Zemřel jeden z nejlepších českých kameramanů Miroslav Ondříček

V nedožitých 81 letech v neděli 29. března zemřel jeden z nejlepších českých kameramanů Miroslav Ondříček. Málokterému kameramanovi se podaří, aby se stal podobně slavný, nebo dokonce slavnější než mnozí režiséři. Ondříček dokonce vstoupil do profesního úsloví. Kdykoli na Barrandově zjistili, že nějakou scénu nejde natočit, říkalo se: „To by nedokázal ani starý Ondříček.“

Málomluvný génius měl dar využívat přirozené zdroje světla a popasovat se s víceméně libovolným žánrem. Jeho jméno je nejvíc spojeno s aurou nové vlny 60. let, kdy byl nejbližším spolupracovníkem Miloše Formana a Ivana Passera na filmech Kdyby ty muziky nebyly, Fádní odpoledne, Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení a Hoří, má panenko (tehdy poprvé točil v barvě).

Jeho pozoruhodná kariéra pokračovala tím, když jej na sklonku 60. let oslovil britský režisér Lindsay Anderson, aby mu nasnímal krátkometrážní snímek Bílý autobus, a potom celovečerní film Kdyby… - jenž se stal rebelantskou klasikou. Později spolu dělali ještě titul Šťastný to muž.

Ondříček nikdy nebyl nucen emigrovat, ani o tom zvlášť neuvažoval (nechtěl zde nechávat samotného svého syna Davida, z nějž později vyrostl filmový režisér). Podařilo se mu unikátně proplouvat v barrandovském normalizačním systému, a přitom cestovat (byť někdy s potížemi) do zahraničí, aniž si přitom zadal s StB. Představitelé tehdejší moci věděli, že jim přináší cenné valuty a umožňuje navenek udržovat zdání, že tehdejší režim je demokratický. Jiný podobný případ než Ondříčkův nenajdeme; patřil dokonce do Americké asociace kameramanů jako jeden z mála lidí bez amerického občanství.

Jeho jméno hodně stouplo spoluprací s americkým režisérem Georgem Royem Hillem na filmu Jatka č. 5 podle Kurta Vonneguta v 70. letech a Svět podle Garpa podle Johna Irvinga v 80. letech. Jednoznačně největší úspěch však znamenal kontakt s Milošem Formanem. Vlastně se nikdy nerozešli, jen Forman zůstával v Americe, zatímco Ondříček za ním přijížděl.

Série jejich děl Taking Off (1971), Vlasy (1979), Ragtime (1981), Amadeus (1984) a Valmont (1989) patří k tomu nejkultivovanějšímu, co v americké kinematografii v té době vzniklo. Za Ragtime a Amadea získal nominace na Oscara. Jedním z vrcholů byl i film Mika Nicholse Silkwoodová (1983), v němž hrála hlavní roli Meryl Streepová.

Do toho točil normalizační filmy doma, například se Zdeňkem Podskalským (neškodná komedie Drahé tety a já), nebo dokonce Otakarem Vávrou (příšerná agitka Temné slunce) - a vedle toho filmy, které v našem prostředí v 70. letech patřily k výjimečným počinům jako Božská Ema s Jiřím Krejčíkem.

Na sklonku kariéry dělal s režisérem Robertem Mandelem žánrovou komerci Smrtící triky a Velký esa, s režisérkou Penny Marshallovou naopak ceněný Čas probuzení (1990 s Robinem Williamsem a Robertem De Nirem) a retro sportovní komedii Velké vítězství (1992, kde hrála Gena Davisová či Madonna). Naposledy točil v roce 2001 právě s Marshallovou romantickou komedii Kluci v mém životě.

Zhoršující se zrak a celkové zdraví už mu pak neumožnilo dále pracovat. V roce 2004 se dočkal na karlovarském festivalu Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, kterou naopak obvykle dostávají umělci ze zahraničí.

Ondříčkovo umění spadá do období, kdy se filmy ještě točily na původní celuloidový materiál. Jeho odchod od řemesla předznamenal éru digitálních kamer, kdy film postupně ztrácí kontakt s fyzickou realitou.

Jeho kamera se vždy vyhýbala idealizující stylizaci. I když měl rád měkké světlo, nesnažil se jím vzhled herců vylepšovat k nadlidské neskutečnosti, naopak jim dokázal zachovat přirozenost a dokázal je svým způsobem přinutit či přesvědčit, aby se nebáli občas vypadat trochu ošklivě.

Oprava: Miroslav Ondříček nezískal Oscara za film Amadeus.