Jsou filmy, které na člověka působí jako rána heverem do hlavy. Cestou z projekce 3D pohádky F.A. Brabce V peřině jsem si v tramvaji vyměňoval první dojmy s kolegyní Irenou Hejdovou. Oba jsme nebyli moc schopni slova.
Aby bylo jasno: tahle monstrózně rozjuchaná, jásavě optimistická, agresivně vlezlá podívaná není nekoukatelná slátanina typu předchozího režisérova opusu Máj. Přesto z ní chytá člověka bolehlav. Surreálná poetika filmu je bizarní, ale na Brabcovy poměry konzistentní. Snímek totiž vypadá jako dvouhodinový reklamní spot. Potěmkinovské ulice městečka jako by vypadly z reklamy třeba na minerální vodu, libovolné scény s dvojicí dětských hrdinů by mohly prodávat třeba čokoládové tyčinky. Stejně jako reklama nám tvůrci ukazují čistý, aseptický svět. Utopickou realitu, v níž neexistuje špína. Jestliže je podle slavného Kunderova citátu kýč absolutním popřením hovna, je film V peřině exemplárním příkladem filmového kýče.
Je to kýč vědomý, slastný a úmyslně přepálený až do absurdna. V nejlepších momentech snímek vizuálně připomíná tvorbu Tima Burtona. Tenhle americký režisér, který zasvětil svou kariéru zákoutím dětské imaginace, ale ve svých filmech ukazuje zejména její temné a morbidní projevy. Ty ale do vypulírovaného Brabcova fikčního světa nepatří. I ústřední zápletka se točí kolem likvidace zlých představ a nočních můr. Obyvatelé městečka dávají své peřiny do čistírny, aby je zbavili špatných a nesprávných snů. Jejich manifestace (v podobě třeba blonďaté krásky z obálek magazínů nebo zavrženého syna místní věštkyně) pak rodinka, provozující čistírnu, shromažďuje bezpečně pod zámkem ve sklepení domu.
Pohádky byly za všech časů z dobrých důvodů docela kruté příběhy. Měly iniciační funkci. Brabcova pohádka ale ustrnula v čiré infantilitě. Příběh, kulisy, nepřirozeně křečovitá mimika i těch posledních tanečních sboristek – všechno je tady navoněné a načančané jako od Mattela. Film V peřině je dokonalým populistickým produktem doby: kdybych si měl vsadit, jestli překročí magickou hranici milionu diváků, moc bych neváhal – má chytlavé písničky s prefabrikovanými melodiemi a ansámbl nejpopulárnějších českých herců. Ale ta estetika krásného nového světa, v němž se pohybují čistí lidičkové, kteří mají čisté sny i úmysly, je prostě děsivá a z lidských dějin nepříjemně povědomá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
