pátek 13. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Mezi Čínou a Tchaj-wanem panovalo posledních osm let diplomatické příměří. Tchaj-wan je prosperující, demokratickou a svobodnou zemí, ovšem v očích pevninské komunistické totality je to jen odbojná provincie a špatný příklad pro ostatní čínské občany. Oficiálně ho uznává málokdo (23 zemí na světě, Česko například ne), pro Čínu vlastně neexistuje - nicméně tchaj-wanské zastoupení bylo tím čínským tolerováno a nikdo nedával třetím stranám ultimáta “buď my, nebo oni”. Tchaj-wan tak má po světě řadu pseudozastoupení, které fungují jako regulérní ambasády. To však končí.

Čínský ministr zahraničí projíždí v posledních měsících Afrikou a rozdává tamním vládcům miliardy dolarů. A ti na oplátku (někdy potichu, někdy nahlas) vzkazují Tchaj-peji, že se svým diplomatickým a obchodním zastoupením se má uklidit stranou. Naposledy je Nigérie vykázala z hlavního města Abuji do druhé metropole Lagosu. Předtím tak učinila Gambie či Zambie.

Reklama
Reklama

Je to obchod něco za něco. Číně přestává stačit, že brání diplomatickému uznávání ostrova, a chce svého svobodného souseda vytlačit z mezinárodní scény, píše server Quartz. A tak nabízí peníze, kterých má - zatím - přehršel. To je souboj, ve kterém se jí Tchaj-wan (ač v přepočtu na hlavu nepoměrně bohatší) nemůže rovnat. Což je pro Tchaj-wan velký problém, protože obchodní zastoupení a možnost obchodovat se světem jsou pro něj životně důležité.

https://www.youtube.com/watch?v=1X6ejraWoqE

Podle Quartzu to dokládá stále větší agresivitu Číny. A otázka je, na co kromě Tchaj-wanu narazí. Zatímco nastupující americký šéfdiplomat Rex Tillerson je smířlivý k Rusku, vůči Číně volí ostrý slovník: například když tvrdí, že Čínu odstřihne od umělých ostrovů, které si vybudovala v Jihočínském moři a osadila vojenskou technikou. Je samozřejmě otázka, zda to nejsou jen slova - podle mnoha analytiků může Číně někdo sebrat protiprávně postavené ostrovy jen jedním způsobem, a ten se jmenuje válka.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Na tento týden otevřené Elbphilharmonii v Hamburku je fascinujících hned několik věcí. Škarohlídi by mohli navrhnout třeba to, že místo sedmi let se stavěla let třináct. Což by ještě šlo, ale pak je tu ještě další nedopatření týkající se rozpočtu. Původní (v přepočtu) dvoumiliardová částka se v průběhu stavby nafoukla hned desetkrát.

Za dvacet miliard korun má nicméně Hamburk v přístavu novou dominantu, která se jako mořská vlna vypíná nad horizont střech. Nevyrostla v docích zničehonic, je to revitalizovaná, stará a nevyužívaná přístavní budova. I to je unikátní - větších proměn brownfieldů v kulturní stánek Evropa moc neviděla. A ta budova je jednoduše krásná.

Reklama
Reklama

Krásná je i vevnitř; a jestli za předraženou koncertní síň půjde někdo do vězení (musela stát štětka na záchod pět tisíc korun?), pak tam půjde alespoň za výjimečnou věc. A to úplně hlavní, jak to má u sídla filharmonie být, čeká uvnitř. Vnitřní stěny hlavní koncertní síně jsou obložené desítkou tisíc malých panelů o průměru mezi čtyřmi a šestnácti centimetry, které ze všeho nejvíc připomínají mořské mušle.

https://www.youtube.com/watch?v=T4oHPL4KeEI

Každá má unikátní tvar a všechny vyprojektoval je slavný japonský akustik Jasuhisa Toyota. Pomocí zvláštního počítačového algoritmu, jak jinak. To není ojedinělý postup, počítačové programy pomáhají propočítat stavbu mostů nebo i židlí – ale interiér hamburského sálu úroveň takového počítání posunul o úroveň výš, píše server Wired.

Některé jsou mělké, jiné naopak s velkou prohlubní, některé mají tenké dno, jiné jsou tlustostěnnější. Každá z oněch deset tisíc mušlí tak se zvukem pracuje jinak: některé jej zesílí, některé pohltí - a účinek každé dává smysl coby součást celku. Architekti ovšem po Toyotovi nechtěli jen účelnost, ale i krásu: skládačka musí vypadat hezky a kompaktně. Ty, které jsou na dosah některé z 2150 sedaček, musí být navíc příjemné na omak, tedy z trochu jiného materiálu. Ale zase ne moc jiného, aby to nevypadalo jako laciná záplata.

To už zní jako hodně komplikovaný algoritmus. Ale jak to u podobně mýtotvorných počinů bývá, měl jej Toyota stoprocentně pod kontrolou. Tedy do momentu, kterému předcházelo vytvoření akustické mapy a zadání všech architektonických a estetických požadavků. Pak stiskl na počítači “enter” a zbytek nechal na stroji.

Kdo si chce poslechnout a podívat se, jak takový div vypadá v akci, má smůlu. Lístky do Hamburku jsou na příštích mnoho měsíců vyprodané včetně dopoledních představení pro děti. Na prohlídku lze ovšem kdykoliv.

Reklama
Reklama