sobota 20. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Chris Cornell zpíval, jako kdyby nesl na ramenou tíhu celého světa. To je tvrzení, kterým Jon Pareles otevírá nekrolog pro The New York Times - a nemůže snad být výstižnějšího popisu tohoto zpěváka s grandiózním hlasem.

„Baryton s nekonečnými zásobami dechu a bublajícím napětím obrovské síly,“ líčí Pareles Cornellův téměř čtyřoktávový rozsah, kterým dokázal přehlušit jak robustní grungeový zvuk domovské kapely Soundgarden, tak jím propůjčil křehkým akustickým baladám existenciální rozměr. Hlas i figura z něj činily přirozenou rockovou hvězdu navazující na linii heroických frontmanů, jako jsou Robert Plant z Led Zeppelin nebo Paul Rodgers z Free. Ovšem jejich machismus a velikášství byly Cornellovi vždy vzdálené.

Reklama
Reklama

To je kvalita, které si v půli devadesátých let všimla a vyzdvihla ji i publicistka Ann Powers, když v dobové recenzi konstatuje: „Chris Cornell je mimořádně frustrující sexuální symbol: dívky na něj letí, ale on zřídka píše skladby, které jsou mířené na ně, či o nich vůbec pojednávají.“ I to byl jeden z faktorů, jímž Cornell pomohl ustavit grunge coby rockový žánr, který své posluchače zahrnoval spíš pochybnostmi, než by je chtěl pouze bavit.

A pokud je bavit chtěl, tak tím, že některé zavedené postupy ironizoval, což byl případ jedné z raných skladeb Big Dumb Sex. Podobně jako jejich seattleští souputníci z Nirvany, Pearl Jam nebo i Alice in Chains, také Soundgarden, kteří coby nejstarší na scéně všem zmíněným vyšlapali cestu, uspěli s hudbou, jež přepisovala zastaralá očekávání spjatá s rockem. Stále v sobě měla značnou agresi, ale už nebyla namířená na okolní svět, mnohem častěji směrovala dovnitř – jak vysvětluje Pareles. Pocity vlastního selhání a nedostatečnosti či sebepochybnost tu byly podobně hybnou silou, již pro předchozí generace představoval vztek.

https://www.youtube.com/watch?v=CPMyZ1ESTLs

Ačkoli Chris Cornell ve své generaci disponoval nejmocnějším hlasem, zhmotňoval za jeho pomoci nikoli pocity triumfu, ale tvrdého zápasu. Až mrazivě symbolicky může působit, že poslední skladba, kterou kdy na pódiu odehrál jen pár desítek minut před svou smrtí, byla Slaves & Bulldozers z alba Badmotorfinger (1991). „Tvrdé valivé blues plné výkřiků, píseň o upřímnosti až do naprostého konce,“ charakterizuje ji Pareles a pak už jen cituje její verše: „Vše, co jsem řekl, je, co si myslím. Vše, co jsem dal, je, co potřebuji.“

Z dalších textů připomínajících Chrise Cornella stojí za přečtení vzpomínka seattlského novináře a autora mnohých hudebních biografií Charlese R. Crosse. Ten se vrací k počátkům Soundgarden do roku 1987, kdy debutovali u vydavatelství Sub Pop nahrávkou Screaming Life.

Pozdější kapitolu exploze seattleské scény ke globálnímu věhlasu zase mapuje rozhovor s režisérem filmu Singles Cameronem Crowem pro Rolling Stone. Romantická komedie odehrávající se v tehdejším hlavním městě rockové hudby byla opatřena adekvátním a mimořádně úspěšným soundtrackem, na jehož podobě se Cornell podílel a stejně tak se mihl i ve filmu. Právě tento soundtrack vyšel v pátek ve výroční pětadvacetileté rozšířené edici.

https://www.youtube.com/watch?v=3mbBbFH9fAg

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

V roce 1998 založilo pět newyorských kamarádů - Julian Casablancas, Albert Hammond Jr., Fabrizio Moretti, Nick Valensi a Nikolai Fraiture – kapelu, kterou pojmenovali The Strokes. O tři roky později debutovali albem Is This It, které nejenže upřelo pozornost k novým skupinám z jejich města, ale odstartovalo revival garážových kapel.

Vliv The Strokes na hudební terén byl zásadní a v jejich stopách se vydal nespočet epigonů. V roce 2009 označil britský týdeník NME Is This It za album desetiletí a americký Rolling Stone jej v rámci dekády dosadil na druhou příčku těsně za Kid A od Radiohead.

Reklama
Reklama

Příběh zmíněného šílenství, tak jak jej viděli a pamatují si sami aktéři, mapuje orální historie The Last Moment of the Last Rock Band, kterou připravila Lizzy Goodman pro server Vulture. Čtenář se v ní mimo jiné dozví, jak velkou sumu kapela odmítla, než by dala svou skladbu do reklamy na Heineken. Zavzpomíná se také na špatný vliv Courtney Love, která v začátcích s The Strokes často vymetala večírky.

Dojde i na to, jak velké personální rozpory v kapele způsobily drogy. A také vyjde najevo, proč byl na hvězdný status mnohem lépe připravený jejich souputník Jack White z White Stripes než parta kolem Jualiana Casablancase, kolem níž se sice vytvořil kult, ale nikdy zcela nevystoupla do první ligy šoubyznysu.

„Julian byl perfekcionista. Ale to byl Jack White také - a ještě mu navíc lépe sedlo to všechno okolo,“ zamýšlí se novinář Marc Spitz. „Vystupoval jako rocková hvězda. Rozbíjel auta, chodil s Renée Zellweger, zmlátil toho týpka z Von Bondies. Lépe to zvládal, měl silnou vizi a nebyl zatížený nálepkou umělce z New Yorku.“

https://www.youtube.com/watch?v=b8-tXG8KrWs