Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Vítězové cen filmové kritiky připomněli, že u nás narůstá bída

Zamrzí jen, že jako objev roku neuspěly namísto Mádla filmy podstatně odvážnější

K tunningu vzhlížíme • Autor: ČT
K tunningu vzhlížíme • Autor: ČT

Pátý ročník Cen české filmové kritiky dokázal, že tato akce má svůj smysl. Většinu kategorií (čtyři z osmi) vyhrál film, který asi na Českých lvech takový úspěch mít nebude. Sociální drama Cesta ven líčící život mladé romské matky, jež obtížně shání novou práci, byl promítán už loni na festivalu v Cannes coby jediný český snímek za dlouhou dobu. 

Režisér a scenárista Petr Václav, jenž poslední roky trávil ve Francii, se tímto počinem vrátil zpět do české kinematografie a prokázal přínosné vidění z odstupu – tedy to, jakým způsobem se vyostřilo zdejší společenské napětí, jak je snadnější padnout na dno a těžší vstát.

Využil k tomu sílu neherců, autentičnost prostředí Ostravska a vsadil na výrazový minimalismus, díky čemuž se mu podařilo vyhnout citovému vydírání a falešnému vytváření naděje, že přece jen stačí trochu chtít a všechno bude lepší. Je to dílo, které slouží jako obžaloba celého systému, v němž žijeme a navzájem si v něm vytváříme očistec už na Zemi. 

Můžeme se vsadit

Cesta ven je dosti depresivní film, ale má takový být - a není to žádné „festivalové klišé“, jak občas někdo hloupě napíše, nýbrž obraz toho, co si majoritní část společnosti nechce vyvozovat z běžného zpravodajství. V Česku narůstá chudoba, respektive stále více lidí se pohybuje na její hranici. Stejnou situaci jako Cesta ven líčí i vítězný dokument K oblakům vzhlížíme o mladíkovi z komunity automobilových tunningářů.

Koníček či sport, v němž jde o to, kdo si nejlépe vylepší auto, se tu ukazuje jako zoufalé předstírání bohatství, umělé vytváření lepšího statu quo, než na jaký hrdina reálně má. Ve filmu se bezděčně mísí absurdní komika s nevýslovným smutkem a pocitem životní prázdnoty. K oblakům vzhlížíme má sílu, jaké se nepodařilo dosáhnout žádnému českému hranému filmu; vyjma toho Václavova. 

Můžeme se vsadit, jak si tyto dva snímky povedou na Českých lvech. Je téměř jisté, že K oblakům vzhlížíme nevyhraje cenu za nejlepší dokument a že místo Cesty ven bude slavit úspěch spíš dobové drama Fair Play o atletce, která byla za minulého režimu přinucena dopovat. Velmi solidně odvedená práce režisérky a scenáristky Andrey Sedláčkové (její nejlepší od dob Obětí a vrahů) přesně vyhovuje vkusu zdejších filmařů – silný příběh, který naznačuje, že v minulém režimu bylo možné morálně vyhrát nad systémem; Loni jsme tu měli precedens s Hořícím keřem.

Cesta ven • Autor: Aerofilms
Cesta ven • Autor: Aerofilms

Stejné poselství nesou i na Lvy nominované dokumenty Olga (o Olze Havlové) a Magický hlas rebelky (o Martě Kubišové). Jestliže první film si ještě zachovává jistou věcnost, druhý je líbivý kýč o jistě nezpochybnitelném, ale už několikrát podobně zpracovaném osudu známé české zpěvačky. A vítězství kýče na Lvech bývá tradicí.

Na Cenách české filmové kritiky zabodoval ještě Jiří Mádl jako „objev roku“ za svůj režijní debut Pojedeme k moři. Snad jen zde působí ocenění trochu pochybně. Jeden z nejzprofanovanějších herců posledních deseti let se pokusil natočit celovečerní film a jeho výběr „natočím to tak, jak by to natočil jedenáctiletý kluk o sobě a své rodině“ mu dává šanci vytvořit nerozpoznatelnou směsku amatérskosti, nekočírované hravosti, naivity a ambicióznosti.

Ani klasický dětský film, ani seriózní drama, jen dětský pokus o drama. Jenomže převážila jakási shovívavost či snad dojetí nad tím, že herec poprvé režíruje a snaží se vyprávět cosi nevinně čistého. Jakýkoli pokus o rozebrání toho, o čem a jak vypráví Pojedeme k moři, končí tím, že jde o dílo „dětského monstra“.

Rozverný Moravec

Zamrzí potom, že v letošním výběru nakonec neuspěly filmy podstatně odvážnější jako netradiční dokumenty Gottland, Velká noc, Lovu zdar, Plán či Dál nic. Mezi hranými filmy se aspoň u kamery dočkalo ocenění experimentální drama Hany (cenu by si ale nejspíš zasloužil i herec Jiří Kocman). Naprosté opomenutí Díry u Hanušovic lze naopak slavit jako velký úspěch.

Sám slavnostní večer se nesl v uvolněné, ale celkově nevzrušivé atmosféře. Definitivně padlo, že by se Ceny kritiky mohly nějak hřát ve výsluní hvězd a známých jmen. Naopak, kritika objevuje nové nebo přehlížené talenty. Moderování Václava Moravce bylo až překvapivě rozverné, připomínalo něco mezi učitelem na základní škole v poslední den před prázdninami, kdy se na oko hraje přísnost, ale ve skutečnosti už se dotyčný těší, až bude mít taky volno. Při vtipkování o množství mediálních partnerů a jedinečnosti životního partnera se dokonce zdálo, že Václav Moravec právě provedl coming out.

Gottland
Gottland

Doprovodná reportážní témata večera „25 let svobody“ a „Kam zmizel dramaturg?“ měla klasickou publicistickou úroveň se zjevnou snahou po vyváženosti. Skončil ideologický diktát a nastoupilo dobrodružství nebezpečné svobody, znělo zlehčující poselství, v němž se zapomnělo na to, že jednu ideologii zkrátka vystřídala jiná a že míru vnitřní nebezpečné svobody si beztak může určit každý sám, jak ostatně doložil rozhovor s producentem Jaromírem Kalistou, který dělal soukromnicky filmy s Janem Švankmajerem už za socialismu. Nazývat však tyto spřízněné surrealistické duše prvními kapitalisty je skoro urážka.

Celkově předávání i následující raut odhalily, že mezi filmaři a kritiky nepanuje ostré osobní napětí. Tyto dvě profese totiž nejsou konkurenční. Filmaři dělají filmy pro publikum – přičemž to první a (ideálně i) nejpozornější publikum jsou právě kritici, takže si spolu můžou kdykoli promluvit i naživo. Pro diváky televizní přenosu to ale mohlo působit i jinak. Jeden z předávajících, dokumentarista Vít Klusák, totiž velmi ironicky vyzval Mirku Spáčilovou, aby o dokumentárních filmech, kterým nerozumí a nemá k nim vztah, už raději nepsala, nebo se aspoň v Mf DNES s někým střídala. Místo odporu to ovšem vzbudilo hlavně smích a potlesk.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].