Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Psycho slaví abrahámoviny

V teprve stopětadvacetileté historii kinematografie je to obzvlášť dlouhá doba. Aktuální obnovená britská premiéra Hitchcockova Psycha připomíná, že tomuto praotci všech hororů je letos rovných padesát let. Bez nadsázky lze říci, že bez něj by se filmový vývoj ubíral jiným směrem.

Dnes ve světle filmů typu Saw nebo Hostel, jejichž zápletka je spíše záminkou pro důmyslné zobrazování tělesného mučení, může divácký zážitek z Psycha působit jako poměrně cudný zážitek. V roce 1960 ale i takový „čajíček“ znamenal prolomení mnoha dosud neporušených tabu. Mainstreamové filmy se stále podrobovaly dohledu cenzorů, kteří podle pravidel ustavených ve třicátých letech dohlíželi na jejich morální čistotu v oblastech jako bylo zobrazování nahoty, vulgární vyjadřování nebo násilí.

A že jejich bdělému oku po několika tvůrčích kompromisech prošla slavná scéna vraždy ve sprše, byl tehdy spíše zázrak. Hitchcock celý film záměrně natočil černobíle, aby dohlížitele nedráždil červenou barvou krve. A na natáčení pětačtyřicetisekundové sekvence složené ze sedmdesáti záběrů si vyhradil celý týden. Psycho dráždilo puritány také dnes až směšně nevinnou sexuální otevřeností. Nechce se věřit, že na počátku šesté dekády – pár let před érou hippie - se za odvahu považovalo ukázat hlavní herečku ve spodním prádle.

Hitchcock si na svou dobu hraje velmi podvratně s diváckými očekáváními. Vražda hlavní hrdinky v polovině filmu způsobila divákům asi ještě větší šok než sama drasticita sprchové scény. A vraha Normana Batese prezentuje starý lišák Hitch dlouhou dobu tak, že divák s jeho snahou zamaskovat zločin své údajně pomatené maminky musí chtě nechtě trochu sympatizovat. Silný stylistický prvek do žánru hororu vnesl i inovativním používáním subjektivního pohledu kamery, kdy se identifikace s postavami zesiluje tím, že se na dění díváme jakoby jejich očima. Podobnou novinkou bylo podpoření nejdramatičtějších momentů extrémně drásavou zvukovou složkou. Zajímavé je, že ikonický hudební motiv Bernarda Hermanna s kvílivými disharmonickými tóny houslí byl do filmu dodán až po prvních testovacích projekcích, kdy se režisérovi zdálo, že publikum na jeho klíčovou scénu reaguje vlažně.

O Hitchcockově originálním přístupu k látce a vlivu na generace po něm se samozřejmě dají psát eseje, my se při pátku spokojíme s pokorným skloněním před mistrovou genialitou a jeho klíčovému filmu popřejeme ke kulatým narozeninám všechno nejlepší a do dalších let mnoho nových okouzlených diváků.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].