Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Jel jsem se trochu projet. Dlouho jsem nebyl na Okoři, tak proč ne zrovna tam, na kolo je to ideální terén, dlouho rovina, pak trochu kopce, pak zas rovina, prostě příjemná cesta. Ale proč o tom píšu: v Trněném Újezdu mají zvláštní pomníček. Stojí vedle památníku obětí první světové války, což je vždycky fascinující čtení, těch stejných příjmení, co je v každé vesnici vytesáno do kamene, z jedné chalupy či domu prostě během pouhých čtyř let zmizeli všichni chlapi, odešli do války a hodně z nich se nikdy nevrátilo. Ten vedlejší pomníček má jen dvě jména. Vlastně je to spíš pamětní mramorová deska s podobiznami dvou mužů, mladší má uniformu, starší sako.

Oba zahynuli koncem druhé války. Štábní kapitán Bohuslav Eichler začátkem ledna 1945, Antonín Slezák v polovině dubna stejného roku. Pár měsíců před německou kapitulací, ve Slezákově případě doslova pár dnů, zahynuli během spojeneckých náletů.

Fatální na tom pomníku je, že zatímco třiatřicetiletý Eichler zemřel jako letec bojující v RAF za svobodu Československa, o dvanáct let starší Slezák jako strojvůdce protektorátní lokomotivy, která se stala terčem britskoamerických hloubkařů. Možná že se i Slezákovým osudem stalo nějaké Mosquito, v němž se k zemi zřítil Eichler.

Říkal jsem si, jestli se oba znali, podle desky se narodili jen kousek od sebe. A hlavně mně vrtalo hlavou, co si asi pan Slezák říkal, když nad sebou zahlédl spojenecká letadla. Ve filmu Nejdelší den o vylodění v Normandii je zachycená podobná scéna. Američané útočí na francouzské pláže a místní obyvatelé jsou bez sebe štěstím s příchodu osvoboditelů, ačkoli ti jim zrovna rozstříleli domy na cimprcampr.

V jiné filmové klasice už byl tenhle motiv zachycen realističtěji. V Příliš vzdáleném mostě Holanďané také celkem hrdě snáší utrpení, které logicky souvisí s příchodem invazních jednotek. Nicméně je tam velmi sugestivní scéna, v níž se stará paní snaží marně vyhánět Poláky ve službách britské armády ze svého domu v obavě o jeho zničení, a když se tak skutečně stane, vyjde ven na rozbitou ulici a po pár krocích zahyne, když se dostane do křížové palby.

Jak to asi vnímal Antonín Slezák? Díval se nadšeně na blížící se letadla se spojeneckými výsostnými znaky, než zděšeně zjistil, že se se svým smrtícím nákladem řítí na jeho lokomotivu? Cítil vztek? Nebo absurditu celé té situace? Šest let čeká na jejich přílet, a když se tak konečně stane, má to pro něj takhle fatální následky…

Kvůli těmhle ukrytým příběhům se rád u podobných pomníčků zastavuju. Jak to bylo s panem Slezákem nikdy nezjistím, ale přemýšlel jsem o tom až do sousední vesnice. I v ní mají pomníček, tedy spíš pořádný pomník, doslova monument.

Vypadá jako z bronzu, ale vzhledem k postavě, kterou má připomínat (podobu tedy mně neznámý autor moc dobře netrefil), bude spíš z ocele, pořádně vykalené ocele. Žádné jméno na něm sice není uvedené, ale modří, pardon rudí již vědí: v Zákolanech se narodil Antonín Zápotocký, sympatický leda tak tím, že dokázal, že i s tak velkýma ušima se dá dělat velká politika.

Když už jsem tam byl, podíval jsem se na jeho rodný domek. Je to taková zřícenina oplácaná polystyrénovou izolací, obyvatelům nejspíš došly peníze, protože už to ani neomítnuli, nechali to prostě tak, že to vypadá jak někde o pár set kilometrů dál na východ, kde to měl „ušatej Tonda“ tak rád. Na desce je napsáno, že se tu Zápotocký narodil pět dnů před Štědrým dnem roku 1884. Kdo byl Antonín Zápotocký, to už se tam nepíše. Což je docela škoda. Kdyby se tam napsala pravda, měli by lidé, kteří už na tohohle grázla zapomněli, při cestě na Okoř o čem přemýšlet.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].