Co s námi bude, až zemřeme

Otázku v titulku tohoto menu si klade snad každý člověk, co paměť sahá. Většinou se ovšem týká nehmotné složky existence, lidského vědomí či mysli, a z podstaty věci není možné jí věrohodně zodpovědět. Vědecký magazín Mosaic Science se rozhodl prozkoumat téma z té hmotné stránky, kde odpovědi existují, a přináší vyčerpávající článek o mechanismech rozkladu lidského těla.

Pokud právě obědváte, vyplatí se s četbou počkat, protože o bakterie, larvy a hnilobný plyn není v textu nouze. Nejde ovšem o produkt nekrofilní fascinace – autorem je neurobiolog Moheb Costandi, jehož práci publikovaly přední časopisy jako Nature a Science, a v jeho podání se poslední fáze existence těla mění v poutavou zprávu o fungování přírody, z níž vyplývají i nečekaně užitečné konsekvence.

Zkoumání rozkladu tělesné stránky zažívá ve vědě jistý boom a autor článku navštíví skutečně pozoruhodná místa: třeba výzkumné centrum v Texasu, kde v přírodě mezi piniemi leží šest mrtvých lidských těl (od relativně „čerstvých“ až po pět let stará), na nichž vědci zkoumají zákonitosti tohoto procesu. Ovlivňuje jej samozřejmě řada faktorů, ale jeho stadia jsou univerzální.

Rozklad začíná už několik minut po smrti, kdy nedostatek kyslíku v buňkách způsobí prudký nárůst kyselosti a enzymy se provalí skrze buněčné membrány. Hlavní slovo v první fázi pak mají bakterie. Díky vyřazenému imunitnímu systému a rozpadajícím se buňkám pronikají ze svých původních biotopů (zejména v trávicím traktu) do celého těla a během necelých šedesáti hodin obsazují všechny orgány těla.

Následují chemické reakce, které způsobují dobře známé jevy jako je nafouknutí mrtvoly, zelenou barvu, puchýře, úniky kapalin a plynů. Hlavní práci pak následně udělá hmyz, který přítomnost mrtvol dokáže detekovat po čichu na velkou dálku. Po úplném rozložení měkkých tkání se larvy stěhují za další kořistí tak disciplinovaně, že po nich zůstanou viditelně vychozené cestičky.

Zájemce o detaily odkážeme přímo na příslušný článek, na tomto místě shrňme jen co z toho všeho vyplývá. Mrtvé tělo je podle vědců zajímavý ekosystém a poznání jeho rozkladu může zásadně obohatit kriminalistiku. Podle fáze obydlení těla různými druhy bakterií bude například možné mnohem přesněji určovat čas úmrtí.

A nejen to. Mrtvá těla jsou nepřekonatelným zdrojem živin pro půdu a okolní rostliny. Každý kilogram lidské schránky uvolní do okolí 32 gramů dusíku, 10 gramů fosforu a jeden gram hořčíku. Místa, kde došlo k úmrtí nebo je na nich tělo zakopáno, se proto vyznačují jinou barvou půdy a bujnou vegetací. Z pomocí dronů by šlo takhle nacházet tajné hroby obětí trestných činů a podle skladby a vzrůstu rostlin pak určovat čas smrti.

A teď něco veselejšího. Co třeba sex na pláži Floridy? Zní to lákavě, ale právě za tuhle kratochvíli teď jeden americký pár čelí až patnácti letům ve vězení. Případ rozviřuje debaty o tom, jaká je ještě únosná hranice puritánství.

Tedy - ne že by se Elisa Alvarezová a José Caballero chovali kdovíjak příkladně. Na Bradenton Beach si spolu užívali v půl druhé odpoledne před zraky desítek přihlížejících, mezi nimiž nechyběly děti. Jeden ze svědků zavolal policii, zatímco jiný radovánky natáčel. Právě video posloužilo minulý týden u soudu jako klíčový důkaz, který vyvrátil tvrzení obhajoby, že Alvarezová svého přítele pouze „pošťuchovala, aby se probudil“.

Jednání trvalo jen patnáct minut a porota pár shledala vinným. O výši trestu se ještě bude rozhodovat, hříšníky však pravděpodobně čeká vězení, ostatně horní sazba příslušného trestného činu je patnáct let. Oba navíc budou registrováni jako sexuální útočníci, což v americkém systému znamená řadu omezení a zničenou pověst.         

Debata o smysluplnosti prohibice drog se vede stále hlasitěji, ostatně v jednom z příštích vydání Respektu se tématu budeme věnovat. Server Vox ve svém článku připomíná zajímavou souvislost - tři drogy zodpovědné ve Spojených státech za nejvíc úmrtí jsou zcela legální.

Na prvním místě s velkým náskokem figuruje tabák

, který zabije téměř půl milionu lidí ročně. Následuje alkohol a po něm léky, zejména opiáty předepisované na bolest a psychofarmaka. Podobný žebříček škodlivosti vzbudil rozruch před čtyřmi lety v Británii, když ho publikoval prestižní lékařský časopis The Lancet.

Článek zkoumá, do jaké míry je nebezpečnost těchto látek vůbec srovnatelná. Heroin nebo kokain kvůli silné prohibici užívá samozřejmě mnohem méně lidí než alkohol nebo tabák, takže je otázka, jak by statistiky úmrtí vypadaly, kdyby byly tyto drogy legální. Závěry jsou v tomto ohledu nejasné, jedna věc je ale dnes zřejmá: rizikovost alkoholu společnost dlouhodobě podceňovala, naopak v případě marihuany jí významně přeceňovala.

Dnešní doba přináší řadu úzkostí, které si často neovědomujeme. Například – vyrazit si do kina nebo na večeři sám v nás vyvolává pocit studu, a proto to neděláme. Důkaz? Několik studií, o něž se opírá text v časopisu The Atlantic se slibným názvem Nečekané potěšení dělat věci sám.  

Domácností o jednom členu je dnes dřív něž kdykoli v minulosti, ve Spojených státech se od roku 1970 jejich počet ztrojnásobil. Přestože lidé sami žijí, do činností, které se tradičně pojí s představou socializace, se jim samotným nechce.

V jedné ze zmiňovaných studií měli lidé odhadnout, jaké potěšení budou mít z různých činností, pokud je budou dělat sami. Zatímco u domácích kratochvílí jako je sledování filmů z gauče byla očekávání vysoká, vyrazit si sám do galerie nebo na večeři si lidé pojili s menším potěšením.

Když to ale v rámci výzkumu vyzkoušeli, byla jejich spokojenost překvapivě vysoká. A naopak očekávání spokojenosti s večeří s přáteli často předčila méně veselou realitu. Výzkumníci tento fenomén interpretují jako vliv našich sociálních očekávání. Aniž bychom si to vědomě připouštěli, některé činnosti sami neděláme ze strachu, že budeme vnímáni jako neoblíbeni outsideři, kteří si nemají s kým vyrazit. Naše chyba.          

Video: Jedno tématické hokejové. Pokud vás zajímá, jak vlastně fyzikálně funguje bruslení, poučte se s National Geographic.

Kulturní tip: ČT 2. 9. 5. 20:00. Pád Třetí říše. „Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti,“ zní jedno z hodnocení filmu na CSFD.