sobota 14. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Rozlučka se svobodu dříve v Británii znamenala, že se několik mladých mužů sešlo v hospodě na pár drinků. Dnes se z ní stal brutální test maskulinity. Levné letenky umožnily těmto partám vyrazit na divoké mejdany do míst, kde je alkohol levný a silný, ovšem často se odtamtud vrací s mnohem většími ztrátami, než jsou kocovina a pořádné výpadky paměti.

Když se rozlučka se svobodou zvrtne – tak zní titulek článku, který pro deník The Guardian napsala Sirin Kale. Všímá si v něm pozoruhodné statistiky, kdy za poslední dekádu zemřelo při rozlučkách se svobodou přinejmenším 30 Britů – a jedná se o stoupající trend, protože jen v roce 2017 si tyto divoké akce vyžádaly 10 obětí. Nehledě na to, že tu navíc je vysoké číslo zraněných s trvalými následky.

Reklama
Reklama

Když se Mike Rutter vracel nad ránem do svého pokoje v hotelu na Ibize, který sdílel se svým plánovaným svědkem Lukem Rhodenem, ihned pochopil, že něco nehraje. Postel, do níž Rhodena uložil, když se mu udělalo zle z kombinace kokainu a extáze, zela prázdnotou. Zkoušel volat na recepci, ale to už se ve dveřích objevil hotelový manažer. Rhoden skočil z balkónu a nepřežil. Lidé, kteří scénu zahlédli, jej popsali jako vyděšeného a blouznícího. Ostatních devět mužů, kteří se Rutterovi rozlučky účastnilo, se vracelo domů mlčky; s tragédií se vyrovnávali po svém a velmi těžce. Jeden se dokonce odstěhoval do Austrálie, aby zapomenul. Pár dní poté se Rutter ženil – bez svého svědka.

https://www.youtube.com/watch?v=X8zc5kLUapM

Většina obětí rozluček se svobodou jsou mladí ženatí muži, často otcové dětí. Mají práci, aktivně sportují. Smrt je většinou zastihla mimo domov na místech jako Budapešť, Hamburk nebo Ibiza, kde nikdy předtím nebyli a vyrazili tam na víkend bez pojištění. Příčina smrti většinou souvisí s přemírou alkoholu a drog, které organismus buď nezvládne, nebo pod jejich vlivem dojde k nehodě.

Nebývalo to tak vždy, trend agresivních rozluček se svobodou se datuje teprve do nultých let, kdy levné letenky umožnily větší míře Britů cestovat do míst, kde alkohol teče proudem a strip bary jsou na každém rohu. Kolem rozluček se svobodou se vybudoval celý byznys a filmy jako Pařba ve Vegas zase vytvořily dojem, že kdo si z téhle akce něco pamatuje, moc se mu nepovedla.

Měl by to být přechodový rituál k dospělosti – a jak Kale s nadsázkou píše, tak jako mladí muži z Amazonie musí dát ruce do rukavic plných bodavých mravenců, i Britové podnikají něco, co zahrnuje bolest a jed. Hra přezdívaná „zubařské křeslo“, kdy vám alkohol lijí přímo do pusy, byla v roce 2010 v Británii zakázána, ale v roce 2013 při ní jeden muž na své vlastní rozlučce ve španělském letovisku zemřel.

Pětatřicetiletý Kit přináší v textu jednoduché a logické vysvětlení divokosti: „Když jste v partě chlapů, hodí vás to zpátky do klukovských let. A to je spojené se spoustou předvádění se a vzájemného hecování.“ Nikdo to nechce zkazit, nikdo nechce být za sraba, nikdo nechce přiznat, že už má alkoholu dost, nebo že do nějaké akce nepůjde. „A takhle lidé mohou umřít,“ uzavírá veterán rozluček.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Denní menu dále přináší

Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Zvuk je fakt, hudba je fikce. Touto větou uvádí svůj komentář o povaze hudby britský muzikolog Adam Harper. Jeho podnětný text na serveru Norient doprovází koncertní program Sonic Fiction, během něhož se setkávají hudební vizionáři různých žánrů. A právě fikce a fantazie jako by z hudby podle Harpera mizela.

„Zvuk existuje jako akustický jev nebo elektrický signál, má empirickou kvalitu; zvukové nahrávky mají kvalitu dokumentární podobně jako fotografie. Hudba oproti tomu zachází s manipulací, uspořádává zvuky za účelem vytvoření fantazie, fikce – alternativního světa. A tyto alternativní světy se mohou stát novou empirickou realitou. Abychom parafrázovali Picassa: hudba je lež, která říká pravdu,“ vysvětluje Harper a dodává, že hudba v minulosti hrála ve fiktivních příbězích mnohem větší roli než dnes.

Reklama
Reklama

Zdůrazňuje také, že velmi často figurovala v rané sci-fi a fantasy i gotických povídkách a románech – v této souvislosti připomíná E.T.A. Hoffmana nebo H.P. Lovecrafta, ale také film Gattaca (1997) situovaný v budoucnosti, kterou ovládá nové lidstvo, a zní tu kus, jejž dokáže zahrát pouze klavírista s dvanácti prsty.

Podle Harpera se hudba oddělila od fantazie a příliš se přimkla k realitě, což ji svazuje. Jeden z největších odsudků, jakého se může nějaké dílo dočkat, je ten, že bude označeno za eskapistické. Harper si tu pomáhá citátem bristko-ghanského esejisty Kodwo Eshuna – konkrétně jeho knihou More Brilliant Than The Sun (1998) věnující se fenoménu afrofuturismu a tomu, jak se motivy budoucnosti objevují v hudbě rozličných muzikantů od Sun Ra po 4Hero.

„Člověk by se měl vždy vysmát do tváře těm producentům, Djům a novinářům, kteří se ušklíbají nad eskapismem kvůli jeho nereálnosti a falešnosti. Všem těm, kteří se snaží uchovat věci opravdové. Těmito tendencemi se snaží spoutat vaše křídla, připoutat k hnijícím ostatkům tradice, k hloupým zvykům, které se dědí z generace na generace. Selský rozum je něco, co vás chce vidět za mřížemi toho, čemu říká skutečný život.“

https://www.youtube.com/watch?v=mwsLDBsizwM

 

Reklama
Reklama