Americké ženy nosí kapitalistické burky

Je jí deset let. Je HIV pozitivní a dnes je den, kdy se má dozvědět pravdu. Bolestný, přitom velmi věcně a střízlivě napsaný příběh malé JJ přináší server Washington Post. Novinář John Woodrow Cox při psaní reportáže prožil pět měsíců po boku žákyně páté třídy a její rodiny. Doprovázel je k lékařům, do školy i k terapeutům. Výsledkem je komplexní text, v němž se holčička, která bere hrsti léků, co jí paměť sahá, poprvé dozvídá, jakou nemoc to vlastně má.

Children’s National Medical Center ve Washingtonu eviduje 340 HIV pozitivních pacientů, jimž je méně něž třináct let. S nemocí se již narodili a místní doktory berou jako strýčky a tetičky, které vídají častěji než ty vlastní. JJ není výjimkou, napumpovat si žílu pro odběr krve je schopnost, kterou zvládla dřív než jízdu na kole.

Přesto doktoři se svými malými pacienty o pravé povaze HIV nemluví. Čekají až na přicházející pubertu, především kvůli stigmatu, které je s nemocí spojené. Jediná rada, kterou pro tyto děti mají, v sobě totiž ukrývá zásadní rozpor, s nímž není lehké se vyrovnat: Nestyďte se za tu nemoc, ale držte ji v tajnosti.

Ve Spojených státech se každý rok narodí 200 dětí s HIV; po nezvladatelné vlně, jež začala v osmdesátých letech, se naštěstí jedná o klesající číslo. Příběh malé JJ, která žije se svou adoptivní matkou Lee, mimořádnou ženou, jež kromě tří vlastních synů vychovala tucet dalších dětí, je ale silný ve své jedinečnosti. Zvlášť mrazivá - přitom suše popsaná – je pak scéna samotného sdělování diagnózy, kterou JJ mlčky přijímá.

Dámská móda ve Washingtonu zná jen dva extrémy: ženy se tu oblékají buď staromódně, nebo jako coury. To je hlavní teze přední módní a kulturní kritičky Cindy Wilson a jejího článku Proč je dámská móda ve Washingtonu tak strašná – a patriarchální. Wilson, která je vynikající pozorovatelka, dlouhodobě zkoumá Spojené státy prizmatem módy. Svoje výsledky nyní představuje v čerstvé knize Fear and Clothing: Unbuckling American Style - a do podobného esejistického ranku patří i tento článek na webu The Atlantic.

Wilson si všímá toho, jak se koncentrace majetných lidí patřících k nejbohatšímu jednomu procentu plus převaha kancelářských zaměstnání podepisuje na způsobu, jímž se tu ženy prezentují. Barvitým jazykem líčí popelkovský kancelářský styl, pro něj má trefné výrazy jako „kapitalistická burka,“ nebo „firemní submisivita“. Dokládá, že toto oblečení signalizuje respekt ke korporaci, zároveň ale musí být natolik sexy, aby přitahovalo mužské pohledy.

Kromě toho si všímá nabubřelého stylu těch nejbohatších dam, který je stále zahleděný do padesátých a šedesátých let. Tedy časů, kdy – jak si Wilson utahuje – byl správný manžel z vyšších vrstev buď notorický sukničkář, nebo nepřiznaný homosexuál. Zdejší smetánka tak preferuje šaty od Valentina či Oscara de le Renty, které mají podle Wilson ve společnosti stejný účinek, jako když přijede muž v maserati. Všechna pozornost se upírá k autu, které odvádí pozornost od toho, že jeho řidič zrovna šarmem nevyniká.

Toxický svět práce. Tak zní titulek článku Anne-Marie Slaughter, který čerpá z její nové knihy Unfinished Business: Women Men Work Family. Autorka stojí v čele think-tanku New America a věnuje se především zkoumání toho, jak se v posledních dekádách proměnily civilizační návyky moderních Američanů - a jak na ně trh práce není schopen reagovat.

Spojené státy dnes čelí neveselému demografickému vývoji. Ženy sice s přehledem tvoří nadpoloviční většinu na středních školách, univerzitách a nižších firemních postech, pokud se ale jejich zastoupení ve vyšším managementu padá někam mezi 10 až 20 procent. Anne-Marie Slaughter dochází k pozoruhodným závěrům, na něž má dnes i data: to, co vypadá jako „ženská otázka“, je ve skutečnosti hlubší problém trhu práce.

Když si jedna středně velká globální poradenská firma nechala vytvořit analýzu na disproporční genderové zastoupení, došel univerzitní tým ke zjištění, že z této firmy v posledních třech let odešlo stejně mužů jako žen - a to ze stejných důvodů. Vadily jim přesčasy a nemožnost skloubit rodinný život se zaměstnáním. Výzkum konstatoval, že firemní prostředí je stále vyladěné tak, že se očekává, že jeden partner se plně věnuje práci; jede na plný výkon a nic jiného ho nezajímá, zatímco druhý se starý o domácnost, děti či nemohoucí rodiče.

S touto staromódní dělbou práce a sociálních rolí ovšem podle jiných výzkumů souhlasí pouhá třetina mileniálů (generace narozená v osmdesátých letech a později). Chtějí žít jinak, s větší rovnoprávností a možností se vzájemně zastupovat. Když navíc do zaměstnání chodí 57 % amerických žen, je taková představa neudržitelná.

Pikantní na celém výzkumu ovšem bylo to, že ona firma s statisticky doloženými výsledky ve finále odmítla pracovat. Snesitelnější by pro ní totiž bylo mít problém se „ženami“ než s dělbou práce a nároky na zaměstnance.

„Hudba Lany Del Rey – a především ten moderní smutek, jejž zosobňuje – působí, jako by ji stvořil mozek otupělý internetem,“ tak popisuje čerstvé album Honeymoon hudební publicistka Lindsay Zoladz na portálu Vulture v asi nejlepší recenzi, jaká v anglosaských médiích vyšla. „Dokonce i kulturní odkazy, kterými jsou její texty prošpikované, mají hloubku Wikipedie,“ dodává dále Zoladz. „Jsou tak jasné a klišovité, až by se vstřícný posluchač mohl domnívat, že jde o záměr, jímž chce zpěvačka poukázat na to, jak nemožné je být v postmoderní době originální.“

Vrcholem úvahy je pak její rozjímání nad textem skladby Art Deco, který uzavírá paradoxním poznáním: „Tohle je dokonalý příklad Lany Del Rey. Vím, že ten text nikdy nevydá všechna svá tajemství, a ačkoli je mi v hloubi duše jasné, že ta slova nic neznamenají, stále nad nimi musím přemýšlet.“

Video: Režisérské duo Christopher Daly a Alex Antiuk natočilo klip pro hudební duo Diet Cig.

Kulturní tip: Svou nejnovější, loňskou desku Hold It In představí v sobotu v pražském Futuru kapela, které je stejně blízký temný valivý zvuk jako poťouchlý humor. Historie Melvins sahá až do roku 1983. A kromě toho, že se jedná o skupinu, jíž kdysi mladý Kurt Cobain dělal bedňáka a která inspirovala celou jednu generaci avantgardních metalistů, mají Melvins na kontě i takové rekordy, jako že v roce 2012 odehráli během 51 dnů koncerty ve všech padesáti státech USA, plus jeden v hlavním městě. Ten pražský koncert začne již v 19 hodin.

A kdo v pondělí vyrazí na Poslechovku s Jiřím Černým do pražského Divadla Ponec v rámci mezigeneračního festivalu Old’s Cool, zastihne tam i autora tohoto menu.