Někdy už název filmu je sám o sobě tou nejlepší recenzí. Nový snímek Alice Nellis se jmenuje Perfect Days: I ženy mají své dny. Sémantické napětí mezi oběma částmi názvu bije do očí. Perfect Days se jmenuje hra skotské autorky Liz Lochheadové, kterou Nellis režírovala s úspěchem v Divadle Na zábradlí. Je to příběh svobodné, úspěšné, emancipované ženy po čtyřicítce, které zoufale chybí nějaký smysl života (rozuměj: dítě). Život hlavní hrdinky (Ivana Chýlková) není skvělý ani dokonalý a název hry je zřetelně ironický. Ten český přílepek je na druhou stranu zvláštním způsobem iritující, prvoplánový a nevkusný.
A podobně rozporuplný je celý film. Na jednu stranu cílí Nellis na středostavovské publikum svých předchozích filmů a určitě má ambici pojmenovat skrze příběh citových zmatků soběstačné čtyřicátnice problémy doby, v níž čím dál větší procento žen řeší, jak naložit se svým mateřským pudem. Pořád je to komedie, v níž se vyskytují vtipy, které spoléhají například na to, že divák ví, kdo byla Leni Riefenstahlová.
Ale na straně druhé je z filmu cítit vliv producenta Rudolfa Biermanna, který stojí za úspěšnými komediemi jako Účastníci zájezdu nebo Román pro ženy. Projevuje se v náladotvorných písních Jana Ponocného, které podkreslují až příliš velké množství scén, nebo v okatém product placementu. Ostatně i sama předloha je takový divadelní bulvárek (což není myšleno s negativním hodnotícím zabarvením). Motivace chování postav jsou občas s logikou na štíru (rozkol matky s dcerou), kulisy jsou luxusní a odtržené od žité reality jako v nekonečném televizním seriálu.
Perfect Days znamenají v českém prostředí komediální nadstandard, což není při převaze Bobulí a podobných slátanin žádné měřítko. Od autorky Ene bene a Výletu ale člověk přece jen čeká trochu víc.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
