Budou se kvůli uprchlíkům měnit Ženevské konvence?

Největší událostí těchto dní je konec íránské jaderné krize. O víkendu došlo k výměně vězňů (nejedná se o výměnu zajatých zpravodajců) - a protože Mezinárodní agentura pro jadernou energii potvrdila, že Írán skutečně demontoval svá jaderná zařízení, Spojené státy a další země ukončily ekonomické embargo . Írán se raduje, je rázem bohatší o 100 miliard dolarů zmražených doposud v amerických bankách, a hlavně se chystá vpadnout na trh s ropou. Ta je už nyní ovšem rekordně nízko – v pondělí prolamovala hranici 28 dolarů za barel - a bude zjevně ještě hůř/lépe (nehodící se škrtněte podle toho, jestli ropu prodáváte nebo nakupujete).

Drama trvalo do posledních okamžiků, jak ukazuje reportáž, podle níž Íránci ještě na poslední chvíli zadrželi na letišti manželku a matku vězněného amerického novináře Jasona Razaiana; ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Vláda Baracka Obamy se tedy také raduje, prosazení mezinárodních sankcí a následné dohody dosáhla navzdory sýčkování ze všech stran a po mnoha letech marných snah (George W Bush nedosáhl vůbec ničeho, John McCain během předvolební kampaně prozpěvoval “Bombarduj, bombarduj Írán”, Izrael mnoho let pravidelně tvrdil, že Írán je jenom několik měsíců od zkonstruování jaderné zbraně). A takhle v editorialu jásají The New York Times.

Jak ukazuje tento článek, radost prý mají mít také milovníci pistáciových oříšků: Írán je velmocí v jejich pěstování a očekává se, že jejich cena teď výrazně poklesne.

Onen návrat na ropné trhy zní samozřejmě, po všech těch letech to však nic snadného není. Bloomberg Business přinesl minulý týden profil pozoruhodné jednatřicetileté ženy jménem Elham Hassanzadeh, která má příchod zahraničních investic nutných k opětovnému rozjetí zajistit.

Írán doufá, že svoji produkci během nadcházejících pěti let zdvojnásobí, a k tomu potřebuje sehnat 100 miliard dolarů. Zahraniční investoři ovšem poměrům v zemi vůbec nedůvěřují, zatímco íránští bossové a různí šíbři mají o světě docela zkreslené představy.  Do toho přichází Elham Hassanzadeh, která má PhD z Cambridge, o íránském ropném průmyslu napsala uznávanou knihu, mluví výborně anglicky a ve světě se vyzná. A ano, její rodina má byznys s pistáciovými oříšky.

Článek popisuje mladou byznysmenku jako zjevení, které by člověk v Íránu prostě nečekal. Upřímně, člověk by jednatřicetiletou ženu vyjednávající jako rovný s rovným s ropnými kšeftsmany nečekal nikde na světě, a na Blízkém východě tím méně. Jenže text upozorňuje, že Írán je něco dost jiného než arabské země v oblasti. Má podobně jako ony obrovský potenciál mladých lidí, dvě třetiny obyvatel země je mladších 35 let. Ovšem 60 procent všech absolventů íránských středních škol pokračuje ve studiu, což je poměr podobný jako na Západě. A 60 procent studentů vyššího vzdělávání pak tvoří mladé ženy, přičemž dívky tvoří dokonce 70 procent  studentů, kteří dokončili studia přírodních věd.

Elham Hassanzadeh přesto výjimečná je, jelikož většina jejich kolegyň poté končí i s vysokoškolským titulem jako ženy v domácnosti a matky – zároveň před čtenářem vystupuje z textu dost jiný obrázek společnosti, než jaký si s tímto koutem světa obvykle spojuje.

Aby nebylo překvapení málo, jedním z komických míst textu je popis návštěvy USA, která se z původních několika měsíců nakonec smrskla na deset dní. Důvod? Hned na letišti se při nepříjemné prohlídce pustil do flirtování s mladou Íránkou úředník. Když se o pár dní později sebevědomá žena dostala na Times Square v new Yorku do hádky s “nadrženými mladými pařmeny” oslavujícími Silvestra, naštvala se na sexistickou Ameriku tak, že odjela (zpátky do Británie).

Co na to na všechno Izrael? Šéf generálního štábu izraelské armády, generál Gadi Eisenkot, se nechal  slyšet, že uvolnění sankcí a jaderná dohoda v sobě skrývají “zásadní nebezpečí, ale také příležitosti”. Deník Haaretz Eisenkotovo vystoupení na konferenci izraelského Institutu pro studia národní bezpečnosti trochu rozvádí, Írán prý bude v boji proti Izraeli pokračovat s využitím zástupných hráčů; hlavním nepřítelem izraelské armády je dnes podle generála libanonské hnutí Hizballáh.

Jinak izraelská vláda v čele s Benjaminem Netanjahuem samozřejmě žádné nadšení neprojevuje. Netanjahu už před měsícem prohlásil, že “dohoda nedohoda, Íránu věřit nelze”. Později doplnil, že Izrael bude na dodržování dohody bedlivě dohlížet a nikdy nedopustí, aby Teherán nakonec nějakým podfukem jaderné zbraně získal.

Pojďme nyní jednu věc dopovědět. Minulý týden jsme na tomto místě představili text americké profesorky Valerie Hudson, která na serveru Politico tvrdila, že Evropa sama sobě připravuje do budoucna horké chvilky. Podle čísel švédské vlády totiž vypočítala, že se s rychlým přílivem přistěhovalců se rychle mění přirozený poměr pohlaví ve věkové skupině 17–18 let ve prospěch chlapců - a na základě dalších čísel agentury OSN dodávala, že podobně se chová celá Evropa.

Text vyvolal docela slušný ohlas. Ve Financial Times napsali vzápětí prakticky totéž, jen se opřeli o britskou socioložku Andreu Den Boer, která spolu s Valerií Hudson již dříve napsala knihu s názvem Bare Branches, jež řeší bezpečnostní dopady převahy mužské populace v asijských zemích.

Vzápětí vstoupil do diskuze stálý komentátor The New York Times Ross Douthat, a ten se od původního textu odrazil k pořádné lamentaci. “Když imigrace probíhá stálým a pomalým tempem, dochází postupně k hlubokým změnám a na asimilaci je dost času… Pokud ale přidáte během krátkého období milion (nebo miliony) mladých lidí, z nichž většinu tvoří mladí muži, jste svědky úplně jiných posunů,” píše Douthat - a myslí to jako varování. “Pokud věříte, že je pravděpodobné, že stárnoucí, sekularizovaná a až dosud většinou homogenní společnost dokáže v klidu absorbovat migraci v takovém rozsahu a kulturní odlišnosti, pak máte před sebou světlou budoucnost jako mluvčí současné německé vlády. A také jste blázen,” konstatuje ostře.

Není sám. Politický editor německého týdeníku Die Zeit Jochen Bittner se o víkendu významně zeptal, jestli dokáže být Německo v otázce přistěhovalců upřímné samo k sobě. “Jestliže vloni bylo slovem roku Willkommenskultur (tedy vstřícná, uprchlíky vítající nálada, která zavládla v části německé společnosti), letos by ho mělo vystřídat slovo “Ehrlichkeitskultur” (kultura upřímnosti)," píše. A dodává, že na skutečně potřebné přistěhovalce se nabaluje spousta černých pasažérů a že je s tím potřeba začít urychleně něco dělat. Vláda Angely Merkel by měla okamžitě začít oddělovat všemi dostupnými identifikačními prostředky “zrno od plev”. Začít okamžitě deportovat ty, kteří nemají právo zůstat, a dokonce by měla najít odvahu internovat ty přistěhovalce, kteří přicházejí bez pasů. Bittner zde vychází z toho, že mnozí se dokladů zbavují právě proto, aby nikdo nevěděl, kam je vrátit.

Dnešní The Guardian jde ještě dál. Komentátorka Mary Dejevsky rovnou tvrdí, že je potřeba změnit Ženevské konvence. Vznikly prý v jiné době a v jiném kontextu, kdy nebylo tak snadné cestovat a neexistovali prý pašeráci lidí. “Bývaly časy,” píše, „kdy těch, kteří získali azyl v tehdejší západní Evropě, bylo jenom pár - pronásledované osobnosti opozice, svržení lídři, intelektuálové z disidentu… Celý koncept byl koncipován spíše jako privilegium pro jednotlivce než jako nárok uplatňovatelný v mezinárodním měřítku, jenž může být rozšířen na celé skupiny obyvatel”.

Jinými slovy, dnes má na azyl nárok příliš mnoho lidí, kteří se příliš snadno dostávají tam, kam chtějí.  Že by tedy nebylo špatné zvednout laťku a posunout právo na azyl někam na úroveň pozvánky do Davosu?

Tady stojí za poznámku, že zcela jinak šel na věc The Economist. Ten vzal čísla Valerie Hudson vážně a raději je ještě jednou přepočítal. Úplně je nerozporuje, ale upozorňuje, že hrozba zásadních posunů ve skladbě obyvatel se týká jen malých zemí.

“Země, které budou zasaženy nejvíce, jsou malé, do deseti milionů obyvatel. Švédsko, Maďarsko, Rakousko nebo Norsko zažijí největší posuny ve skladbě obyvatelstva, ale pouze pokud přijmou všechny žadatele.” Velké země by tedy měly být v pohodě, přestože mezi přistěhovalci je mnoho mladých mužů. “Evropa s muži problém nemá. Švédsko možná ano.” uzavírá The Economist.

“Většina lidí může většinu času politické a ekonomické zprávy s klidem ignorovat,” píše politický a ekonomický komentátor Gideon Rachman. Chystá se do Davosu, kde prý bude vládnout pochmurná nálada, zároveň ho zasáhla smrt Davida Bowieho. A uvědomil si, že zatímco se v 70. letech britští politici a novináři hroutili z válek, terorismu a krachujících trhů, z jejich chmur nic nezůstalo, zatímco Ziggy Stardust dodnes zní čerstvě a báječně.

Důvodem je, že “v mírových časech definují naše životy osobní, a nikoliv veřejné události”. Ale nejde prý o únik před realitou, podstata je v tom, že umělci jako Bowie často chápou současnost a síly, které utváří moderní dobu, lépe než většina politiků a novinářů. “Budu to mít na paměti tento týden v Davosu,” dodává Rachman. “Možná bude prospěšné vytěsnit politické a ekonomické debaty a poslechnout si místo toho nějakou hudbu - jenom abych si připomněl, že dobré umění přetrvá dlouho po tom, co na špatné zprávy všichni zapomněli.”

Video: Jo, tyhle Bowieho koncerty…

Kulturní tip:  Revenant aneb Zmrtvýchvstání. Od čtvrtka se lze v kinech přesvědčit, zda je oscarový favorit úžasným dobrodružným filmem s mystickým nádechem - nebo je to „metafyzika pro chudé“, jak říkají odpůrci snímku s Leonardem DiCapriem v hlavní roli.