Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Vrásky z lásky a sranda z důchodců

Filmy jsou především zábava pro mladé. Proto skoro vždycky, když se objeví snímek, v němž hraje hlavní roli někdo v důchodovém věku, považuje se to za událost a začnou se sledovat statistiky, jak se mění složení publika – starší lidé opět chodí do kina! Fungovalo to s Babím létem (2001) a Vratnými lahvemi (2006), mělo by to i fungovat i s Vráskami z lásky, které mají premiéru tento týden.


Plakát láká na shledání Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové po letech – přičemž se předpokládá, že diváci vědí, že ti dva byli dříve manželé a často spolu také hráli v mnoha titulech. Zápletka působí lehce sebereflexivně a nostalgicky i v tom, že Jiřina Bohdalová tu představuje starou herečku v domově důchodců. Všichni ale víme, že „Bohdalka“ není na odpis (naopak je nejlépe placená hvězda), a všem zase ukáže, že „nepatří do starého železa“. Právě tento hvězdný status a věčné klišé snímků o starých lidech se Vrásky z lásky snaží potvrzovat.

Svým způsobem je zajímavé sledovat, jak se toto dílo scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha snaží dokázat opak toho, co je evidentní, i to, jak neobratně se o to snaží. Děj samozřejmě musí začínat tím, že Brzobohatý jede dát své auto do starého železa. (Metafora pro mírně senilní!) A s každým novým titulkem se taky musí vše klopotně ilustrovat: když se objeví, kdo dělal zvuk, zdůrazní se zvukové efekty skřípění plechu a tříštění skla. Když se objeví titulek „hudba“, zazní hudba, nepřekvapivě lyrický klavír – protože nic jiného důchodcovské téma podkreslit nemůže. Ještě možná táhlá trubka, ale i na tu dojde. Stranou nemůžou zůstat ani předvídatelné gagy a „akčnosti“ toho typu, že starečkové nasedají do auta, musí před ním stát popelnice a oni je musí při rozjíždění srazit.

Kdyby aspoň nebylo vše tak nápadné a okázalé…

Jiřina Bohdalová pochopitelně nehraje žádnou postavu, do níž se musí složitě vciťovat. Stačí jí jen exhibovat a toto exhibování vydávat za charakter postavy, která má být afektovaná. (Aniž by přitom kdy měla jakoukoli jinou polohu.) Když se spolu s ostatními dívá na televizi, kde v jakési inscenaci její nenáviděná kolegyně ochotnicky přehrává takovým způsobem, že by to dnes nikdo nepustil do vysílání, může si snadno dovolit říct: „Vidíte, jak přehrává? Vy neslyšíte ty hrozný sykavky?“ A ano, Bohdalová má sykavky v pořádku a může se povyšovat nad dotyčnou zoufalkyni, ale to nic neubírá na to, že sama ve svém projevu neustále tlačí na pilu a není v tom už nic přirozeného, jen její herecká macha a póza. Snímek jí nevěrohodnou konkurencí jen vytváří alibi, aby odvedl pozornost od toho, že její typ herectví je už v dnešní kinematografii neúnosný.

Radoslav Brzobohatý pak svým stoicismem slouží jen jako nahrávač na smeč nebo prostě stěna, od níž se různé nadávky a urážky odrážejí, či po ní stékají. Důvod jeho pasivnosti a psí oddanosti se odhalí až skoro na konci – ukáže se, že využívat chtěla nejen „Bohdalová“ „Brzobohatého“, ale i on ji. Vzhledem k tomu, že film je dokonale necitelný a pojímá vztahy mezi lidmi čistě pragmaticky, to celé dává smysl. Co smysl nedává, je, proč by někdo takovou přehlídku manipulací měl považovat za „hezký lidský příběh“.

Humanismus bychom totiž měli odečítat jen ze samotného záměru „udělat starečkům naposledy radost a obsadit je do hlavních rolí filmu, co půjde do kin“. Toto gesto ovšem není nic jiného než kýč, respektive zůstává na úrovni kýče proto, že stáří idealizuje.

Nevím, odkud se vzala potřeba, aby, když už vznikne film o důchodcích, musela být jejich vitalita dávána na odiv tím, že se stylizují do mladších a že jejich hlavní touhou a výstřelkem je proletět se balónem nebo stopovat u silnice. Proč staří lidé v českých filmech nemají šanci být důstojně staří? Protože humor tu dovedeme chápat jen jako trapno? A proč by toto trapno ze „stylizace do mladších“ mělo být najednou něco obdivuhodného nebo posilujícího? Vrásky z lásky trpí rozpolceností (chtějí tvrdit zároveň oboje) a nedávají žádnou přijatelnou odpověď.  Pokud má být krédem těchto děl „jsme trapní, nedovedeme se smířit se svým věkem, ale tato trapnost a nesmiřitelnost je to jediné, co nám v životě zůstává a pomocí čeho můžeme simulovat vitalitu“, je to pouze smutné. Ale obdivuhodného, nebo dokonce zábavného na tom není nic. Zkuste si představit film, který nepodléhá klišé o „věčném mládí“ a kde se staří nepokoušejí lhát sobě a ostatním o svém věku, a ucítíte ohromné, i scenáristické osvobození, kdy je najednou možné psát skutečně kreativně a mimo hloupě zajeté koleje.

Když nakonec odhlédneme od veškerých dramaturgických měřítek (kdy nevěrohodnost celé zápletky bije do očí), zbývá ještě otázka etičnosti, s jakou se tu nakládá se stářím. Jestliže Jiřina Bohdalová opravdu tak ráda exhibuje a sekýruje (a klidně se od své postavy může v nějakých odstínech a řádech lišit), její filmový obraz ji nijak nepoškozuje, stále tu má velmi aktivní pozici.

et
et • Autor: Respekt
Podstatně jinak vyznívá případ Jiřiny Jiráskové, která se tu také objevuje, a to v roli popletené paní Jižné. Tato postava je naopak zcela pasivní a odsouzená ke smrti. Při pohledu na těžce nemocnou Jiřinu Jiráskovou, která se svými propadlými tvářemi a zborcenou postavou už připomíná E.T.ho, člověka jímá hlavně lítost a úzkost. Těžko toto zneužití hereččina stavu (bez nějž by nebylo možné dotyčnou postavu ztvárnit) považovat za poslední poctu.

Ze stavu Jiřiny Jiráskové si film vyloženě dělá legraci a dělá to v jakési zvrácené dobré víře, že se tím nějak symbolicky vysmíváme smrti. Prakticky si ale dělá legraci jen ze stařecké demence, což je humor víc než laciný. Herečka jistě je pořád více při smyslech než její postava (a proto nejde o přímé ponížení Jiřiny Jiráskové), ale těžko může domýšlet, jak onen humor vyznívá v kontextu celého filmu.

Přijatelné pro mě je, pokud film realistickým zobrazením připomíná nedůstojnost konce života, k němuž jsou mnozí odsouzení. Proto mi morálně nevadí záběry umírajících starých lidí ve filmu Import/Export od Ulricha Seidela nebo scény v Největším z Čechů od Roberta Sedláčka, kde důchodci jedou na rotopedu, aby pokořili světový rekord. Z těchto výjevů se hodně dozvídáme o tom, jak si naše civilizace představuje podmínky k umírání či dožívání. Není na tom nic příjemného, nic zábavného, ale je v tom pravda.

K podmínkám konce života starých lidí Vrásky z lásky nezaujímají žádný vztah – namísto toho se nám film naopak snaží namluvit, že od toho lze doslova utéct. Stačí přelézt plot ústavu a jsme osvobozeni od smrti. Kýčovitější poselství, aby člověk pohledal. Doufám, že letos už nic tak hnusného jako Vrásky z lásky neuvidím.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte