl zmíněn nebo citován 16552krát. Pro srovnání německý prezident Joachim Gauck (nepokrytě kritický k ruské politice, pozn. T.L.) byl zmíněn pouze 481krát. Vzhledem k tomu, že jsou ruská média kontrolována prakticky výhradně Kremlem, to dokazuje Zemanovy vazby na vysokých postech.“

„Věřte mi, Tsipras to měl snadné,“ píše v komentáři o dosavadním selhání radikální řecké Syrizy José Ignacio Torreblanca, který v prestižním think tanku European Council on Foreign Relations vede projekt Reinvention of Europe (volně přeloženo „Obroda Evropy“). Jeho krátký komentář, jenž vyšel ve španělském deníku El Pais, přesně popisuje fungování Evropy: „EU funguje lépe, než se obvykle tvrdívá, a to zvláště vzhledem k tomu, že se nemůže orientovat podle žádných modelů nebo následovat jiné příklady podobné integrace. Za vše, čeho Evropa při své integraci dosáhla, vděčí své obrovské pružnosti. Od začátku sledujeme, jak političtí lídři zas a znovu, unaveni po dnech a nocích nonstop vyjednávání, dosáhnou dohody na něčem zdánlivě nemožném. V praxi tedy funguje něco, co by v teorii vůbec fungovat nemělo – ale nač se kvůli tomu zlobit.“

Politici Syrizy při svém diplomatickém tažení naprosto ignorují tuto základní evropskou metodu – a proto zatím narazili nejen do berlínské, ale prakticky do celoevropské zdi nepochopení. Tak moc věřili ve správnost své ekonomické analýzy krize (jakkoli v ní mají podporu řady špičkových ekonomů) a tak málo pokory a taktu vůči věřitelským státům prokázali, že výsledkem jejich prvních tří měsíců není nic kromě značné evropské únavy a vytrácející se trpělivosti.

„Prvním úkolem Tsiprase a jeho vlády mělo být nalezení vyššího politického cíle, kterým by ospravedlnili prodloužení a proměnu záchranného programu v řecký prospěch (Tak jako Unie tolikrát v minulosti nadřadila politické cíle technickým, ekonomickým propočtům, pozn. T.L.). Nebyl to těžký úkol – k moci se dostali ve vzácné chvíli nejednoty zemí EU při hodnocení dopadů úsporné politiky a chyb původní konstrukce eurozóny. Ve chvíli, kdy už mnoho Evropanů vnímalo nešikovnost troiky a příliš velkou zátěž naloženou na bedra Řeků.

Chvíle tedy byla zralá na to, aby se Tsipras spojil s šéfem Evropské komise, který se upsal stimulům do ekonomiky, a chtěl se vykoupit z viny za svá minulá selhání (v postu lucemburského premiéra, pozn. T.L.). Anebo aby se spojil s šéfem Evropské centrální banky, který spustil nevídanou politiku monetární expanze bez ohledu na odmítavý názor Německa. Anebo aby si naklonil vlády v Paříži, Římě a Madridu, které by rády použily Atény jako nástroj ke zničení dogmat, s nimiž Němci brzdí ekonomický růst.

Věřte mi, Tsipras to měl snadné. Ale ať už to bylo kvůli dogmatismu, špatným rádcům anebo kvůli tomu, že sleduje jiné priority, zasekl se v konfrontaci se svými partnery. A výsledek tohoto plýtvání politickým a morálním kapitálem? Dostane polovinu toho, čeho mohl docílit, kdyby jednal inteligentně a pružně, a to za dvojnásobnou cenu. Škoda, hlavně pro Řeky.“

A pokud se chcete podívat na to, jak nynější ministr financí Janis Varufakis hodnotil příčiny řecké krize ještě před zatím neúspěšnou - a právě nedostatkem pokory provázenou - kariérou, pusťte si video.

Optimističtější pohled, alespoň tedy z hlediska Tsiprase a Řecka, má zástupce šéfredaktora německého týdeníku Der Spiegel Nikolaus Blome. „Možná pro Tsiprase vše dopadne lépe, než se nyní zdá. Jeho hlavní soupeřka – Angela Merkelová – je totiž politicky ve slabší pozici než si uvědomujeme,“ píše oceňovaný novinář, který o kancléřce vloni vydal knihu. 

„Když špičkoví politici a úředníci z její velké koalice s novináři mluví o Řecku, tak stále méně používají suchý jazyk ekonomie a nahrazují jej mnohem více vzrušujícím jazykem geopolitiky. Řecko, říkají pak, je jihovýchodní výspou NATO. Je to nárazník při cestě tisíců uprchlíků do Evropy, příliš důležitá země na to, abychom ji nechali o samotě. Tím si zjevně připravují půdu pro třetí záchranný balíček, který by už pouze ekonomickou terminologií a rétorikou nedokázali protlačit parlamentem,“ napsal Blome tento týden v FT. „Jestli se Merkelová něčeho bojí, tak pocitu příliš velké německé převahy v Evropě – a toho, že jí bude dávána zodpovědnost za odchod Řecka z eurozóny.“ 

Se 170 miliony obyvatel nejlidnatější země Afriky. Největší ekonomika Afriky. Africký stát s největší globální vahou. To vše je Nigérie, kde tento týden došlo k historickému momentu. Poprvé v dějinách teď došlo k výměně vlády ve svobodných volbách. Málo úspěšného křesťanského prezidenta Goodlucka Jonathana, kterému v úřadu nedopřálo štěstí ani jeho krásné křestní jméno, nahradí Muhammad Butari, muslim ze severu země.

„Fantastické uznání porážky ze strany Jonathana bude vzpruhou pro demokraty na celém kontinentu. Doufejme a modleme se, aby je Buhari nezklamal,“ píše v redakčním komentáři ve novém vydání týdeníku The Economist.

Buhariho nevýhodou je, že byl před třiceti lety krátce diktátorem Nigérie, vládl tehdy tvrdou rukou a hospodářsky dost neúspěšně: ze země například vyhnal stovky tisíc imigrantů z jiných západoafrických států. Optimisté přesto věří, že se z chyb poučil a upozorňují na jeho pověst čestného asketického muže, který na rozdíl od svého předchůdce bude považovat za prioritu boj proti Boko Haram i proti korupci, která je největší brzdou Nigérie. Stupeň této korupce ilustruje 20 miliard dolarů, které se ztratily ze státní kasy – když na to respektovaný guvernér centrální banky počátkem minulého roku upozornil, Jonathan ho vyštval z funkce.

The Economist připomíná, že k první výměně vládnoucích garnitur u volebních uren v Africe došlo až v roce 1991 v Beninu; dnes už tuto základní demokratickou zkušenost aspoň jednou zažilo třicet afrických států. Jeden malý doklad toho, že se Afrika hýbe kupředu.

Krize nestíhá jen jih, ale také na sever. Paradoxně trápí donedávna vzorový stát Unie, Finsko, které v eurokrizi platí za největšího zastánce škrtacích reforem. „Zasáhlo nás nejednou hned několik šoků. To se snad nestalo žádné jiné evropské zemi,“ tvrdí guvernér finské národní banky a má na mysli existenční problémy Nokie, hlavního koncernu země, a na ni navazujícího elektronického odvětví, dále krizi dřevozpracujícího průmyslu i ekonomickou depresi v sousedním Rusku, která se do Finska tradičně přelévá.

Kromě toho do důchodu odchází generace narozená během rekordního poválečného baby-boomu a mzdy ve finské ekonomice v posledních pěti letech stoupaly více než jinde v Evropě – země tím ztratila konkurenceschopnost a tento problém jako člen eurozóny nemůže řešit devalvací vlastní měny.

 „Situace je horší než v 90. letech, protože teď nemáme žádnou vizi budoucího směřování,“ říká v narážce na tehdejší dobu osmnáctiprocentní nezaměstnanosti a hluboké recese Juha Sipilä, který se po dubnových parlamentních volbách pravděpodobně stane premiérem. „V dobrých časech jsme neudělali důležité reformy a ve špatných časech se provádějí jen velmi těžko.“

Podle statistik současná krize není tak vážná jako počátkem 90. let, kdy Finsko vsadilo na vědu, výzkum a školství a odrazilo se k letům velké prosperity. Nezaměstnanost činí 9 procent, HDP se zmenšilo během pěti let „jen“ o 5 procent. Ale jak píší v analýze i reportéři FT: v 90. letech existoval jasný návod na řešení, nyní jsou recepty dosti nejasné.

Video: Na téma budoucnosti Afriky debatovali skvělí znalci kontinentu na Oxfordském literárním festivalu. Hodinou debatu vřele doporučuji a zde vybírám několik argumentů.

Martin Meredith (autor vynikající knihy The State of Africa): Velkým trendem budoucnosti bude další nárůst populace. V roce 1930 v Africe žilo nějakých 130 milionů lidí, dnes miliarda, v roce 2050 to budou více než dvě miliardy. Vlády, ať už více či méně zkorumpované, si s tímto nárůstem nebudou schopné poradit. Šedesát procent obyvatel Afriky bude žít ve městech a ta si představuji jako malá moderní centra obklopená nekončícími kilometry slumů. Bude to naprosto dysfunkční systém. Politicky bude Afrika stále paralyzovaná minulostí; skutečností, že většinu států vytvořili uměle Evropané, aniž by těmto společnostem rozuměli. To bude nadále vyvolávat nestabilitu.

Tim Burghis (někdejší západoafrický zpravodaj FT): Můj nigerijský kamarád předpověděl, že Afrika bude velkým dolem. Podívejte se právě na Nigérii, pouhá 4 procenta státních příjmů pochází z daní občanů, 70 procent z ropy a plynu. Vlády s takovou strukturou příjmů nepotřebují budovat společenskou smlouvu s občany, jejich většinu nepotřebují - a proto do jejich životních podmínek neinvestují. Trochu se nyní v Africe opakuje model z dob kolonialismu: tehdy zahraniční mocnosti vysávaly africké společnosti prostřednictvím korumpovaných místních elit. Dnešní systém bych nazval finančním kolonialismem: část africké elity je zapojená do globální ekonomiky, ale zisky a peníze ve velkém vyvádí na svá zahraniční konta a statisticky měřitelný hospodářský růst se jen minimálně projevuje i ve snižování chudoby. Zastavit toto vyvádění majetku a zisků z Afriky je pro budoucnost naprosto klíčové – důležitější než rozvojová pomoc.

 Jonny Steinberg (jihoafrický akademik z Oxfordu): V Africe se ale dějí i nové věci. Dřívější problém spočíval v tom, že státy existovaly jen na papíře, kde si je před 130 lety vymysleli Evropané. V praxi však neexistovaly - třeba v 70. letech politologové tento model dávali do kontrastu s evropskými státy, které vznikly válkami, a proto byly mnohem pevnější. To se ve velké části Afriky mění. V Etiopii, Rwandě a Súdánu vznikly válkami nové režimy se silnou armádou, tajnými službami i byrokracií, jsou to opravdové státy. Nejsou demokratické, ale na rozdíl od těch postkoloniálních, papírových dokážou do svých společností zasahovat a měnit je. To je novum -  a takových na první pohled možná těžko viditelných nových trendů se děje řada.

Více zajímavých postřehů je zde:

Kulturní tip: Ovečka Shaun ve filmu. Distribuce Bohemia MP, v kinech od 2. dubna. Stádo oveček v čele se Shaunem omylem odešle v karavanu do velkoměsta spícího farmáře a jeho věrného psa Bitzera. A tak je potřeba vydat se je zachránit…