Doma její filmy často nejsou oficiálně k vidění, cenzurním dohlížitelům ale nijak nevadí, když její filmy dělají íránské kinematografii dobrou reklamu na festivalech. To je jeden z paradoxů filmového průmyslu v islámské republice, o němž v rámci svého masterclassu, tedy veřejné diskuze s ukázkami z tvorby, pohovořila členka festivalové poroty Niki Karimiová. Kromě toho se v soutěži objevil snímek Dvacet režiséra Abdolrezy Kahaniho a v Husovce se konalo druhé ze tří promítání festivalového hitu O EllyAsghara Farhádího. Tahle neděle byla opravdu perská.
Osmatřicetiletá Karimiová je uznávanou herečkou i režisérkou, která se v branži pohybuje už dvacet let. Debata se točila hlavně kolem postavení žen ve veřejném životě a společnosti vůbec. Herečka, hrající často silné a aktivní ženské postavy, potvrdila, že vliv žen nejen v rodinách, ale i třeba v kulturní sféře je poměrně silný, rozhodně větší, než v jiných muslimských společnostech. Pochopit ale systém fungování cenzury – autocenzury - není snadné ani u nás, kde na ni máme bohaté vzpomínky. V Íránu existuje několikastupňový systém schvalování a některá témata jsou prostě tabuizovaná. Přesto ale vznikají také filmy nezávislé, které se nepromítají oficiálně v kinech, ale občas se dostanou k divákům třeba na projekcích na univerzitách.
S cenzurou má bohaté zkušenosti i režisér soutěžního filmu Dvacet. Ze tří jeho celovečerních počinů, které natočil, se dva v Íránu vůbec nepromítaly. A to je ještě prý považován za režiséra štěstěny. Filmy mají šanci dostat se ven, pokud využijí služeb soukromých distributorů. Tak se tomu stalo i v případě karlovarského kandidáta na cenu. Není to žádné efektní vyprávění, jeho kouzlo tkví právě v subtilním popisu života v Teheránu.
Ukazuje každodenní život příslušníků nižších vrstev, kteří nechtějí moc, snad jen žít aspoň trochu důstojně. Katalyzátorem dění je rozhodnutí majitele salonku pro svatby a pohřby, mlčenlivého rozvedeného padesátníka Saleimaniho, zavřít svou živnost. Jeho zaměstnanci jsou na něm většinou existenčně závislí – svobodná matka s malým dítětem, kuchař s chromou rukou, číšník, přespávající v kabině náklaďáčku. Příběh dává nahlédnout do života v Teheránu daleko za rámec novinových reportáží.
To snímek O Elly by se mohl odehrávat všude na světě. Zápletka sice lehce akcentuje instituci zasnoubení jako závazku většího, než jsme zvyklí na Západě, jinak jsou jejími hrdiny blahobytní zástupci střední třídy, jejichž starosti a problémy jsou totožné s těmi našimi. Rozvětvená rodina vyjede na víkendový výlet do domu u mořské pláže, pohodu naruší až náhlé zmizení Elly, jediné z účastnic, která nepatří do famílie. Stříbrný medvěd za režii je víc než zasloužený, režisér dosáhl autenticity i díky přesně odstíněným hereckým výkonům.
Rozpory, které se ve výpravě poté objeví, ale nemohou být svým často banálním charakterem vzdálenější problémům hrdinů snímku Dvacet. Vidět dva tyto snímky těsně po sobě je zvláštní. Dva pohledy na Írán – a dostanete dva v podstatě neprotínající se světy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
