úterý 11. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jeden gigabajt dat za 250 korun není na české poměry špatná cena. V Jihoafrické republice, která v regionálním srovnání cen za mobilní data vychází podobně bídně jako Česko, ale chtějí víc a rozbíhají kvůli tomu celonárodní protest.

První kolo proběhlo minulou středu, 5. července. Účastníci akce #datamustfall (data musí zlevnit) zůstali celý den až do čtvrtečního poledne odpojeni od Facebooku, Twitteru a Whatsappu. Tento bojkot datových služeb chtějí opakovat každý týden, dokud ceny tarifů neklesnou.

Reklama
Reklama

Vodafone, jehož značka Vodacom je v JAR největší na trhu, má v ceníku jeden gigabajt dat na měsíc za 149 randů, což v přepočtu vychází na výše zmíněných 250 korun. V řadě evropských zemí by taková nabídka nikoho neurazila. Jak ale poznamenal na Twitteru jeden z demonstrantů, v Indii je stejná služba k mání čtrnáctkrát levněji. O tom, že datové tarify jsou mnohde v Africe i ve světě levnější, mluví i nejrůznější mezinárodní srovnání. Když se zprůměrují všechny tarify, jeden gigabajt vyšel loni v JAR na 5,26 dolaru (120 Kč). To je sice méně než v ceníku Vodacomu, ale pořád víc než průměrná cena třeba v Keni (5 USD),  Egyptě (2,80 USD) nebo v Tanzanii (0,89 USD).

Argument proti srovnání by mohl být ten, že JAR je pořád ještě nejbohatší zemí na kontinentě. Na to mají ale kritici tamějších poměrů protiargument, že mobilní tarify se v globálním srovnání nechovají jako ceny u kadeřníka nebo v pizzerii. Účes nebo pizza obvykle zdražují s tím, jak země bohatne, ale u mobilních tarifů to tak není. Třeba v Evropě lze najít řadu velmi vyspělých zemí jako Finsko nebo Rakousko, kde je cenová hladina hodně vysoko, ale mobilní data jsou velmi dostupná.

V globálním srovnání je JAR navíc pořád spíš chudší zemí. Průměrná mzda se v přepočtu pohybuje kolem 13 tisíc korun, přičemž toto číslo táhnout vzhůru hlavně nejbohatší vrstvy. Mzdový medián, tedy plat člověka nacházejícího se přesně uprostřed mezi hůře a lépe placenou polovinou obyvatelstva, je kvůli výrazné příjmové polarizaci společnosti na polovině průměru. Tahouni protestu v JAR kritizují navíc v této souvislosti fakt, že mobilní data jsou drahá hlavně při malém odběru, tedy že největší zátěž nesou chudší vrstvy, které si nemohou velké balíčky dat dovolit.

Příběh z JAR je zajímavý proto, že mnohé argumenty, které odstartovaly tamní bojkot, platí i pro Česko. Mobilní data patří v tuzemsku k nejdražším v Evropě. I když se příděly dat letos na jaře zvedly, pořád se tarify nedají srovnat s tím, co mají k dispozici v jiných evropských zemích včetně těch nejbohatších. Tak jako do Česka teprve nedávno dorazilo neomezené volání, tak už leckde padly i stropy na data. Podle stránky dfmonitor.eu jsou neomezená data k mání už v deseti evropských zemích za cenu do třiceti eur.

V Česku platí rovněž to, že data stojí nejvíc zákazníky, kteří si jich mohou dovolit jen málo. Třeba Vodafone v Česku pod sloganem „Stačí vám nižší tarif?“ nabízí půl gigabajtu za 477 korun. Oproti tomu by byl jihoafrický gigabajt za 250 korun skvělá nabídka. Jinými slovy pro Čechy by byl pokrok i to, proti čemu se v JAR protestuje. Kdo se s tím nechce smířit, může zkusit rozhýbat podobný bojkot i v Česku. Třeba už tuto středu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Čeští odpůrci eura a hlubší evropské spolupráce mají nové téma, o kterém mohou přemýšlet.  Švédský ministr financí Per Bolund vyhlásil záměr provést hloubkovou analýzu toho, jaký dopad by měl vstup země do evropské bankovní unie. Pokud prověrka dopadne dobře, Švédsko se mohlo připojit, prohlásil Bolund v rozhovoru pro místní tiskovou agenturu TT.

O co Švédsku jde? Po Brexitu bude největší zemí, která je v Evropské unii, ale – stejně jako Česko – nepoužívá euro a neúčastní se ani bankovní unie, na které se členové eurozóny dohodli před pěti lety v rámci obrany proti dopadům finanční a dluhové krize. Stejně je na tom Dánsko, kde se o bankovní unii v poslední době také mluví a kde vláda nyní slibuje učinit finální rozhodnutí do podzimu 2019.

Reklama
Reklama

Téma je v obou zemích aktuální kvůli tlaku ze strany největší skandinávské banky Nordea. Ta má centrálu ve Švédsku, ale kvůli sporům o regulaci začala v poslední době vyhrožovat tím, že se odstěhuje někam jinam. Šéf banky Casper von Koskull minulý týden prohlásil, že banka by možná měla větší perspektivu při těsnějším spojení s Evropou a při přesunu do země, která už v bankovní unii je. „Nordea uvažuje o Dánsko nebo Finsku. Vlády těchto zemí tvrdí, že banka je vítána. Finsko už v bankovní unii je, Dánsko na začátku tohoto měsíce zřídilo komisi k opětovnému přezkoumání účasti; první hodnotící zpráva z roku 2015 členství doporučila,“ přibližuje agentura Bloomberg.

Severské země mají podle Bloombergu na svoje banky přísnější nároky, ale střet švédské vlády s největší bankou má i širší souvislosti. Nordea má v plánu reorganizovat svoji strukturu tak, že ze svých dcer v Dánku, Finsku a Norsku udělá pobočky, tedy méně autonomní jednotky, které budou podřízené přímo centrále. Když už taková reorganizace probíhá, automaticky se nabízí otázka, jestli nová centrála musí nutně zůstat ve Švédsku.

Švédsko o to usiluje, ale na druhou stranu upozorňuje na skutečnost, že pak ponese zodpovědnost jako regulátor i za pobočky v okolních zemích, což může v případě problémů znamenat větší zátěž pro švédské daňové poplatníky. Jedním z řešení bylo navýšit povinné podvody bank do švédského garančního fondu, který má jistit klienty bank v případě další finanční krize, to ale střet s Nordeou ještě vyhrotilo. Proto nyní Bolund mluví o bankovní unii a o tom, že „může mít smysl uvažovat o sdílení rizik s jinými zeměmi“.

To je poučná věta i pro Česko, kde jsou nyní v módě opačné tendence. Bankovní unie stojí na myšlence, že státy eurozóny budou řešit potíže svých bank společně – proto společný fond i jednotný dohled na úrovni Evropské centrální banky, který má u systémově důležitých bank větší slovo než národní regulátoři. Česko má nyní komfortní pozici, kdy místní banky plně podléhají národnímu dohledu, fungují bezproblémově a jako dcery cizích bank neplánují žádnou velkou zahraniční expanzi. Proto odpadá tlak na hlubší integraci, který je nyní vidět ve Švédsku.

Česká národní banka coby národní regulátor se bankovní unii dlouhodobě brání (viz naše nedávné rozhovory s členy bankovní rady ČNB, Jiřím RusnokemMarkem Morou.). Fungující status quo posiluje názor, že sdílet rizika bankovního sektoru se zbytkem Evropy není třeba, protože v tuto chvíli se to Česku nevyplatí. To často funguje i jako odstrašující argument v debatě o přijetí eura. Naposledy jej použil Andrej Babiš, podle něhož je euro „bankrot“ a pro Česko není žádoucí riskovat účast na splácení dluhů řeckého státu nebo problémových bank třeba v Itálii.

Z hlediska momentálních výnosů a nákladů to zní lákavě. Otázka je, jestli nynější stav vydrží navěky – a zda evropská solidarita, kterou nyní většina domácích politických lídrů odmítá, nebude Česku jednou chybět.

Reklama
Reklama