Vachler odhalí tajemství života. A co takhle Českých lvů?

Scenárista, režisér a producent Petr Vachler oznámil, že chystá snímek Tajemství a smysl života. Pokusí se v něm otevřít jiný pohled na konzumní svět, který se podle něj opírá převážně o spotřebu, peníze a moc. Odpovědi na to, co je láska, kdo jsme a co je realita, chce nalézt především od lidí, kteří prošli klinickou smrtí či kteří vidí běžný materiální svět jinýma očima.

Do kin má vstoupit na přelomu roku a člověku by se chtělo při vzpomínce na jeho seriál Detektor jízlivě zvolat: „No sláva, těch pár měsíců to ještě v nevědomosti vydržíme.“ Vachlerova víra by však neměla být předmětem lustrace - jakkoli nám může připadat zvláštní a svádí k poznámkám. Pokud by byl jen dalším „filmovým mystikem“ jako třeba Otakáro Schmidt, nebylo by o čem diskutovat. Jenže esoterik Vachler je také zakladatelem a ředitelem domácí filmové akademie a majitel společnosti VAC, která produkuje České lvy.

A tady už by se mělo mluvit o sebereflexi a osobní, či snad duchovní integritě - protože se při pohledu zvenčí zdá, že na Lvech se propaguje právě „spotřební život“, před kterým hodlá Vachler lidstvo ve svém dokumentu kritizovat.

Nechme stranou peníze a moc; nejde o to rozebírat případné vazby s Českou televizí ani účetnictví, zisky a strukturu VAC. Ostatně organizátoři by jistě dokládali, že vše dělají jen pro dobrou věc, stěžovali si, že je to nevděčné, a tradičně nabízeli, ať to někdo dělá lépe. Mimochodem je zajímavé, jak  „propagátor míru“ urputně reaguje na jakoukoli kritiku (viz zde a zde).

Z jedné věci se však nevymluví: po letošním ročníku už snad nikdo nemůže věřit, že by tyto ceny dělaly službu filmovému umění. Tentokrát sice zmizel z předávání v Lucerně jejich dosavadní trade mark - „trapný humor", ve kterém bohužel není možné rozlišit, jestli jde o záměr nebo omyl.

Nicméně moderátorka večera Lucie Bílá svým šířením lásky mezi lidičky a častým vykřikováním „wow“ dosáhla jen toho, že díky obsahové prázdnotě to mohl být „zábavný večer“ k jakékoli příležitosti a na kterékoli televizi. Sponzorské vyhlašování cen o nejoblíbenějšího herce a herečku vypadalo, jako by se sem zatoulalo z Týtý nebo ANNO.

Nejhorší přitom není forma předávání ani typ humoru - v nichž se možná projevuje jakási „Vachlerova představa zenu“. Především tu nejde podporu dobrých filmů; od výběru až po prezentaci. Diváci u obrazovek se nedozvědí ani to, o čem vybrané tituly jsou. Natož, aby se tu aspoň v nadsázce stimulovala schopnost rozlišovat a kriticky myslet – jeden z hlavních postulátů umění.

Hlavním vítězem byl sice snímek o sociální vyřazenosti, ale stejně jako řada současných českých komedií se vše neslo jen v jakémsi estrádním bezčasí; v rovině „velké filmové rodiny, kterou máme tak rádi“ a smířlivé snahy, že bychom měli „poděkovat všem tvůrcům, kteří letos natočili nějaký český film“.

Samozřejmě, ať si Petr Vachler točí, co chce, a pátrá, po čem libo. Ale pokud by chtěl zaručeně "otevřít  oči“ co největšímu počtu lidí, měl by iniciovat transformaci akademie a jejích cen do podoby, která podpoří českou kinematografii, nikoli spolek hvězd a hladivé filmy. 

Přiznávám ovšem,  že ve zdejším showbyznysu a uměleckém provozu je to úkol hodný šamanů či Vesmírných lidí – nebo přinejmenším lidí, kteří se skutečně dokáží dívat na svět jinak.