Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Kultura

Chris Cornell zpíval, jako kdyby nesl na ramenou tíhu celého světa

Autor: Michael Lavine
Autor: Michael Lavine

Chris Cornell zpíval, jako kdyby nesl na ramenou tíhu celého světa. To je tvrzení, kterým Jon Pareles otevírá nekrolog pro The New York Times - a nemůže snad být výstižnějšího popisu tohoto zpěváka s grandiózním hlasem.

„Baryton s nekonečnými zásobami dechu a bublajícím napětím obrovské síly,“ líčí Pareles Cornellův téměř čtyřoktávový rozsah, kterým dokázal přehlušit jak robustní grungeový zvuk domovské kapely Soundgarden, tak jím propůjčil křehkým akustickým baladám existenciální rozměr. Hlas i figura z něj činily přirozenou rockovou hvězdu navazující na linii heroických frontmanů, jako jsou Robert Plant z Led Zeppelin nebo Paul Rodgers z Free. Ovšem jejich machismus a velikášství byly Cornellovi vždy vzdálené.

To je kvalita, které si v půli devadesátých let všimla a vyzdvihla ji i publicistka Ann Powers, když v dobové recenzi konstatuje: „Chris Cornell je mimořádně frustrující sexuální symbol: dívky na něj letí, ale on zřídka píše skladby, které jsou mířené na ně, či o nich vůbec pojednávají.“ I to byl jeden z faktorů, jímž Cornell pomohl ustavit grunge coby rockový žánr, který své posluchače zahrnoval spíš pochybnostmi, než by je chtěl pouze bavit.

A pokud je bavit chtěl, tak tím, že některé zavedené postupy ironizoval, což byl případ jedné z raných skladeb Big Dumb Sex. Podobně jako jejich seattleští souputníci z Nirvany, Pearl Jam nebo i Alice in Chains, také Soundgarden, kteří coby nejstarší na scéně všem zmíněným vyšlapali cestu, uspěli s hudbou, jež přepisovala zastaralá očekávání spjatá s rockem. Stále v sobě měla značnou agresi, ale už nebyla namířená na okolní svět, mnohem častěji směrovala dovnitř – jak vysvětluje Pareles. Pocity vlastního selhání a nedostatečnosti či sebepochybnost tu byly podobně hybnou silou, již pro předchozí generace představoval vztek.

Ačkoli Chris Cornell ve své generaci disponoval nejmocnějším hlasem, zhmotňoval za jeho pomoci nikoli pocity triumfu, ale tvrdého zápasu. Až mrazivě symbolicky může působit, že poslední skladba, kterou kdy na pódiu odehrál jen pár desítek minut před svou smrtí, byla Slaves & Bulldozers z alba Badmotorfinger (1991). „Tvrdé valivé blues plné výkřiků, píseň o upřímnosti až do naprostého konce,“ charakterizuje ji Pareles a pak už jen cituje její verše: „Vše, co jsem řekl, je, co si myslím. Vše, co jsem dal, je, co potřebuji.“

Z dalších textů připomínajících Chrise Cornella stojí za přečtení vzpomínka seattlského novináře a autora mnohých hudebních biografií Charlese R. Crosse. Ten se vrací k počátkům Soundgarden do roku 1987, kdy debutovali u vydavatelství Sub Pop nahrávkou Screaming Life.

Pozdější kapitolu exploze seattleské scény ke globálnímu věhlasu zase mapuje rozhovor s režisérem filmu Singles Cameronem Crowem pro Rolling Stone. Romantická komedie odehrávající se v tehdejším hlavním městě rockové hudby byla opatřena adekvátním a mimořádně úspěšným soundtrackem, na jehož podobě se Cornell podílel a stejně tak se mihl i ve filmu. Právě tento soundtrack vyšel v pátek ve výroční pětadvacetileté rozšířené edici.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].