pátek 11. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Chcete být dobře zapsáni v dějinách? Pak musíte umět dějiny dobře cenzurovat.  Pokoušel se o to už kde kdo, ale jak teď odkryl historik Ian Cobain, Britové jsou v tom absolutně nedostižní. Místo aby si nalhávali vlastní úžasnost jen tak obyčejně, sami sobě, pokusili se vnutit svůj ideální obraz jako jediný možný i všem okolo. Teprve v poslední době vychází najevo obrovský rozsah, s jakým vláda Jejího veličenstva léta přikazovala ničit nebo krást a skrývat dokumenty ukazující britskou imperiální správu v reálném – a hodně nelichotivém – světle. Cobainovu knihu Zloději historie teď recenzoval deník The Guardian.

Britské poválečné vycouvání z pozice globálního impéria je v obecném povědomí zapsáno jako téměř pohodový, džentlmenský proces. Pár Gándhího hladovek, jedna prohraná bitva o Suez a několik afrických protestů  - a během patnácti let se říše, nad kterou slunce nezapadalo, scvrkla do hranic britského souostroví. Na archivních filmových záběrech tu dobráckou slávu dokumentují různí členové britské královské rodiny postávající mezi místními na tribunách v bývalých koloniích a s úsměvem oslavující den jejich čerstvě nabyté nezávislosti. Cobainova kniha tu idylu ruší. Prozrazuje, že někde v dálce za každou takovou tribunou  stoupala k tropickému nebi oblaka dýmu. Ze stovek ohňů, na kterých odcházející Britové pálili listiny dokumentující historickou realitu jejich právě skončené správy.

Reklama
Reklama

History Thieves

Zpočátku se tohle čistění dělo celkem bezstarostně. Když Britové v sedmačtyřicátém vzdali Indii, poznamenal si jistý koloniální úředník, že místní tisk si „docela libuje v popisech Dillí zahaleného do mraků kouře z hromadného britského pálení dokumentů“. O deset let později při vyhlášení nezávislosti Malajsie už byly úřady diskrétnější: britští vojáci vozili bedny papírů na náklaďácích z hlavního malajského města Kuala Lumpur do Singapuru, kde je nenápadně pálili v kotlech britského válečného námořnictva.

V roce 1961 pak britská vláda sepsala základní pokyny, jak postupovat na územích pod britskou správou, která se chystají k vyhlášení samostatnosti. Pravidlo č.1 stanovilo, že do rukou nového režimu nesmí padnout žádný dokument schopný kompromitovat vládu Jejího Veličenstva, nebo britskou policii, armádu a úředníky - či který by mohl prozradit tamní spolupracovníky britských tajných služeb nebo být „nemorálně“ využit novými vládci země.

Plošně pálit složky na hranici vyšlo z módy jako příliš ničivý a tupý nástroj zametání stop. Jednak si představitelé osvobozených zemí mohli všimnout podezřele vyprázdněných polic v archivech, za druhé Britové měli z různých důvodů chuť podržet si pro svou potřebu dokumenty, které se ovšem v nesprávných rukou mohly proměnit v bombu ohrožující jejich státní zájmy.

Proto ministerstvo pro kolonie vynalezlo systém  pojmenovaný Operace dědictví, který fungoval na bázi paralelních registrů. Důvěryhodní úředníci, což podle vládních parametrů mohli být pouze „Britové evropského původu“, dostali pravomoc vytřídit z archivů „citlivé“ dokumenty a vyjmout je z běžné byrokratické registrace. Když pak došlo k vyhlášení samostatnosti, mohly být tyto spisy buď okamžitě zničeny na místě, nebo převezeny do Velké Británie.

Guardian

Aby si noví vlastníci archivů nevšimli ničeho podezřelého, byly vykuchané spisy zůstávající na místě buď pro zdání celistvosti doplněny falešnými dokumenty, nebo musela být pečlivě odstraněna jakákoli zmínka či odkaz ukazující ke zmizelým papírům. Tyhle dokumentační čistky se odehrávaly všude po světě, kde vládla britská moc: od Britské Guyany přes Jemen, Maltu a Borneo až k Belize, Keni a Ugandě.

Historik Cobain tomu říká „průmyslové ničení veřejných listin“, na kterém se kromě tisícovek koloniálních úředníků podíleli agenti MI5, důstojníci speciálních jednotek i běžní vojáci z armády, námořnictva a letectva. Vláda v Londýně přitom přijala řadu mimořádných opatření, aby osud nepohodlných papírů navždy udržela v tajnosti - ať už byly zničeny v zahraničí nebo je úřady dopravily (migrovaly, jak zněl podle Cobaina oficiální termín) do Anglie.

Pokud došlo k likvidaci vytříděných složek v ohni, nařizovala vládní instrukce vykonavatelům vybrat veškerý popel z hranice, řádně ho rozdrtit a rozházet ve větru. Manuál obsahoval i různé varianty pro případ, že by pálení bylo z nějakého důvodu neproveditelné. Například koloniální správa v Keni obdržela doporučení zabalit dokumenty do zatížených beden a ty pak naházet do moře v mezinárodních vodách daleko od keňského pobřeží.

Naprostá většina spisů „migrovaných“ do Velké Británie byla svezena do budov někdejšího velkostatku v Hanslope Parku v jihovýchodní Anglii, kde má ministerstvo zahraničí archiv utajovaných dokumentů  známý jako Speciální kolekce. Cobain spočítal, že budovy archivu obsahují 24 kilometrů polic narvaných spisy a dokumenty datovanými od 17. století až po studenou válku a nepokoje v severním Irsku koncem minulého století. Spisů je tolik, že je katalog registruje podle metrů, které zabírají v policích. Oficiálně přitom žádný z dokumentů ukrytých v Hanslope Parku neexistuje.

Svět se o nich dozvěděl jen díky soukromému bádání několika právníků a americké historičky Caroline Elkins, kteří pátrali po důkazech krutostí páchaných Brity v Keni na domácím obyvatelstvu při potlačování tamního protibritského povstání  Mau Mau.

Londýn jakékoli špatnosti - či nedej bože masakry - dlouho rozhodně popíral, ale díky vytrvalému několikaletému tlaku zmíněných profesionálů musel nakonec v roce  2011 připustit, že o tom v Hanslope Parku existuje 60 metrů utajované dokumentace, kterou úředníci nějak „přehlédli“. Dva roky později obdrželo zhruba pět tisíc keňských pamětníků a obětí dávných represí odškodné ve výši 20 milionů liber a omluvu od tehdejšího ministra zahraničí Williama Haguea.

Pro úsilí britské vlády skrýt a udržet pod pokličkou temné skvrny na koloniálním chování země nabízí Cobain jedno vysvětlení: operace Dědictví měla podle něj zajistit, že „britské metody správy a vládnutí“ si bude svět připomínat s „respektem a uznáním jako příkladnou věc“. Někomu se tohle vysvětlení může zdát přitažené za vlasy, ale jaké jiné důvody než starost o dobré jméno v historii mohly vést britské vládní úředníky k příkazu zničit nebo odvézt každý papír, který „by mohl být interpretován jako důkaz náboženské netolerance, případně rasové diskriminace“.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Zní to jako velmi nepříjemné „brexit déjà vu“. Po červnovém referendu, v němž Britové rozhodli o odchodu země z Evropské unie, na ostrovech prudce narostly verbální i fyzické útoky vůči menšinám a cizincům. Podobné zprávy nyní přicházejí ze Spojených států, kde v prezidentských volbách zvítězil republikánský kandidát Donald Trump s kampaní postavenou – mimo jiné - na rasových stereotypech a slibech rázných kroků vůči imigrantům.

Sám Trump sice ihned po volbách ve vítězném projevu výrazně mírnil rétoriku, slíbil být prezidentem všech Američanů a vyzval k jednotě. Jak ale upozorňuje on-line magazín Quartz, už během státnické Trumpovy řeči kdosi v publiku reagoval na slova vyzývající ke smíření výkřikem „Pověste Obamu!“. I kdyby nakonec pětačtyřicátý americký prezident nepotvrdil v praktickém vládnutí obavy, které vzbuzuje, vlak rasové nesnášenlivosti, který rozjel kampaní, už uhání a nepůjde jej hned tak zastavit.

Reklama
Reklama

Američanku mexického původu z Utahu posílají její spolužáci „tam, odkud přivandrovala“, na střední škole v Minnesotě nápisy na zdech oslavují „bílou Ameriku“, která má být „jen pro bílé“ (a nikoliv pro „negry“), černošskému řidiči na benzínce v Delawaru vyhrožuje čtveřice bílých mužů zbraní a slovy „můžeme tě zabít tady a teď“. Homosexuální pár z Kentucky našel na autě vzkaz, v němž jim kdosi neznámý sděloval, že se „nemůže dočkat“, až bude jejich „manželství“ zrušeno skutečným prezidentem, na černošskou ženu z Floridy pokřikovaly děti během ranního běhu, ať se vrátí do Afriky.

Sloupkař deníku New York Daily News Shaun King shromažďuje záznamy o těchto incidentech – během osmačtyřiceti hodin od Trumpova vítězství se jich v jeho emailové schránce sešly na tři tisíce. A jak píše Quartz v podtitulku textu, Trump zatím nedokázal, zda dokáže „make America great again“, ale již podařilo se mu „make America hate again“.

Reklama
Reklama